Informační chudoba, digitální propast a české vzdělávání

V následujícím textu bych se ráda zabývala dvěma fenomény, na které jsme v hodinách narazili, ale nedostali jsme se k hlubší analýze. Témata jsou relevantní i v oblasti vzdělávání, jelikož odráží socioekonomický prvek společnosti a mohou tvořit při vzdělávání významnou překážku, na kterou by při debatování inkluze mělo být rovněž pamatováno. A zároveň školy jsou prostorem, kde je možné propast překlenout a předcházet jí.

Abychom dále mohli informační chudobu a digitální propast rozebírat, je nejprve třeba tyto pojmy blíže definovat. Oba fenomény vychází z informační společnosti, což je společnost, ve které aktuálně žijeme. Neexistuje všeobecný konsensus na ustálené definici informační společnosti, ale všichni se shodnou na tom, že informace hrají ústřední roli ve fungování této společnosti. Tedy, že většina ekonomických aktivit a bohatství je založena na nehmotných informačních komoditách. Kromě tohoto ekonomického hlediska lze informační společnost popisovat na základě různých faktorů týkajících se technologií, politiky, povolání a rolí, sítí a komunikací, znalostí a abstraktní teorie a dalších jiných.[1]

Jelikož je informační společnost založena na informacích, které jsou klíčovou komoditou, dochází k jejich přibývání až do nadbytku dostupných informací, což vede k problémům s tím souvisejícím. Přemíra informací způsobuje informační přetížení a s tím spojenou informační úzkost. Dochází též k nespravedlivé možnosti přístupu k informacím, z čehož vychází právě informační chudoba a digitální propast. Ačkoli jsou pojmy příbuzné a mnohdy mohou působit spolu, jedná se o odlišné fenomény.[2]

Informační chudoba vyjadřuje propast mezi informačně bohatými a informačně chudými. Toto rozdělování narušuje rovnost přístupu k informacím, což je základní hodnota informačních věd a disciplín. Rozdíly v množství informací mohou být zapříčiněny ekonomickými, národnostními, oblastními, generačními, či jinými faktory. Prakticky to tedy může znamenat nedostatek peněz k zaplacení za informace, život v politickém režimu, který úmyslně omezuje přístup k informacím, život v místě, kde je omezený přístup k informačním zdrojům anebo nedostatek základního vzdělání či informační gramotnosti. Jedná se o hodnocení stavu dle množství informací.[3]

Jde o neschopnost efektivně nakládat s informacemi pro svůj osobní, pracovní a společenský život. Tedy vybrat si správnou školu, zaměstnavatele, kulturní život a jiné. Lidé trpící informační chudobou mohou být mnohdy sociálně izolovanými. Informační chudoba nemusí být spojena vyloženě s digitálními technologiem, ale jelikož technologie jsou to, prostřednictvím čeho v dnešní době získáváme nejčastěji informace, je s tím velmi často spjata.

Jak již bylo řečeno, digitální propast s informační chudobou velmi úzce souvisí, protože mnohdy jedno může způsobovat druhé (v obou směrech). Oproti informační chudobě se digitální propast více zaměřuje na samotné inofrmační a komunikační technologie. Vyjadřuje propast mezi těmi, kteří mají přístup k digitálním technologiím a zdrojům, mají pro ně peníze a umí je efektivně využívat, oproti těm, kteří jedním ze jmenovaných nedisponují. Digitální technologie rovněž mohou způsobovat informační chudobu. Zároveň ale mohou pomoci se z informační chudoby dostat. Nebo naopak mohou být od sebe zcela oddělené, kdy je osoba informačně bohatá, protože dokáže hledat a přijímat informace z jiných zdrojů než jsou digitální technologie, ale nedisponuje schopnostmi ovládat digitální technologie. Zde bych zařadila ku příkladu zástupce starší generace, kdy člověk může oplývat množstvím informací, ale nedokáže ovládat některou informační a komunikační technologii, protože postrádá tuto gramotnost např. z důvodů, že technologii odmítá (generační problémy pak řeší více problematika generační propasti).[4]

Dle Ondřeje Neumajera (digitální expert v Národním pedagogickém institutu (NPI)) je digitální propast, též digitální rozdělení, globálním problémem, jenž se projevuje jako rozdílné množství informací, kterým disponují různí lidé. Dříve byla představa, že k překlenutí stačí, že všichni budou mít přístup k technologiím a tím budou mít přístup k informacím, v poslední době resp. k internetu. Začíná se ale ukazovat, že samotný přístup k informacím nestačí. Druhou rovinou propasti jsou potřebné digitální kompetence (dovednosti), aby lidé s technologiemi dokázali vhodně pracovat (základ digitální gramotnosti). Ani tato podmínka není dostačující, jelikož se ukazuje, že k překonání digitální propasti je třeba zároveň vnímat cíl toho, proč lidé technologie používají a k čemu získané informace chtějí použít. Praktickým příkladem jsou děti ze dvou rozdílných socioekonomických prostředí, kde obě děti hrají počítačové hry a s technologií jako takovou zacházet umí. Avšak rozdíl přichází v tom, že děti ze znevýhodněného prostředí mají nižší předpoklad ke schopnostem práce s informacemi, jako je čtení internetových článků, čtení emailů a další.[5]

