Informační gramotnost vězňů a role vězeňských knihoven
Přístup k informacím patří k základním prostředkům socializace a přežití ve společnosti. S příchodem moderních technologií a internetu je množství informací, se kterými se každý den setkáváme, stále vyšší. A schopnost s těmito informacemi správně nakládat, tedy umět je identifikovat, analyzovat, užívat a hodnotit je nyní naprosto nezbytná. Všechny tyto dovednosti spadají pod koncept zvaný informační gramotnost.
Vládní výzkum ukazuje, že digitálnímu vyloučení často čelí nejzranitelnější a znevýhodněné skupiny společnosti, včetně starších lidí, lidí se zdravotním postižením, lidí s nižšími mzdami, vězňů a bývalých vězňů (překlad vlastní).[8]
Balcer (2020, s. 178) uvádí, že lidé, kteří se chtějí vzdělávat během pobytu ve vězení, mají prokazatelně nižší míru recidivy. Také podle Davis (2017, 688) se vysokoškolsky vzdělaní vězni vrací do vězení méně často než ti, kteří takové vzdělání nemají. Vězni jsou obvykle zvídaví, a to je podněcuje k hledání informací. Chtějí vědět více o svém zdravotním stavu, finančních informacích, aktuálním dění kolem sebe, technologiích, které by jim mohly pomoci atd. (překlad vlastní)[7]
V tomto prostředí jsou nicméně pro vzdělávání snížené podmínky. Vzdělávání dnešní doby se ve značné míře opírá o internet a přístup k počítači. Co se týče přístupu k informacím, zkušenosti uvězněných rozhodně nejsou stejné. Jednou z výzev, kterým čelí uvěznění studenti a které je odlišuje od jejich vrstevníků, kteří ve vězení nejsou, je omezený nebo žádný přístup k internetu (překlad vlastní).[1] Jak uvádí Davis (2017, s. 689), přístup k internetu je pro vězně omezen či zakázán už od vývoje internetové sítě World Wide Web v 90. letech.
Omezení znamená, že mají vězni například tablety s přístupem k vězeňskému intranetu nebo předem schváleným webovým stránkám či vzdělávacím aplikacím. Využívání technologií může vězňům pomoci udržet si pevnější rodinné vazby a více se zapojit jako rodiče, například tím, že jim umožní číst pohádky před spaním nebo pomáhat dětem s domácími úkoly (překlad vlastní).[8] Je také třeba zmínit, že podle Prisoner Learning Alliance (2020, s. 2) vedl lockdown během pandemie covidu k dočasnému uzavření vzdělávání ve věznicích formou face-to-face.
Navzdory omezením, která platí v nápravných zařízeních, mají ale stejně jako obyčejní lidé i vězni informační potřeby, které sahají od základních informací pro přežití, pro vzdělávací účely, pobavení se až po jejich duchovní růst. Sambo, Usman a Rabiu (2017, s. 2) poukazují především na informační potřeby vězňů týkající se zdraví. Často se může jednat o informace rozhodující o jejich přežití ve vězení, mohou se týkat například hygieny nebo prevence a léčby běžných nemocí.
Rozvoj informační gramotnosti vězňů je důležitý také proto, že většina lidí, kteří jsou nyní ve vězení, se po skončení svého trestu vrátí zpět do společnosti. Digitální gramotnost je nezbytná pro vězně, kteří se učí, a pro lidi opouštějící vězení, kteří čelí výzvám při hledání nového zaměstnání, domova a podpůrných sítí (překlad vlastní).[8]
Je potřeba rozvíjet i jejich sociální gramotnost, aby dokázali porozumět společenským jevům. Boyd, Bond a O’Kane (2016, s. 1) zase upozorňují na nízkou úroveň čtenářské gramotnosti vězňů a jejich obtíže s učením, které ovlivňují jejich schopnost fungovat v rámci systému trestní justice. Vzdělávání ve vězení může lidem poskytnout pocit smysluplnosti při vyrovnávání se s vězeňským životem; umožnit jim získat nové dovednosti pro řízení vězeňského života ve věznici i po propuštění; a pomáhat jim upevňovat vztahy s lidmi ve vězení i mimo něj (překlad vlastní).[8]
Jak už bylo zmíněno, věznění lidé mají omezený přístup k informacím, míra tohoto omezení se nicméně často liší podle konkrétního zařízení. Balcer (2020, s. 179) uvádí mezi příklady nepovolených materiálů takové, které pojednávají o výrobě zbraní či trestné činnosti, ale i takové, které se zabývají lidskou anatomií, nekřesťanskými náboženstvími, kritikou soudního systému či rasismem. Ačkoliv jsou na přístup k jistým informacím uvalována omezení obvykle tehdy, je-li známo, že takový přístup představuje hrozbu pro bezpečnost věznice, faktem zůstává, že vězni mají své vlastní informační potřeby (překlad vlastní).[7]
Všechna tato omezení či nemožnost použít internet dělá výuku informační gramotnosti ve věznicích obtížnější, a zdejší knihovníci musí často improvizovat. Protože uvěznění studenti často nemají příležitost rozvíjet stejné výzkumné dovednosti a používat praktické nástroje jako jejich vrstevníci v komunitě, je nedílnou součástí porozumění základním konceptům informační gramotnosti a schopnost je aplikovat v různých informačních kontextech (překlad vlastní).[1]
V roce 2007 podepsal prezident George W. Bush zákon o druhé šanci. Tento veřejný zákon se snažil pomoci vězňům připravit se na život venku tím, že jim ve vězení nabízel vzdělání a další služby (překlad vlastní).[4] Tento zákon roku 2016 dále rozvinul prezident Barack Obama.
