Hodina duchů nastala…

…a ze všech temných koutů vyrojili se experti na vzdělávání. Shrnutí a recenze odborné knihy do předmětu Design vzdělávacího procesu. Poznámky k polemickému spisu Hodina duchů filozofa Konrada Paula Liessmanna.

Číst polemické spisy rakouského filozofa a literárního teoretika Konrada Liessmanna o vzdělávání je zpočátku jako poslouchat nerudného cynického starce, houpajícího se v křesle na verandě před domem. Může se nám zdát, že jeho cynismus a ironie slouží k obraně před světem, kterému už dávno nerozumí. Můžeme ho předem odsoudit jako blázna, nepřítele pokroku a nezastavitelně pozitivní revoluční síly. Když ale na jeho štiplavý tón přistoupíme, zjistíme, že možná přeci jen mluví k věci. A že možná přináší podnětnější argumenty a pohledy, než bychom byli ochotni si připustit. V polemickém spisu Hodina duchů s podtitulem Praxe nevzdělanosti se Liessmann zaměřuje na současné vzdělávání, jeho proroky a reformátory, modly i výstupy. Ironická pitva největších nepřátel skutečného vzdělání v jeho očích (především expertů na vzdělání, neustálého srovnávání, vyprázdněné frazeologie, Boloňského procesu — a že se k němu nezapomene vyjádřit, kdykoliv to jen lze — a opouštění obsahu vědění pro prázdné kompetence) je rozdělena do devíti samostatných textů, devíti černých hodinek s nepříjemně ponurými duchařskými příběhy, které nejednoho fanouška vzdělávacího hororu donutí kritičtěji se zamyslet.

Katastrofy vzdělávání.Nikdo už neví, co vzdělání znamená, všichni však požadují jeho reformu.” Liessmann svou první kritiku nejprve namíří na srovnávací zkoušky PISA. Kritizuje jejich metodologické lapsy a především skrytý cíl: konstruovat katastrofy vzdělávání. Každý další nedostatek, každé zaostávání, je živnou půdou pro žurnalisty vzdělávání a volání po dalších reformách. Neustálé srovnávání, zařazování a hodnocení je zdrojem permanentního znejistění a nervozity. Učitelé jsou zatahování do nekonečných a vyčerpávajících strukturních debat. Cílem vzdělávání se stal výcvik blízký hospodářství, školení v přizpůsobivosti a mezinárodní srovnatelnosti. Rozdíl mezi vzděláváním a výcvikem se jako červená nit odvíjí všemi Liessmannovy texty.

Liessmann chápe vzdělání jako fenomén středního stavu. “Jen střední vrstva ohrožená globalizací ještě věří ve své šance prostřednictvím vzdělání a v sociální vzestup shromažďováním ECTS bodů, modulů a certifikátů.” Zesměšňuje tlak rodičů na hyperkvalifikaci svých dětí a z toho plynoucí tržní reakce: vznik anglických nebo dokonce několikajazyčných školek atp. U vysokého školství kritizuje akademické kvóty a jako ještě několikrát v knize se odvolává na svou nemesis — Boloňský proces. I u vysokého školství dochází ke konstrukci katastrof vzdělání — a podle Liessmanna jsou v každé z variant vývoje nevyhnutelné: “Cílem je vždy prohra. Buď v mezinárodní konkurenci příliš malým množstvím akademiků nebo nedostatkem dobře vyškolených odborníků.” Veřejné školy chápe jako laboratoře, které musí přečkávat vše, co politici a žurnalisté vzdělání považují za žádoucí: generální inkluzi a podobné experimenty. Jenže realita na školách a školních dvorech, soudí Liessmann, s tím nemůže držet krok. Na inkluzi obecně aplikuje poněkud evoluční pohled, když tvrdí, že snaha falešně nevyčleňovat nakonec může všechny zúčastněné bolet více, než když jsou žáci se specifickými potřebami vyučování v rukou školených specialistů.

Vyvolávat reformu je snadné: vždy existuje více nevyřešených otázek, než by jich ve škole mohlo být pojednáno. Genderová témata? Finanční gramotnost? Péče o zdraví? Antimobbingová osvěta? Vždy stačí okázale poukázat na to, co se ve školách ještě neučí a hlasitě zvolat po reformě. Podle Liessmanna však školy nepotřebují více, nýbrž méně reforem, potřebují zastavit se a zklidnit.

