Humor v informační době

Když jsme v hodinách předmětu Učící se společnost přešli do diskusní části, téměř vždy jsme se ve větší či menší míře setkali s konfrontacemi některých názorů. Nejvíce mi však zůstalo v paměti setkání, kdy jsme diskutovali o umělé inteligenci. Stěžejní otázka pro diskusní část zněla — „Je něco, v čem umělá inteligence nikdy nedokáže nahradit člověka?“ Objevovaly se nejrůznější oblasti jako například empatie či umění, s nimiž někteří souhlasili a jiní reagovali protichůdnými argumenty. Přesto byla oblast, na níž se shodli snad všichni diskutující — humor. Umělá inteligence zkrátka neumí dělat vtipy a nerozumí sarkasmu ani ironii. Přišlo mi velmi zajímavé zjistit, zda je to opravdu tak, a pokud ano, čím je to způsobené. Zároveň jsme se zabývali tématem využití umělé inteligence ve vzdělávání, a tak jsem se zamyslela i nad tím, co vůbec pro vzdělávání dnes humor znamená.

Jak umělá inteligence funguje?

Nejprve se podívejme na to, jakým způsobem umělá inteligence pracuje, abychom následně mohli lépe definovat problémy, které pro ni tvorba a porozumění humoru představuje.

Umělá inteligence neboli strojové učení obvykle využívá neuronových sítí, které jsou částečně inspirovány tím, jak funguje lidský mozek. Síť neuronů (počítačových algoritmů) dostává data, se kterými pracuje, analyzuje je, třídí a dále se na nich učí. Z těchto výstupů pak dokáže rychle a spolehlivě rozhodovat i o datech, které nezná.

Proč je pro umělou inteligenci obtížné porozumět humoru?

Mezi hlavní problémy v rámci výzkumu umělé inteligence patří uvažování a komunikace. V mezilidské komunikaci se běžně objevuje používání humoru, ironie a sarkasmu, a tak není divu, že existuje snaha komunikační programy těmto jevům naučit. Z mnoha důvodů je to však velmi nelehký úkol.

Humor není snadné jednoznačně definovat. Základem však vždy bývá spojnice mezi humorem a prožitkem směšnosti. Co ale znamená, že je něco směšné? Humor je neodlučitelně spjatý se smíchem, což je pro umělou inteligenci jasně rozpoznatelný jev. Problémem je, že ne vždy se smějeme, když prožíváme něco humorného, a naopak se smějeme či usmíváme i při nám nepříjemných pocitech, jako je třeba nervozita.

Další charakteristikou humoru je, že vždy obsahuje nějaký rozpor — spojení, které je nesmyslné, překvapivé či šokující. Psycholog Jerry Suls vytvořil dvoufázový model vnímání humoru. Podle tohoto modelu začátek humorného vyprávění vytvoří v posluchači nějaká očekávání ohledně toho, jaký bude jeho konec. Následně se toto očekávání buď naplní, nebo nenaplní. Pokud se naplní, není posluchač překvapen a nesměj se. Pokud se nenaplní, je překvapen, ale neznamená to, že bude nutně smát. Nejprve totiž musí najít pravidlo, které překvapivý konec nějak vysvětlí a učiní jej smysluplným. Pokud pravidlo nenajde, končí celý akt zmatením. Pokud jej najde, je zpráva vnímána jako humorní a končí smíchem. Dvě klíčové fáze, které tento model obsahuje, tedy jsou: 1) překvapení a 2) nalezení pravidla [1].
Splnit pravidlo číslo jedna pro umělou inteligenci nepředstavuje žádný problém. To dokazuje i snaha jedné z expertek na umělou inteligenci Janelle Shane, která se v současně době zaměřuje na trénink neurálních sítí, aby psaly humorné výroky. Zatím však příliš nepochodila. Program totiž nejenže nedokázal vymýšlet nové výroky, které by se někomu mohly zdát vtipné, ale nedokázal ani dokončovat známé klasické vtipy se stejnou strukturou. Některé výsledky zveřejnila, a pokud nemáte rádi kameňáky, nejspíše se příliš nezasmějete.

Proč se šestka bojí sedmičky? Protože nemá narozeniny.

Proč slepice přešla silnici? Zašroubovat žárovku.

Co je hnědé a lepkavé? Brambora ve vesmíru.

Zdá se tedy, že splnit i fázi číslo dva — nalezení pravidla, které překvapivý konec výroku vysvětlí, je nesrovnatelně těžší.

