Homeschooling jako alternativa ke školnímu vzdělávání

Domácí vzdělávání (též individuální vzdělávání) se v posledních letech těší vzrůstající oblibě u rodičů. Jedná se o kontroverzní téma, které rozděluje společnost na dvě poloviny a toto rozvrstvení panuje i mezi experty, kteří nedokáží jednoznačně říci, jaký způsob vzdělávání je pro děti lepší a efektivnější. Na jedné straně barikády stojí stoupenci klasického školského vzdělávacího systému a na druhé straně jsou proti nim příznivci individuálního domácího vzdělávání. Mezi známé celebrity, které se rozhodli vzdělávat své děti doma, patří rodina zpěváka Janka Ledeckého[1] a spisovatele Michala Viewegha.[2]

V této eseji se budu věnovat podmínkám pro realizaci domácího vzdělávání, jejich výhodami a nevýhodami oproti kolektivní školní výuce, z jakých důvodů se rodiče rozhodují pro domácí vzdělávání a dozvíme se také v krátkosti o historii domácího vzdělávání.

Historie domácího vzdělávání v ČR

Otázka domácího vzdělávání se poprvé otevřela v roce 1998, kdy se Ministerstvo školství rozhodlo vyhlásit experiment s domácím vzděláváním na prvním stupni základních škol. [3] Od roku 2005 je umožněno individuální vzdělávání pro rodiče žáků prvního stupně základní školy. Od roku 2016 se tato možnost vztahuje i na žáky druhého stupně.

Co je nutné k tomu, abychom mohli svoje děti vzdělávat doma?

„Zákonný zástupce dítěte, pro které je předškolní vzdělávání povinné, může pro dítě v odůvodněných případech zvolit, že bude individuálně vzděláváno. Má-li být dítě individuálně vzděláváno převážnou část školního roku, je zákonný zástupce dítěte povinen toto oznámení učinit nejpozději 3 měsíce před počátkem školního roku.“

Žádost o individuální vzdělávání dítěte musí obsahovat:

a) jméno, popřípadě jména, a příjmení, rodné číslo, bylo-li přiděleno, a místo trvalého pobytu žáka nebo bydliště, pokud nemá na území České republiky místo trvalého pobytu,

b) uvedení období, ročníku, popřípadě pololetí, kdy má být žák individuálně vzděláván,

c) důvody pro individuální vzdělávání žáka,

d) popis prostorového a materiálně technického zabezpečení vzdělávání a podmínek ochrany zdraví individuálně vzdělávaného žáka,

e) doklady osvědčující splnění vzdělání osoby, která bude žáka individuálně vzdělávat,

f) seznam učebnic a učebních textů, které budou ve výuce užívány, pokud nejde o učebnice uvedené v § 27 odst. 1,

g) další skutečnosti, které mají vliv na průběh vzdělávání žáka,

h) vyjádření školského poradenského zařízení.[4]

Pokud chceme vzdělávat dítě, které spadá do 1. stupně školského systému, tak je nutné řediteli školy doložit dokument o absolvování středoškolského vzdělání. Od 2. stupně už je po rodičích vyžadováno vysokoškolské vzdělání a vyjádření pedagogicko — psychologické poradny. Tato poradna posoudí, jestli je rodič způsobilý k vykonávání činnosti vyučujícího. Rodič musí zajistit vhodné podmínky pro individuální vzdělání, vhodné učebnice a výukové texty, podle kterých se bude dítě vzdělávat. V neposlední řadě musí rodič uvést důvody, proč by měl dostat souhlas od ředitele školy pro domácí výuku. A nejdůležitější podmínkou je samotné potvrzení ředitele kmenové školy s domácí výukou konkrétního dítěte. Tento souhlas není ze zákona vymahatelný a je pouze na řediteli, jak se rozhodne. [5]

Jaké rodiny upřednostňují domácí vzdělávání na úkor klasického?

Jedná se hlavně o rodiče, kteří chtějí rozvíjet určité dovednosti dětí. Toto tvrzení dokládají slova viceprezidenta Asociace pro domácí vzdělávání Martina Klusoňa „Může to být někdo, kdo chce třeba malovat, nebo cestuje, nebo je třeba výborný v matematice. Nebo naopak to mohou být děti, které potřebují v něčem podpořit, ať už jim nejde číst, psaní případně nějaká sociální dovednost,.“ Dalším charakteristickým prvkem lidí upřednostňující domácí vzdělávání je vymanit svoje dítě z průměrnosti. Pro tyto lidi je lepší, když bude jejich dítě vynikat v určité oblasti než-li být průměrný ve všech vzdělávacích předmětech. V tom vidí rodiče podle Klusoně největší výhodu, kterou nabízí individuální vzdělávání. „Přístup k domácímu vzdělávání odmítá myšlenku, řekl bych, zprůměrování. Je tedy dost pravděpodobné, že dítě bude mít některé předměty daleko nadprůměrné a jiné budou trošku potlačeny na jakési minimum. Není tam snaha, aby byly děti ve všech předmětech průměrné,“.[6]