Fenomén experta na vzdělávání. Liessmann charakterizuje nový odborný druh společnou vlastností: přesvědčení, že aktuální systém vzdělávání je vždy ten nejhorší možný. Všichni experti na vzdělávání jsou podle něj přesvědčení rousseauovci: každé dítě je zvídavé, rozsáhle kompetentní a všestranně nadané a současný systém vzdělávání ho ničí. Ironicky evolučním pohledem k tomu dodává: “Příroda se totiž mezitím stala spravedlivou, nezná už žádné oblíbence a ze svého rohu hojnosti nadání a talentů sype všem. Teprve společnost a její instituce téměř všechny tyto talenty nechají opět zakrnět.” Nepotřebujeme více expertů na vzdělávání, potřebujeme učitele, kteří budou moci být vyslechnuti a nebudou se bát k tématu také promluvit za sebe, aniž by byli hned osočeni, že jen hájí své stavovské zájmy — věří Liessmann.

Orientace na kompetence. Největší reforma vzdělávání podle Liessmanna již proběhla, a to tiše a jakoby skrytě před našimi zraky, v posledních letech. Místo obsahu a základu jednotlivých věd se oběžníky naplnily kompetencemi, které jsou jednoduše zaměnitelné, generovatelné a zmnožovatelné a nedávají důraz na samotné obsahy v oborovém kontextu. “Kompetence nejsou v žádném logicky nutném poměru k obsahu a metodě vědecké disciplíny.” Důležité je, aby žák uměl analyzovat, porovnat nebo roztřídit, jedno však co. Nikomu už se nechce znovu a pro moderní svět definovat obsahy jednotlivých oborů, sestavovat literární kánony. Taková práce vyžaduje “vybírat, zvažovat a oceňovat” samotné obsahy, a v tom se nikdo nechce exponovat. Místo toho vznikají vzdělávací plány, jako ten rakouský, které obsahují 4000 kompetencí, včetně takových perel jakými jsou kompetence k orientaci na kompetence nebo ve výuce anglického jazyka kompetence orientovat se na mluvící osobu.

Koncept kompetencí pochází z ekonomiky — však to také dává smysl ve vzdělávání, které se stává výcvikem pro situace blízké životu a tržní praxi. “Pojmenovat jako předmět výuky prostě nějakou látku, věc, stanovení úkolu, téma, bylo od nynějška zakázáno. […] Znalost fakt se stává nesmyslem a vědění se stává libovolným, v posledku bezvýznamným. […] Učitel je nyní partnerem a průvodcem, který už je tu jen k dispozici, sám už však nic nenařizuje, protože ničím nedisponuje.” Zvídavost však, připomíná Liessmann, je zaměřování se na něco, nějaký předmět. Nikdo není zvídavý na rozvíjení nějaké kompetence.

Destrukce oborů. Destrukce oborů jde ruku v ruce s postulací kompetencí. “Školy se podřizují rankingu, který upřednostňuje projektovou výuku, nasazení elektroniky a mnohostrannou nabídku aktivit vztaženou k praxi.” Místo klasických oborů vznikají clustery oborů (Liessmann jich mnoho z rakouské a německé praxe vyjmenovává, v Česku máme např. Člověk a jeho svět) do kterého se vlévají klasické obory. Učitelé těchto oborů jsou v jejich rámci nuceni (někdy dokonce až zákonem) k zastupitelnosti. Výsledkem je, jak se Liessmann oprávněně domnívá, diletantství. Učitel zeměpisu již není odborníkem ve svém oboru, kde předává vášeň a budí zvídavost, jeho obor jako učební oblast v modelu clusterů zaniká.