Vtipy dále vždy fungují v určitém sociálním a kulturním kontextu. Lidé si často dělají legraci z hodnot, morálky a dalších sociálních témat, která jsou v různých kulturách odlišně interpretována. Často proto dochází k nepochopení humoru ve vtipech nejen mezi jinými národy, ale třeba i lidmi pocházejícími z jiného sociálního prostředí. To dokazuje, že nejen umělá inteligence, ale i lidé nejsou schopni humor jako komunikační prostředek za každé situace používat.

Pro produkci i percepci humoru je podstatné, aby bylo pochopitelné, že to, co se říká, není myšleno vážně. Lidé obvykle musí reagovat na signály svých komunikačních partnerů, což je snazší, pokud se znají a dokážou předpokládat, jak se v určité situaci zachovají. Porozumět lidem, které neznáme tak dobře, bývá často obtížné a identifikovat jejich smysl pro humor je zkrátka věc, kterou se musíme naučit. Že není aplikovatelná na všechny stejně, je pak dalším problémem pro umělou inteligenci. Psychologové však uvádí, že se stejným problémem se potýkají děti, pro které je rozlišování, co je a není myšleno vážně, velmi obtížné a musí se mu postupně učit. Pokud bychom vycházeli z předpokladu, že lidé potřebují zkušenosti, aby dokázali detekovat nevážně míněná sdělení, je docela dobře možné, že podobným způsobem bude úspěšná i umělá inteligence.
Snaze využívat strojové učení k rozpoznání sarkasmu online se několik let věnuje například indický profesor Pushpak Bhattacharyya z Indian Institute of Technology. Používá zejména příspěvky z Twitteru. Fakt, že se v příspěvku jedná o sarkasmus, se poznává někdy snadně a někdy obtížněji — příspěvky můžou být přímo označeny hashtagem sarkasmus nebo je v nich patrné používání více vykřičníků, velkých písmen, emotikonů či zkratek jako LOL apod. Častěji však sarkasmus v příspěvcích na první pohled formálně zřejmý není, lze však také poměrně snadno odhalit. Na tvrzení „Miluju, když jsem ignorován“ Bhattacharyya vysvětluje hlavní podstatu sarkasmu. Když se podíváme na frázi „miluju když“, očekáváme, že bude následovat něco pozitivního jako například „odměňován“ nebo „oceněn.“ Pokud následuje něco negativního, pochopíme, že se jedná o sarkasmus. Pro odhalování sarkasmů je také často nezbytně nutná znalost kontextu. Pokud například řekneme „Mobil vydrží nabitý dvě hodiny. Skvělé.“, umělá inteligence bude muset operovat se znalostí, že dvouhodinová životnost baterie není dobrá věc.
Bhattacharyya a jeho tým, který obsahuje mimo jiné také lingvisty a psychology, je ve své snaze poměrně úspěšný. Podařila se jim například tvorba chatovacího robota SarcasmBot, který dokáže generovat sarkasmy na otázky.

Jakou roli má humor ve vzdělávání?

Již jsme si uvedli, že hlavním důvodem, proč humor umělé inteligence učíme, je úsilí o co nejpřesnější napodobení lidské komunikace. Jaké jsou ale vlastně důvody, proč lidé v tak hojné míře humor používají? A co to znamená pro vzdělávání?

• Pomocí humoru lze zmírnit pocity frustrace

Pocity frustrace z určité fáze procesu vzdělávání jistě někdy pocítil každý z nás. Může se jednat o odpor k zrovna probírané látce, kterou se student musí naučit, pocity zklamání z výsledku testů a další situace, které nejsou zrovna ideální pro lidskou psychiku. Žádoucí je pak najít způsob, kterým se dá pokažená nálada vylepšit. Mnohé experimenty dokazují, že smích vyvolaný humornými momenty dokáže navodit pozitivní emoce, a zapříčinit tak změnu nálady. Ziv (1987) například ve svém experimentu zadal středoškolákům k vyplnění inteligenční testy, přičemž jedna skupina studentů dostala jednoduchou a druhá skupina složitou variantu testu. Po vyplnění dostali účastníci dotazník na měření frustrace, ve kterém skupina s obtížnou variantou vykázala mnohem vyšší míru frustrace. Následně byl experiment replikován na dalších skupinách studentů, avšak se zavedením nové proměnné. Po vyplnění obtížného testu studenti sledovali video a teprve poté jim byl distribuován dotazník měřící frustraci. Část studentů přitom sledovala komediální nahrávku, druhá část reportáž o turistice. Ti ze studentů, kteří měli příležitost sledovat komické video, vykazovali při měření zřetelně nižší frustraci. [2]