Když myšlenka individuálního vzdělávání přišla do českého školství z USA, tak tuto metodu vzdělávání upřednostňovaly nábožensky založené rodiny s cílem předat hodnoty a názory, které nejsou běžně obsaženy ve studijním kurikulu veřejných škol v ČR. V současnosti se mění cílová skupina rodin, které touží po tomto druhu vzdělávání. Podle odborníků na domácí vzdělávání rozlišujeme až 4 skupiny rodin, které z různých důvodů upřednostňují tuto variantu před vzděláváním na základních školách. Tři z celkového počtu čtyř cílových skupin se rozhodly pro individuální výuku z důvodu, které jsou uvedené v předcházejícím odstavci. Jejich snahou je plně rozvinout potenciál dítěte v určité oblasti a respektovat jeho specifičnost. Základní školy nejsou schopny tuto možnost vzdělávání svým žákům nabídnout z důvodu kolektivního způsobu vyučování.

První skupinou jsou děti úspěšných umělců, celebrit a vrcholových sportovců. Druhou a třetí skupinu tvoří děti, které mají specifické požadavky na vzdělání. Jedná se o děti, které jsou extrémně nadané nebo trpí nějakým postižením. Tyto zmiňované skupiny volí domácí vzdělávání z toho důvodu, že nastavený vzdělávací systém ve školách není schopen integrovat jejich děti, které potřebují volnější nebo individuální režim. Většina rodičů z těchto tří skupin jsou otevřeny myšlence vrátit svoje děti do většinového vzdělávacího systému, pokud by školy nabídly možnost vhodné integrace jejich dětí do výuky a vyšly tak vstříc požadavkům rodičů. Např. talentovaní mladí sportovci by nemuseli každý den navštěvovat školu a učitelé by jim ochotně posílali úkoly a učební materiály online. Poslední skupina se od předchozích skupin v mnoha věcech vymyká. Ideologicky nesouhlasí s nastaveným vzdělávacím systémem, kde se jeden učitel věnuje většímu počtu dětí. Podle jejich mínění jim škola není schopna předat potřebné životní hodnoty a znalosti. Tato skupina věří v myšlenku, že jsou schopni vzdělávat svoje děti lépe než veřejný vzdělávací systém. Většinou tuto skupinu tvoří rodiče, kteří jsou příslušníci různých církví nebo preferují alternativní životní styl a snaží se žít v harmonii s přírodou.

Podle Michala Semína, jednoho ze zakladatelů Společnosti přátel domácí školy je domácí vzdělání prosazováno těmito skupinami hlavně z důvodu většího vlivu a kontroly při procesu učení dítěte novým poznatkům.[7]

Výhody domácího vzdělávání

Pokud srovnáme výsledky dětí, které jsou vzdělávány doma a ve škole, tak zjistíme, že děti z domácího vzdělávání mají lepší nebo srovnatelné znalosti v porovnání s dětmi navštěvující klasickou školu. Zjistilo se také, že nejlepší výsledky mají děti, které déle zůstávají v domácím vzdělávání než jedinci, kteří tuto formu přeruší dříve. Z tohoto poznatku je patrné, že rodiče vytváří pro děti lepší podmínky, než jaké může nabídnout škola. Pedagogická psychologie poukazuje na to, že se v menší skupině lidí dokážeme efektivněji učit a zlepšit tak naše vzdělávací výsledky oproti kolektivní výuce. Ideální velikost menší skupinky jsou 2–3 lidi. Pokud jich je více než 6, tak výkonnost rapidně klesá. Současné školy nejsou schopny nabídnout vzdělávání dětí v menších skupinách. V době, kdy se školy potýkají s nedostatkem kantorů, je nemožné nabídnout dětem individuální přístup. Oproti tomu je rodičovské vzdělávání přímo určené pro výuku, která nabízí větší flexibilitu a individualizaci ve výuce.[8]