Oba fenomény jsou v aktuální době palčivými problémy, které není snadné řešit. Jedním z důvodů je např., že informační chudoba je neviditelnou formou chudoby a informačně chudí lidé si mnohdy neuvědomují svůj stav. Důležitou roli zde proto hraje vzdělávací systém, který může pomoci tyto problémy překlenout. Škola je totiž zdrojem množství informací a pedagog vystupuje jako kurátor vzdělávacího obsahu.[6]

Proč je to ale problém? Informační chudoba i digitální propast přináší nerovnost. A kromě toho, že nerovnost je problematická již z principu a svého významu, způsobuje znevýhodnění i v dalšíach oblastech, např. při snaze najít si zaměstnání. Omezená a ztížená možnost volby profese vede k omezenější možnosti finančního ohodnocení, což dále může vést k nedosažitelnosti některých technologií a případně i informací. Čímž se vlastně dostáváme do bludného kruhu, kdy tento koloběh nelze bez cizí pomoci narušit. Z designového pohledu by se vlastně jednalo o takový wicked problem. Mohlo by být namítáno, že ne všichni mohou vydělávat spoustu peněz a někdo musí být zaměstnán na méně placených pozicích. Jsem ale toho názoru, že principem našeho právního státu je rovnost příležitostí a volby, tudíž každý by měl mít alespoň možnost takovou pozici získat a možnost získat prostředky, které potřebuje. Což se při působení informační chudoby a digitální propasti neděje.

S ekonomickými hledisky souvisí i sociální aspekty. Konkrétně ve škole, děti mají tendence se porovnávat vůči sobě a jakmile se někdo liší, protože třeba nemá nebo neumí ovládat moderní technologii, může se stát předmětem šikany svých vrstevníků a může dojít k jeho vyčlenění z kolektivu. Což může mít (a velmi často i má) negativní dopad na psychologický vývoj dítěte do budoucna. Toto ovšem platí i pro kolektivy dospělých, jen u dětí je tento jev více markantní a jeho dopady mají hlubší efekt. Kromě vyčlenění z kolektivu může propast vést i k tomu, že dítě nemůže dělat, co by chtělo a mohou se mu uzavřít pomyslné dveře do zaměstnání a jiných budoucích aktivit.

Ze situace tedy vyplývá, že digitální propast a informační chudobu nelze zcela odstranit, resp. nejvhodnějším způsobem jak proti nim bojovat, je snažit se jim předcházet. Zde nastupuje úloha škol a vzdělávacích zařízení. Nespočívá to ale pouze na nich, protože tématem se zabývají i orgány státní správy, jejichž podpora je elementární. Existuje strategie vzdělávací politiky (viz níže), v rámci které jedním z hlavních cílů je snižovat nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnit maximální rozvoj dětí. Technologie mají potenciál vzdělávácí nerovnosti snižovat, ale v praxi se projevuje, že mají zároveň schopnost ji i podporovat. Technologie totiž působí jako zesilovač v rukou dobrého učitele a v rukou špatného učitele to může být naopak. Za znevýhodněné dítě se považuje ten žák, který nedosahuje standardu prostředí, ve kterém se pohybuje (je třeba řešit znevýhodnění v rámci okolí). Proto lze říci, že digitální propast má různé levely, na kterých se žáci mohou nacházet — někdo může být na dně, ale někdo jen pár kroků pod povrchem. Je proto třeba podpořit všechny žáky, úplně znevýhodněné, stejně jako i ty trochu znevýhodněné.

Národní pedagogický institut České republiky ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) uskutečnil panelovou diskusi, kde odborníci problematiku prevence rozebírali a vyjádřili se i k využití finanční podpory prostřednictvím Národního plánu obnovy na prevenci digitální propasti (rok 2022). Panelová diskuze proběhla jako reakce na představení plánu opakované intervence v roce 2022, 2023 a 2024 pro školy ZŠ, SŠ a konzervatoře jako prevence digitální propasti. Podmínky, kritéria, účel jsou vyhlášeny ve Věstníku MŠMT 01/2022 (str. 117–119), 02/2023 (str. 252–254), 02/2024 (str. 235–237) pro školy zřizované krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí (určeno pro základní školy, střední školy a konzervatoře) a ve Výzvě 2022 — prevence digitální propasti a ve Výzvě 2023 digi a také ve Výzvě 2024 Digipropast (vyhlášeno, podávání přihlášek do konce dubna 2024) jsou podmínky pro školy soukromé a církevní. Na podporu této oblasti proběhla jednorázová intervence v podobě příspěvků školám již v roce 2020. O systematické opakované podpoře lze však hovořit až od roku 2022. Projekt Prevence digitální propasti je financován z prostředků fondu Evropské unie a je na pět let (2021–2026).[7]