Fakta na síti. Liessmann velmi dobře dekonstruuje argumenty typu proč si to pamatovat, když všechno je na síti. Především připomíná, že představa o digital native generaci je lákavá, ovšem zavádějící, neboť, jak knihovníci dobře ví, mladí neovládají ani hloupé googlení. Technologie neovládají o nic lépe, než dospělí, jen berou za vděk možností vymezit se pod módní anglicismus, když jim ho tolik podnikatelů na trhu digitálního vzdělávání nabízí. “Domněnka, že fakta jsou vždy k dispozici, je právě tak mylná, jako představa, že se lze v nějakém poli problémů orientovat bez základního odborného vědění.” Člověk a jeho individualita sice netkví jen v jeho paměti, ale paměť a to co jí prošlo hraje velkou roli. Kdo si prostoupil procesem osvojování vědění, je jednoduše jiný, i když většinu zapomene, tvrdí Liessmann a připomíná, že “život sám je střídavou hrou vzpomínání a zapomínání”. Chápat člověka jako stroj, který zpracovává informace a který “může sáhnout ke všem možným datovým zásobníkům vždy jen tehdy, když to právě potřebuje, aby řešil své problémy, představuje nejen jisté ochuzení, nýbrž také zásadně neuznává možnosti, jenž spočívají ve vzdělavatelnosti člověka.” Všechny strasti digitálního světa však podle Liessmanna povedou paradoxně k pozitivnímu výstupu: renesanci učitele.

Orální fáze jako životní styl. V průběhu všech textů Liessmann nejen tepe do moderních tendencí ve vzdělávání, ale snaží se též vykreslit potemnělý obraz současné společnosti jako celku — však to se vzděláváním nejvíce souvisí. Ve spisu o orální fázi diskutuje kapitalismus a jeho potřebu infantilizace člověka. Vychází ze svého filozofického pozadí, když spolu s Kantem vzvolává “Sapere aude!” a nabádá k samostatnosti a odvaze. Moderní člověk je totiž podle něj líný a zbabělý, neschopen převzít za sebe a své činy myšlení a zodpovědnost. Kolik studentů dnes na univerzitu vstupuje za ruku se svými matkami? Jak dnes bují všerůzní mentoři, koučové a poradci, průvodní to jevy infantility lidstva? Chceme-li zhubnout, je nám zatěžko uvažovat nad svým konáním, potřebujeme výživového poradce. Chceme-li změnit vizáž, potřebujeme typistu a snad i barevného poradce. Kapitalismus potřebuje infantilizované osobnosti, nesamostatné charaktery, které nechtějí myslet a jednat za sebe. “Lenost a zbabělost jsou příčinami, proč velká část lidí i poté, co je příroda osvobodila od cizího vedení, ráda zůstane celý život nesvéprávnou,” tesá do kamene Kant. “Infantilita je víc než opce, je to nutnost pro přežit kapitalismu,” zakončuje Liessmann, a s následky se potýkáme i ve vzdělávání.

Filosofie školy. Zdá se, jako by snad mimo katolickou církev neexistovala žádná jiná instituce, která by se bránila změnám tak sveřepě, jako škola, píše Liessmann. Jenže školy se mění, to jen katastrofy vzdělávání nám neumožňují tyto posuny dobře vidět a s odstupem hodnotit. V hlavách vzdělávacích expertů tak vznikl obraz dokonalé školy: ředitelem je vrcholný manažer, který si vybírá elitní učitele do svého týmu, který pak v osvětlených technologicky pokročilých třídách a malých skupinkách “vysoce motivovaných, zvídavých a kreativních dětí ze všech zemí a všech sociálních vrstev celodenně a s přesahem oborů pomáhají rozvíjet kompetence, které potřebují, aby ve společnosti brutální konkurence pokojně a se sociální odpovědností za zachování stejných šancí pro všechny měly nejlepší vyhlídky”. Jako každá utopie, i tento obraz je nedosažitelnou představou. “Pohled na realitu je v diskuzi o vzdělání ovšem právě tak zakázaný, jako přiznání, že škola snad může vykonat mnohé, ale nemůže korigovat každý deficit společnosti,” uzavírá Liessmann představu dokonalé školy podle vzdělávacího experta a žurnalisty vzdělávání. Kapitola k filozofii školy dostatečně shrnuje i ostatní Liessmannovy obavy směřující ke kompetencím a mizení obsahů, návaznosti jednotlivých stupňů škol nebo široké paletě rolí učitele, které se dnes zplošťují na průvodcovství: na “učitele, kteří už vůbec nechtějí být učiteli,” na učení, které už nechce učit.