Nevýhody školního vzdělávání

V každé třídě se nachází zhruba 20 až 30 dětí na jednoho učitele, pokud vezmeme v úvahu školy, které se nachází ve městě. Učitel je osobou, která musí organizovat výuku, sdělovat informace, vyplňovat třídní knihu, seznámit žáky s dokumentem BOZP, řešit jednotlivé problémy svých žáků, zkoušet, vysvětlovat apod. Učitel většinou zadá nějakou úlohu, aby se mohl věnovat výše uvedeným činnostem a někteří žáci toho zneužívají tím, že se věnují jiným záležitostem než těm školním. Tím, že se věnují něčemu jinému, tak ztrácí pozornost a koncentraci. Je pak pro ně těžké se znovu soustředit na výuku a žák si tak zapamatuje mnohem méně informací, než by bylo potřeba. Dalším problémem je způsob sdělování informací. Učitel je dominantní osobou, která vede vyučovací hodinu a většinou diktuje látku, aniž by se ujistil, že tomu jeho žáci rozumí. Pokud navíc učitel nevyžaduje žádnou aktivitu od svých žáků, tak často dochází k tomu, že se děti během hodiny nudí, ztrácí pozornost, motivaci k učení a k zapamatování informací. Kolektivní vzdělávání je zranitelné v tom, že ne všechny děti mají stejnou úroveň znalostí v určité oblasti. Žáci, kteří už porozuměli výukové látce se mohou nudit, jelikož jim daný výklad nepřináší nic nového a zbytečně je zdržují jedinci, kterým je potřeba danou látku důkladněji a podrobněji vysvětlit. Místo toho se už mohli získávat dalším znalosti. Výše uvedené situace nemohou v individuálním vzdělávání nastat. Rodič má svého potomka pod kontrolou, může nastavit tempo výkladu probírané látky a pokud dítěti není něco jasné, tak mu může daný problém rychle vysvětlit, aniž by došlo ke ztrátě koncentrace a soustředěnosti. Čas vymezený na výuku je pak efektivněji využit a snaha vyučujícího je maximálně zúročena.

Další nevýhodu spatřuji v komunikaci mezi učitelem a žákem. Většinou probíhá komunikace učitel — žák na nižší úrovni, kdy žák přijímá pasivně informace, příkazy, pokyny. Nějaká spolupráce mezi učitelem a žákem je velice omezena. Musíme ještě počítat s tím, že ve třídě je více než 6 žáků, takže je většinou komunikace učitel — žák velice krátká a stručná. Naopak interakce vyučujícího rodiče a dítěte je oproti tomu mnohem delší, bohatší a dítě je více zapojeno do výuky. Většinou také aktivně v hodinách spolupracuje a utváří spolu s rodičem obsahovou náplň výukové hodiny.

Problémem je také ověřování znalostí prostřednictvím zkoušení a testů. Pro dítě se jedná o velmi stresovou situaci, která má negativní vliv na obranyschopnost organismu a podílí se na chronickém únavovém syndromu při opakovaném vystavováním dítěte stresové zátěži. Jsou jedinci, kteří dokáží ve ztížených podmínkách podávat nejlepší výkony, ale existují i lidé, kteří tyto situace nezvládají. Ti, kteří se nedokáží vyrovnat se stresovou situací bývají většinou hůře hodnoceni a nemusí to nutně znamenat, že neznali danou látku tak dobře, jako děti s lepší známkou. Děti, které nejsou úspěšné, tak nemají schopnost mít stresovou situaci pod kontrolou a možnost se jí nějakým způsobem vyhnout. Zkoušky ve škole tak dávají příležitost ke vzniku tzv. naučené bezmocnosti.

Naopak doma nemá rodič důvod své dítě vystavovat stresové situaci prostřednictvím zkoušek a testů. Rodiče mají dokonalý přehled o výkonnosti a znalostech dítěte, když je učí (curiculum based assessment) a vědí, co jejich dítě dělá. (performance based assessment)

Školy se také potýkají se značnou dekontextualizací. Učitelé sdělí žákům během 45 minut velké množství informací. Děti se snaží nové poznatky vstřebat a mnohdy neví, k čemu jsou jim nově získané podněty užitečné a jak je v reálném životě uplatnit. U domácího vzdělávání se snaží rodiče zařazovat nově sdělené poznatky do kontextu běžného života rodiny a dítěte.

Nevýhody domácího vzdělávání

Jednou z nejvíce diskutabilních otázek problematiky domácího vzdělávání je schopnost rodiče zajistit kvalifikovanou výuku. MŠMT nepožaduje od rodičů pedagogické vzdělání a objevuje se obava, že děti nebudou vzdělávány kvalifikovanou osobou a může to ohrozit jejich intelektuální rozvoj. Tento problém je částečně řešený tím, že jsou děti svými kmenovými školami pravidelně přezkušovány. I přesto to nezamezí tomu, že rodič může určitou látku vysvětlovat špatně nebo upřednostnit svoje názory na danou problematiku — týká se to např. náboženských otázek. Učitel má mnohem širší pedagogické dovednosti a zkušenosti než rodiče. Látku tak může dítěti vysvětlit mnohem lépe a srozumitelněji. Dalším problémem může být neschopnost dítěte se socializovat do běžného života a navazovat s lidmi sociální vztahy. Některé děti nemusí být schopné komunikovat s vrstevníky, navazovat kontakty a spolupracovat s ostatními.[9]