Existují tak vysoké školy, které se zapojují do programů vzdělávání lidí ve vězení, a jejich počet pomalu roste s tím, jak přibývá uvězněných lidí. Podle Davis (2017, s. 690) je vysokoškolské vzdělávání ve vězení řízeno vzdělávacími institucemi zvenčí. To znamená, že vysoké školy a univerzity přinášejí své programy do věznic. Tyto programy v současné době zažívají revitalizaci. Podstatné propojení modelů informačního vzdělávání s různými teoriemi učení a vzdělávacími modely může vést k modernizaci jak vzdělávacího procesu, tak poskytování služeb v informační instituci (překlad vlastní).[6]
Univerzity, které se zapojují do vzdělávacích programů lidí ve vězení, ale musí často upravit své kurzy tak, aby odpovídaly předpisům nápravných zařízení. V rámci těchto úprav by učitelům mohli významně pomoci právě knihovníci. S tím, jak roste hnutí za poskytování vysokoškolského vzdělání uvězněným, musí být u stolu akademické knihovny (překlad vlastní).[4]
S rostoucí poptávkou musí akademické instituce najít způsoby, jak podpořit jedinečné potřeby uvězněných studentů a překážky v přístupu. Mají-li akademické knihovny zajistit spravedlivě přístup všem studentům, musí aktivně hledat roli v těchto vězeňských vzdělávacích programech (překlad vlastní).[1]
Jako každý vysokoškolský student potřebují studenti ve vězení přístup ke zdrojům knihovny a službám akademických knihovníků, které jim pomohou dosáhnout akademického úspěchu (překlad vlastní).[4] Vězeňské knihovny nejsou ničím novým, jak uvádí Davis (2017, s. 689), za první státem podporovanou vězeňskou knihovnu je považována Kentucky State Reformatory Library, která byla založena roku 1802. Vidíme tedy, že knihovny ve vězeňském prostředí mají dlouhou historii. Vězeňské knihovny odvozují své rané kořeny k práci vězeňských kaplanů, kteří zakládali sbírky náboženských knih a materiálů, jejichž cílem bylo poskytovat vězňům duchovní podporu a vedení (překlad vlastní).[4]
Následně byly během 19. století zakládány vězeňské knihovny i v dalších státech. Ve 30. letech 20. století se do tohoto konceptu aktivně zapojila i American Library Association. Od 40. do 60. let 20. století probíhala spolupráce s American Prison Association, vývoj standardů pro nápravné knihovny a pokračující růst vězeňských knihoven a najímání profesionálních knihovníků (překlad vlastní).[4] Tyto standardy prošly následnou reformací v 70. letech.
