Heutagogika: vize sebeurčeného školství
Heutagogika jako přístup ke vzdělávání se jeví jako nadějné východisko, jak se přizpůsobit zrychlující se variabilitě světa. Institut školství ovšem dělá jen stydlivé kroky a situaci nepřizpívá ani sada politických rozhodnutí, které zastávají zavedené pořádky. Možnosti i naděje tady jsou, stačí se jich nebát a experimentovat.
Heuta vs. Andra
Pojem heutagogika je poměrně mladý, v roce 2001 jej popsala dvojice Hase a Kenyon, jakožto vzdělávací rámec, který přesahuje do té doby známou andragogiku. Jedná se o tzv. “sebeurčující” vzdělávání, kde je veškerá pozornost upřena na potřeby studenta. Vyučující má v pojetí heutagogiky roli facilitátora (případně průvodce či mentora). Student má tak pod kontrolou celý proces vzdělávání, tedy:
- definování oblastí, kterým se chce věnovat,
- rozvržení činností a postupů vzdělávání,
- nastavení hodnotících kritérií (podrobněji např. Blaschke a Hase, 2016).
Pokud mluvíme o přístupech ke vzdělávání, nabízí se zde srovnání, v čem je heutagogika odlišná, nebo dokonce lepší oproti andragogice. Monika Barton, odbornice na heutagogiku, v jednom ze svých popularizačních článků uvádí: „Pro andragogiku je typickým požadavkem ve výuce struktura, zatímco heutagogika nazírá na učení v kontextu a tedy vítá všechny možnosti, ať už formální nebo neformální.“
Pro heutagogiku je student ve středu zájmu, jde o jeho rozvoj, nikoliv o dodržování univerzálních osnov. Základním principem je tak maximalizovaný individuální přístup, kde má každý jedinec například možnost zvolit si, kolik času danému problému bude věnovat a kdy (zapomeňte na testy omezené limitem 10 minut). Výuka neprobíhá frontálně, typické jsou skupinové projekty (studentů různého věku) v neformálním prostředí. Každý má jiné zájmy a potřeby a ty jsou plně respektovány a naplňovány.
Pro letmé porovnání heutagogiky s andragogikou se podívejte na uvedenou tabulku od Blaschke (2012).
Po vyjetých kolejích
Pokud heutagogika slibuje a dokonce i dokazuje lepší výsledky ve vzdělávání, proč stále na školách probíhá výuka, kde vyučující je nepřekonatelnou autoritou a učebnice jasným a neměnným řádem představujícím stav světa? Domnívám se, že zde hraje roli několik faktorů.
1. Jsme na to zvyklí
Měnit zaběhlý systém vzdělávání je obtížné, pokud rodiče a dokonce i samotní vyučující prošli mašinérií drillu, poznámek, pětek, autoritativního přístupu či básniček nazpaměť a zpětně jim to přijde vlastně v pořádku, lze nastavená výuky posunovat jen těžko. Ačkoliv systém s jasně danými osnovami zjevně znevýhodňuje velmi nadané studenty i ty méně nadané, je to něco, co ke škole „prostě patří a funguje to už 300 let“. Troufám si tvrdit, že pro lidi je velmi obtížné uvažovat o alternativách, protože škola nás formovala v ten nejdůležitější věk a nedala nám příliš prostor pochybovat, protože vždy zde byl někdo, kdo měl absolutní pravdu.
2. Heutagogika není pro všechny
I Monika Barton tvrdí, že heutagogika není pro všechny žáky a vidí její uplatnění namísto základních škol spíše v oblasti celoživotního vzdělávání, kde už pro jedince není tak obtížné být sebekritický, mít sebedisciplínu a umět se rozhodovat. Toto tvrzení nelze jednoznačně potvrdit ani vyvrátit, ovšem níže uvedu několik příkladů, kde se o tuto činnost snaží. Spekulativní tak je především otázka, kdy s heutagogikou začít — je to první stupeň ZŠ, nebo až okamžik, kdy studenti mají základní znalosti? Další otázkou je, zdali by nebylo vhodné praktiky heutagogiky do výuky začlenit alespoň částečně — to ovšem předpokládá erudované pedagogy, kteří chtějí zkoušet učit jinak.