Závěr

Na každém rodiči je, aby rozhodl o osudu svého dítěte podle svého vlastního uvážení. Většina rodičů se spoléhá na klasický školní vzdělávací systém a jen malé procento lidí se rozhodne pro individuální domácí vzdělávání. Tuto variantu zvolí většinou rodiče, kteří se snaží rozvíjet talent dítěte v jedné oblasti a školní vzdělávací systém jim neumožňuje plně podporovat aktivity na rozvoj talentu. Domácí vzdělávání dává větší možnost flexibility a kontroly nad tím, co se dítě učí. Narozdíl od školy nese plnou zodpovědnost za vzdělávání dětí výhradně rodič. Tuto skutečnost by si měli uvědomit lidé, kteří se pro tuto variantu výuky rozhodnou. Je důležité také zmínit, že pokud chceme své dítě kvalitně vzdělávat, tak je nutná pečlivá příprava rodiče na výuku. To znamená, že jeden z rodičů musí zůstat doma a do rodinného rozpočtu přispívá pouze jeden z nich. Pokud nevyužijí služeb osobních učitelů, tak je nemožné, aby oba pracovali na plný úvazek.[10]

Pokud se nakonec rodiče rozhodnou zvolit individuální domácí výuku, tak je nutné stále věřit ve vlastní schopnosti, i když budou narážet na různé problémy. Tuto myšlenku dokládají slova Ireny Kašparové, matky čtyř dětí a autorka knihy o domácím vzdělávání: „Nejdůležitější je věřit si jako rodič. Výuka je vždycky těžká, ať už učíte svoje děti doma, nebo stojíte za katedrou. Přijdou těžké chvíle, dítě se neposouvá, nespolupracuje, nechce se mu. Jde o to neztrácet víru, že to rozhodnutí má smysl. Rodiče si v tomto mohou pomáhat navzájem. Díky nejrůznějším fórům si uvědomí, že nejsou někdo, kdo selhává a kazí dítěti život a budoucnost, ale že to je normální a že ta sinusoida začne zase stoupat a bude líp.“

Zdroje

[1] Domácí vzdělávání pěstuje talenty. V Česku jím prošly už tisíce dětí, včetně zlaté Ester Ledecké. ČT24 [online]. 23. 2. 2018 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2399353-domaci-vzdelavani-pestuje-talenty-v-cesku-jim-prosly-uz-tisice-deti-vcetne-zlate

[2] Vieweghová: Domácí vzdělávání není pro každé dítě, dcerám pomohlo. IDnes.cz [online]. 8. 9. 2016 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy-sex/domaci-vzdelavani-veronika-vieweghova.A160907_104950_deti_pet

[3] ZDRÁHALOVÁ, Iva. Jak je to u nás s domácím učením? Medium [online]. 6. 9. 2017 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://medium.com/edtech-kisk/jak-je-to-u-n%C3%A1s-s-dom%C3%A1c%C3%ADm-u%C4%8Den%C3%ADm-94563f04f63f

[4] Zákon č. 561/2004 Sb., Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) [online]. [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-561

[5] BUREŠOVÁ, Zuzana. Domácí škola je vhodná pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče, tvrdí autorka Průvodce domácím vzděláváním. Český rozhlas [online]. 29. 3. 2019 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/domaci-skola-je-vhodna-pro-vsechny-deti-ale-ne-pro-vsechny-rodice-tvrdi-autorka-7803597

[6] Domácí vzdělávání pěstuje talenty. V Česku jím prošly už tisíce dětí, včetně zlaté Ester Ledecké. ČT24 [online]. 23. 2. 2018 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2399353-domaci-vzdelavani-pestuje-talenty-v-cesku-jim-prosly-uz-tisice-deti-vcetne-zlate

[7] KAŠPAROVÁ, Irena. Domácí vzdělávání jako výraz kulturního kreativismu. Czech Sociological Review [online]. 2017, 53(1), 85–86 [cit. 2020–05–20]. DOI: 10.13060/00380288.2017.53.1.303. ISSN 00380288. Dostupné z: https://eds-a-ebscohost-com.ezproxy.muni.cz/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=3&sid=31cd14ac-f5b3-4173-b767-975f9c7618a0%40sdc-v-sessmgr02

[8] MERTIN, Václav. Domácí vzdělávání má zelenou. Rodina.cz [online]. 29. 3. 2019 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://www.rodina.cz/clanek3305.htm

[9] MERTIN, Václav. Domácí vzdělávání má zelenou. Rodina.cz [online]. 25. 7. 2003 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https://www.rodina.cz/clanek3305.htm

[10] NOVOTNÁ, Lucie. PŘISPÍVÁ DOMÁCÍ ŠKOLA KE ZVYŠOVÁNÍ KVALITY VZDĚLÁVÁNÍ? Comenius [online]. [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: http://www.comenius.upol.cz/documents/kvalita%20ds.htm