Čtenářství a jeho trápení je textem, který knihovních shledají nepříjemně blízkým. Sledujeme úpadek do barbarství na nejvyšší úrovni technického pokroku? Proč je odsuzován a dehonestován názor, který komunikuje strach z rozpadu jazykové kultury? V zájmu měřitelnosti, srovnatelnosti a generování dalších a dalších katastrof vzdělávání se psaní zplošťuje na pouhé kroužkování a doplňovaní. Jak potom může mladý člověk rozvíjet při psaní textu své myšlení? Čtení se degraduje také, vybírají se ploché texty, složité se zjednodušují. Mnoho úřadů už dnes nabízí texty pro občany i ve zjednodušené podobě. Plynulost čtení, prožitku, který člověku není přirozený a kterému se musí učit, neboť chvíle s textem vyžadují trpělivost a pokoru, je narušována každé dva odstavce sadou kontrolních a “domněle pomocných” otázek. Pamatuješ si ještě, milý žáčku, jak se jmenuje bratr hlavního hrdiny? Kolik jablek měl v košíku, než vyrazil na trh? Překvapen je ten, kdo otevírá moderní čítanku. Liessmann pak ještě vystupuje k obraně knihy proti argumentu, že mladí přece mnoho načtou na internetu, a ještě jednou rýpe do schopnosti vzdělávacích politiků a expertů stavět moderní terminologické konstrukce s účelem působit dostatečně reformě: knize se tak nově ve vzdělávacích politikách a oběžnících říká “celospis”.

Ještě dvě témata stála Liessmannovi za hořkou kritiku. Ve spisu Dikatatura píle si bere na přetřes umělou konkurenci a vykazování vědecké práce, které nemá s vědou mnoho společného, a zkoumá jakým způsobem se mohou tyto vlivy odrážet v akademické svobodě. Pozitivně samozřejmě nikoliv. Usmívá se nad profesory sepisujícími projekty a “vytřískávajícími prostředky z třetích zdrojů” a lamentuje nad studenty, kteří “absolvují své profesní kariéry s upřeným pohledem, bezduše realizují modul za modulem, aniž by hleděli napravo nalevo.” Volá po znovu-ustanovení univerzitního prostředí jako místa skutečného, nedigitálního, místa která odolává tlakům z vnějšku, “ostrovů teorie”. Nikterak tím však samozřejmě nehaní praxi a svůj pohled nevkládá do všech oborů. “Výzkumné projekty, jejichž výsledky jsou již pevně zapsány v návrhu projektu, jsou právě tak problematické jako normovaná učební zařízení, o nichž je známo vše předem,” komentuje Liessmann univerzity s nádechem protiřečení. Rýpne si také do interdisciplinarity a stále vznikajících nových oborů, které většinou sledují snad jen výzkumný zájem garantujícího profesora. Takové chápe jako smutný podvod na studentech s neveselým koncem. V textu nazvaném Slzy múz se pak Liessmann zamýšlí nad současným postavením múzických odvětví vzdělávání. “Člověku je dovoleno jen tolik kultury, jako je v zájmu zisku, ale tolik se také od něj požaduje,” povzdychne si. Jenže každé zabývání se krásnem podle něj nese svůj smysl v sobě a nemusí se nechat dotazovat na svůj užitek pro cokoliv.

Ze všech kapitol poněkud se vyčleňuje text o roli PowerPointu. Liessmann jako by vypadl z minulého století, obrací se proti slajdům (v českém překladu zachováno staromilské označení fólie), ale i zde má v čemsi pravdu. Nutno uznat, že jeho vyvozování z Tufteho klasické eseje donutí nejednoho přednášejícího přemýšlet nad svým vztahem k prezentaci. PowerPoint, který si Liessmann bere jako zástupný symbol celé řady takových pomůcek, změnil naši představu o tom, co znamená “zpřístupňovat nějakou myšlenku, problém, tezi, argumentaci, informaci.” Využití folií ovlivňuje projev, pohyby, chování a zabijí schopnost emočně zaujmout slovem. “Od začátku nejde o věc ani o její výklad, nýbrž o aranžmá.” Učíme jak vytvářet prezentace, pozapomínáme však na sílu volného projevu, prokomponovaného přednesu nebo dobře připraveného referátu v praxi učitele.

Liessmannova kniha není jen prostou obžalobou. Na konci každé hodiny duchů se plynové lampy opět zažehnou v odstavci, který se snaží načrtnou možná východiska ze situací, které Liessmannovi nedávají spát. Hodina duchů je spis, který baví stejně tak jako umí vyděsit, především však přináší kritický úhel pohledu do oblasti, která tolik trpí přízrakem falešné pozitivity, jež nás čeká na výstupu všech dnes tolik fetišizovaných a nekonečných reforem.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.