3. Politická vůle
V době, kdy vysocí představitelé země zpochybňují důležitost humanitních oborů, je těžké si představit razantnější změnu ve školském zákoně. Heutagogika by měla studenty vést k otevřenějšímu myšlení či větší autonomii, což se nehodí zejména těm, kteří jsou orientováni na ekonomický rozměr vzdělávání: „Živí nás průmysl, takže bychom měli podporovat ty obory, které si žádá průmysl.“ Zpochybňovat důležitost znalostní ekonomiky, která si logicky žádá jinak vybavené studenty, se může českému hospodářství v budoucno velmi vymstít a to jak ekonomicky, tak i profesně.
ZŠ_4_future
Je vůbec možné vzdělávat jinak? Ano, je. Pěkným vzorem je řada (často soukromých) škol, které v ČR působí (celkem 4 111 ZŠ, z toho 173 soukromých). Tyto školy přímo neoperují se samotným pojmem heutagogika a ze strany veřejnosti jsou označovány za školy “alternativní” — což lze chápat v pojetí alternativy k transmisivní výuce. Prvky heutagogiky u nich lze ovšem dobře vysledovat. Příkladem může být například ScioŠkola Ondře Šteffla: “Nejlepší motivace je, když děti mohou dělat věci, které jsou pro ně zvládnutelnou výzvou, dávají jim smysl a umožňují jim být součástí něčeho většího.” Šteffl také v rozhovoru pro Hospodářské noviny osvětluje, proč zaryté představy o vzdělávání dnes již nefungují:
„Máme děti připravit na budoucnost, o níž my sami nevíme skoro nic. Jen víme, že změn bude čím dál víc a že budou čím dál rychlejší. Proto i ve škole chceme proměnlivé prostředí.“
Dalším příkladem školy s principy heutagogiky je nová soukromá škola LivingSton:
„… nestačí informaci pouze slyšet nebo vidět, neméně důležitý je při učení i samotný zájem o ni. Ten úzce souvisí se zvědavostí dětí, která v jejich věku představuje základní nástroj poznávání světa. Jsou dychtivé dozvídat se vše nové, což je vlastnost, která by měla být jejich okolím neustále živena. To, co jim chceme říct, není často tak důležité jako to, co samy chtějí vědět. A hlavně obojí se vůbec nemusí vylučovat. V naší škole jsou děti podporovány a povzbuzovány, aby nalezly a prozkoumávaly svoje zájmy.“
( Více například rozhovor se zakladatelkou na DVTV.)
Dalším příkladem jsou Montessori školy v ČR, které vycházejí z tzv. Montessori pedagogiky, která má s heutagogikou velký přesah. V ČR jich působí 55.
“Alternativní” školy zároveň tvrdí, že příjemné a uvolněné prostředí bude studenty více motivovat, minimalizuje se šikana, či nálepkování studentů na ty “šikovné” a “zlobivé”. Známkování v těchto školách prakticky neexistuje a hodnocení probíhá spíše formou zpětné vazby, kde dítě spolu s mentorem probírá, do jaké míry se mu podařilo vytyčených cílů dosáhnout a kde má ještě mezery.
Změna paradigmatu
Heutagogika nabízí až neuvěřitelné možnosti vzdělávání, které jsme my sami důsledkem systému nemohli poznat. Problematické otázky souvisejí především s mírou zavedení jiných principů, ale také se vzdělaností vyučujících a vůli rodičů. Vystoupit z paradigmatu “škola hrou, ale seďte pěkně v lavicích, něco vám nadiktuji”, bude pro české školství velkou výzvou. Některé soukromé a menší školy sice čeří vody konsenzu, ovšem jedná se stále o velmi málo institucí. Změna může nastat v případě politické vůle , ovšem kontroverzní novely v oblasti školství se budou prosazovat velmi obtížně, ač dobrá praxe ze zahraničí existuje. Moc v rukou mají především rodiče, kteří se nebudou chtít spokojit s “nějakou” základní školou, ale budou chtít pro své děti dostupné maximum a to i bez školného. Je tedy závažnou otázkou, jak na státní úrovni změnit konzervativní praktiky, neboť budoucnost proměnlivého světa nepočká.