Co se týče aktuální situace v roce 2024, tak Oddělení podpory digitálního vzdělávání na MŠMT rozšířilo metodickou podporu ve spolupráci se Středním článkem podpory a uskutečnilo dne 6.5.2024 speciální Infoservis MŠMT pro ředitele škol, který byl zaměřený na Prevenci digitální propasti z NPO (Národní plán obnovy) komponentu 3.1 Inovace ve vzdělávání v kontextu digitalizace.[8]

Školám byl přidělen příspěvek ve výši podle počtu znevýhodněných žáků. Státní školy dostaly příspěvek automaticky při splnění stanovených kritérií, soukromé školy o něj musely zažádat. Minimem pro příspěvek bylo 20 000 Kč a maximem 1 milion Kč. Jedná se o neinvestiční fond, školy tedy mohou za příspěvek nakupovat pouze mobilní digitální technologie a příslušenství, které budou v rámci mobiliáře zapůjčovat potřebným žákům. Druh a počet zařízení škola nakupuje dle svých potřeb a potřeb svých žáků. Záleží tedy na požadavcích školy. Musí být schopna poskytnout všem pomůcky, aby vyžadované úrovně mohli dosáhnout. Pokud škola nastavuje požadavek odevzdávání úkolů online/elektronicky, musí jim poskytnout nástroje aby jim to bylo umožněno. Důležitou úlohu zde hrají třídní učitelé, kteří své žáky znají nejlépe. Ti mohou pomoci analyzovat prostředí školy a žáků a zjistit, kolik žáků potřebuje jaká zařízení. Je podstatné pamatovat na to, že rodina může mít více dětí na jedné škole, které potřebují pracovat na úkolech zaráz. Podrobné podmínky nakládání s příspěvkem, včetně příkladového formuláře pro zápůjčku nebo podmínky vyplnění povinné zpětné vazby týkající se přehledu naložení s příspěvkem a nakoupených zařízení je možno nalézt ve Věstníku MŠMT.[9][10]

Informace pro školy jsou dále dostupné z webu edu.cz/digitalizujeme, kde je možné získat rady, jak s rozpočtem nakládat, jaké technologie nakoupit apod. V tomto mohou pomoci i IT guru, kteří se specializují jako rádci školám. Cílem je zpřístupnění mobilních digitálních technologií ve vzdělávání všem žákům, kteří jsou znevýhodněni tím, že nemají vlastní zařízení.[11]

Příspěvek se zatím týká pouze mobilních technologií. Při řešení prevence digitální propasti je na místě ale i otázka konektivity, kterou se MŠMT ve spolupráci s jinými institucemi zabývá. Hledá se systémové řešení této problematiky (zapůjčování karet ve spolupráci s operátory, kterým se situace řešila a řeší nyní, není považováno za systémové řešení). Jedná se však o otázku pro samostatnou debatu.[12]

V tomto článku jsem tedy představila koncepty digitální propasti a informační chudoby, které jsem rozebrala v souvislosti se vzděláváním. Vysvětlila jsem, proč jsou problematické a proč je potřeba se jimi zabývat. Jejich aktuálnost je zřejmá obzvláště i z projektů MŠMT a Národního pedagogického institutu, resp. existence Národního plánu obnovy na prevenci digitální propasti. Jelikož má projekt trvat až do roku 2026, uvidíme, jaký bude mít vliv a zda napomůže snížení digitální propasti.

[1] BAWDEN, David a Lyn ROBINSON. Úvod do informační vědy. 1. vydání. Doubravník: Flow, 2017. Str. 305–321.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž. Str. 319–320.
[4] Tamtéž.
[5] NEUMAJER, Ondřej. Prevence digitální propasti. Národní pedagogický institut ČR [panelová diskuse online]. 02. 06. 2022. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=rnE6duBRqow
[6] ČERNÝ, Michal. Informační chudoba jako edukační výzva I. Metodický portál RVP.cz [online]. 15. 03. 2022, [cit. 2024–06–22]. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/23058/INFORMACNI-CHUDOBA-JAKO-EDUKACNI-VYZVA-I.html ISSN 1802–4785.
[7] Prevence digitální propasti — pro znevýhodněné žáky. Edu.cz © 2022 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) [online]. [cit. 2024–06–22]. Dostupné z: https://www.edu.cz/digitalizujeme/prevence-digitalni-propasti/
[8] 9. Infoservis MŠMT pro ředitele a zřizovatele. Důležité legislativní novinky a změny ve školství. Edu.cz © 2022 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) [online]. 06. 05. 2024. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=pFuzBQEQhLQ
[9] Tamtéž.
[10] Věstník MŠMT dostupný zde: https://msmt.gov.cz/dokumenty/vestnik-msmt-02-2024
[11] 9. Infoservis MŠMT pro ředitele a zřizovatele. Důležité legislativní novinky a změny ve školství. Edu.cz © 2022 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) [online]. 06. 05. 2024. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=pFuzBQEQhLQ
[12] Prevence digitální propasti. Národní pedagogický institut ČR [panelová diskuse online]. 02. 06. 2022. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=rnE6duBRqow