Rozvoj vězeňských knihoven pokračuje dodnes, například v Austrálii podle Garner (2019, s. 344) musí každé vězení pro dospělé svým vězňům poskytovat určitý typ knihovnických služeb. Některé zdejší vězeňské knihovny dokonce umožňují vězňům, aby v nich pracovali, například v rámci doplňování čerstvých materiálů k četbě. Využití knihovny jako terapeutického prostoru je dalším způsobem, jak vězni „prožívají zodpovědnost za sebe“… (překlad vlastní)[5]
Klíčovým zájmem, o který se opíralo zavádění vzdělávání ve věznicích, bylo všeobecné právo vězňů na rovné příležitosti k vícerozměrnému osobnímu rozvoji a příležitost ke vzdělání (překlad vlastní).[6] Vězeňské knihovny poskytují vzdělávací zdroje, nápravné programy a legální sbírky. Vězeňská knihovna také poskytuje vězňům příležitost rozvíjet gramotnosti, věnovat se osobním a kulturním zájmům a celoživotnímu vzdělávání (překlad vlastní).[7] Vězeňské knihovny se podle Davis (2017, s. 689) v dnešní době zaměřují na dva komponenty, a to obecné materiály ke čtení a právní materiály.
Přestože koncept vězeňských knihoven není zcela nový, stále se potýká s řadou výzev a problémů, podobně jako vzdělávání vězňů obecně. Garner (2019, s. 344) upozorňuje například na omezený čas, který mohou vězni strávit v knihovně. Mohou ji navštěvovat buď ve svém volném čase, pokud se mohou volně pohybovat ve věznici, nebo na základě rozpisů. Do knihoven jsou také často doprovázeni dozorci. V některých věznicích nemají vězni fyzický přístup do knihovny vůbec. Podle Garner (2019, s. 348) mají ale australští vězni i v tomto případě možnost vybrat si ze seznamu titulů knihy, které jim budou doručeny do jejich cel.
Samotné naplňování informačních potřeb vězňů se potýká s řadou překážek. Referenční knihovníci pro ně dohledávají požadované knihovní zdroje, aniž by často měli možnost se s uvězněnými studenty setkat a klást doplňující otázky. Navíc tento systém nabízí studentům jen málo příležitostí, aby se sami dozvěděli o procesu výzkumu a rozvinuli dovednosti informační gramotnosti (překlad vlastní).[4]
Další problém, se kterým se potýká vzdělávání lidí ve vězení, je financování. Podle Samba, Usmana a Rabiu (2017, s. 7) jsou programy knihoven často redukovány či rušeny mezi prvními v případech, kdy dochází ke snižování celkového rozpočtu věznic. Vězeňské knihovny jsou nicméně často sponzorovány vládou, a mnohdy nemají rozpočet, ale zato mají sbírky tvořené ze sponzorských darů, nebo navazují spolupráce s dalšími lokálními institucemi.
K problémům vězeňských knihoven patří i nedostatek služeb akademických knihoven pro studenty, kteří pobývají ve vězení. Podle Davise (2017, s. 689) uvádí American Library Association hodnoty důležité pro poskytování knihovnických služeb ve vězení, ke kterým se řadí přístup, rozmanitost, vzdělávání a celoživotní učení, veřejné blaho, služby a sociální odpovědnost.
V rámci vzdělávání vězňů na obecné úrovni byla výše zmíněná problematika přístupu k informacím, který je v nápravných zařízeních spojený s řadou omezení. Na tento problém upozorňuje také Davis (2017, s. 689), která oblast přístupu k informacím označuje za jednu z nejvýznamnějších překážek poskytování nápravného vzdělávání, včetně přístupu ke knihovním zdrojům.
Vidíme tedy, že se vězeňské knihovny potýkají s řadou výzev. Spolu s nejistým rozpočtem, nespolupracující administrativou a omezenými zdroji se (…) vězeňský knihovník musí při poskytování služeb v nápravném zařízení spoléhat na intuici a profesionalitu (překlad vlastní).[7]
Příspěvek vězeňské knihovny k širšímu souboru politik vykonávaných státem — spravedlnosti, vzdělávání, společnosti — je ústřední a má klíčovou roli v rozvoji znalostí, postojů, dovedností a v širším měřítku i informační gramotnosti zadržených… (překlad vlastní).[6] Davis (2017, s. 694) zároveň upozorňuje na důležitost kolegiálního propojení knihovníků, kteří slouží studentům ve vězení. Je potřeba, aby mezi sebou tito knihovníci sdíleli nápady a úspěchy, aby rozvíjeli osvědčené postupy a obhajovali potřeby vysokoškolského vzdělání ve vězení.
Knihovna je vnímána jako jedno z mála míst v životě vězňů, kde se mohou sami rozhodovat a mají určitou míru autonomie v tom, jak tráví svůj čas (překlad vlastní).[5] Už jen volba, zda knihovnu navštíví či ne, je jednou z mála, kterou lidé pobývající ve vězení mohou udělat. Garner (2019, s. 350) uvádí, že vězni vnímají své knihovny jako terapeutické prostory a uznávají jejich přínos pro podporu svého duševního zdraví. Knihovny jsou pro ně místem ve věznici, které je tiché, relaxační a uklidňující.