• Pomocí humoru si lze lépe zapamatovat

Zatímco tradiční pedagogika vnímala humor ve vyučování jako nežádoucí z důvodů neudržení pozornosti a zhoršení pracovní morálky, v současné pedagogice se setkáváme s přesvědčením, že humor učení pozitivně ovlivňuje. Jednak se pomocí pozitivních emocí, které humor vyvolává, zvyšuje motivace k učení, což zlepšuje studijní výsledky. Zároveň se uvádí, že humorné stimuly přitahují kvůli své neobvyklosti žákovu pozornost, a tím usnadňují osvojování učiva. Výsledky experimentálních studií sice potvrzují pozitivní vztah mezi humorem a učením, poukazují však i na jisté výhrady — studenti si lépe a dlouhodoběji pamatují humorné stimuly, avšak může se tak dít na úkor stimulů ostatních. Můžeme tedy říci, že stěžejní je správné dávkování a načasování humoru.

• Pomocí humoru lze zlepšit vztahy mezi učiteli a žáky

Společný smích je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak spojit určitou skupinu lidí. Zároveň prohlubuje vzájemnou důvěru. Další z mnoha sociálních funkcí humoru je zjemnění dominance v interakci — ve školním prostředí je typicky dominantní postavou vůči žákům učitel, který tuto skutečnost může kompenzovat pomocí humoru. Studenti pak například dokážou snáz požádat učitele o pomoc či vysvětlení.

• Pomocí humoru lze snadněji získávat informace

V humorné rovině se snáze na cokoli ptá. Žáci nemusí mít obavu, že jejich otázka bude někomu připadat hloupá, protože v případě negativního přijetí ji mohou vzít zpět jako nevážně myšlenou.

Závěr

Již proběhlo a stále probíhá mnoho výzkumů zkoumající fenomén humoru, a tak jsme schopni pochopit některé jeho charakteristiky a zákonitosti. Několik z nich jsme si uvedli a pokusili se zamyslet nad tím, jak jsou slučitelné s využitím umělou inteligencí. Také jsme stručně představili roli humoru ve vzdělávání, neboť se toto téma v současné době hojně diskutuje.

Pokud bychom se znovu pokusili odpovědět na hlavní otázku v úvodu — a sice zda někdy dokáže umělá inteligence používat humor tak dobře jako člověk — jsem přesvědčena, že je to opravdu málo pravděpodobné. O humoru totiž s jistotou můžeme říci, že se jedná o fenomén neřízený a neřiditelný a naděje, že bychom mu plné porozuměli, je patrně nereálná a dost možná, že i v tom spočívá jeho kouzlo. [3]

[1] ŠEĎOVÁ, Klára. Humor ve škole. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 13. ISBN 978–80–210–6205–4.

[2] ŠEĎOVÁ, Klára. Humor ve škole. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 19. ISBN 978–80–210–6205–4.

[3] ŠEĎOVÁ, Klára. Humor ve škole. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 174. ISBN 978–80–210–6205–4.

Zdroje

BECKETT, Jamie. Snark Bite: Like an AI Could Ever Spot Sarcasm. In: NVIDIA [online]. 2018 [cit. 2018–06–23]. Dostupné z: https://blogs.nvidia.com/blog/2018/01/31/ai-detect-sarcasm/

KASÍK, Pavel. Učte děti programovat, radí expertka. Umělá inteligence je překvapivě stará. In: Technet.cz[online]. 2018 [cit. 2018–06–23]. Dostupné z: https://technet.idnes.cz/umela-inteligence-vyzkum-ai-google-neuronova-site-anna-ukhanova-p8w-/veda.aspx?c=A180503_123000_veda_pka

ŠEĎOVÁ, Klára. Humor ve škole. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978–80–210–6205–4.

Umělá inteligence se naučila dělat vtipy. Jsou to ovšem otřesné kameňáky. In: Prima Zoom [online]. 2018 [cit. 2018–06–23]. Dostupné z: https://zoommagazin.iprima.cz/zajimavosti/umela-inteligence-se-naucila-delat-vtipy-jsou-ovsem-otresne-kamenaky

VOSSLER, Joshua J. a Scott. SHEIDLOWER. Humor and information literacy: practical techniques for library instruction. Santa Barbara, Calif.: Libraries Unlimited, c2011. ISBN 978–1598845327.