Závěr
Vzdělávání lidí, kteří pobývají ve vězení, je poměrně kontroverzní, ale zároveň i velice důležité téma, které přináší společnosti i vězňům řadu pozitiv, a které se zároveň potýká s mnoha výzvami a překážkami. Kompetence spadající do informační gramotnosti jsou klíčové pro přežití v dnešní společnosti, a u lidí, kteří jsou dlouhodobě odtrženi od běžného, je důležité tyto kompetence udržovat a rozvíjet. Vzdělaní vězni se prokazatelně vrací do vězení méně často a jejich znovuzapojení do společnosti po propuštění probíhá snadněji než u těch, kteří vzdělání nemají.
Do vzdělávacích programů pro vězně se zapojuje řada vysokých škol, a klíčové pro jeho rozvoj je i zapojení knihoven. Vězeňské knihovny prošly dlouhou historií a velkým rozvojem, a v dnešní době významně přispívají ke vzdělávání lidí, kteří pobývají ve vězení.
Je samozřejmé, že toto vzdělávání neprobíhá za stejných podmínek jako u lidí, kteří se ve vězení nenacházejí. Nápravná zařízení mají řadu omezení, mezi která patří omezený či zcela odepřený přístup k internetu nebo technologiím obecně, ale i omezený přístup k materiálům, které jsou zaměřené například na témata jako je rasismus, výroba zbraní, nekřesťanská náboženství či anatomie lidského těla.
Tato omezení jsou ustanovena v rámci bezpečnosti nápravných zařízení, a knihovny a univerzity s nimi musí pracovat a přizpůsobit jim své vzdělávací programy. Je důležitá jejich vzájemná spolupráce, sdílení nápadů a osvědčených metod a vzájemná podpora, která je v oblasti vzdělávání vězňů velice důležitá.
Použité zdroje:
1. BALCER, Clare Kuntz, 2020. The Framework for Information Literacy for Higher Education (in prison): Using the frames to teach incarcerated students. College & Research Libraries News [online]. 81(4), 178–181 [cit. 2022–06–10]. Dostupné z: https://crln.acrl.org/index.php/crlnews/article/view/24379
2. BOYD, Kyle, Raymond B. BOND a Emer O’KANE, 2016. Interactive Technology Solutions for Prisoners: An Environment where Sub-optimal User Interfaces can have Significant Impact?. Proceedings of the 30th International BCS Human Computer Interaction Conference 30 [online]. 2016–7–1, 1–3 [cit. 2022–06–10]. Dostupné z: doi:10.14236/ewic/HCI2016.84
4. DAVIS, Stephanie DeLano, 2017. Supporting Learning on the Inside: Academic Library Services for Students in Prison. ACRL 18th National Conference, “At the Helm” [online]. Baltimore, Maryland, 688–703 [cit. 2022–06–12]. Dostupné z: https://alair.ala.org/handle/11213/17783
5. GARNER, Jane, 2019. ‘A Little Happy Place’: How Libraries Support Prisoner Wellbeing. Journal of the Australian Library and Information Association [online]. 68(4), 343–355 [cit. 2022–06–12]. ISSN 2475–0158. Dostupné z: doi:10.1080/24750158.2019.1670774
6. CHRYSANTHOPOULOS, Christos, Alexandros KOULOURIS, Dimitrios KOUIS a Foteini EFTHYMIOU, 2020. The application of the PLUS model in a prison library: an information literacy microteaching. Journal of Integrated Information Management [online]. 5(1), 13–19 [cit. 2022–06–10]. Dostupné z: doi:10.26265/jiim.v5i1.4426
7. SAMBO, Atanda S., Saliu A. USMAN a Nafisa RABIU, 2017. Prisoners and Their Information Needs: Prison Libraries Overview. Library Philosophy and Practice [online]. [cit. 2022–06–01]. ISSN 1522–0222. Dostupné z: https://digitalcommons.unl.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=4135&context=libphilprac
8. The digital divide: Lessons from prisons abroad, 2020. In:. The Prisoner Learning Alliance. Dostupné také z: https://prisonerlearningalliance.org.uk/wp-content/uploads/2020/07/The-Digital-Divide-Lessons-from-prisons-abroad.pdf
