Integrace dětí vyznávajících islámské náboženství do českých škol

V posledních desetiletích se Evropa potýká s nárůstem migrace, ať se jedná o legální či nelegální. A jak se čím dál více ukazuje, problémy s integrací migrantů nevznikají pouze z důvodů jazykové bariéry, ale vytváří je i kulturní rozdíly. Tyto kulturní rozdíly často představuje náboženství, neboť v Evropě je majoritním náboženství křesťanství a velká část přicházejících migrantů se hlásí k islámu. Proto se nabízí otázka, jak postupovat v oblasti integrace dětí těchto migrantů do evropského vzdělávacího procesu. A to ať už se jedná o migranty první, druhé či již třetí generace. ,,Brigitte Maréchal rozlišuje dva historické kvalitativně odlišné druhy muslimské přítomnosti v Evropě — expanzivní, která vedla před stovkami let k usídlení muslimů ve Španělsku, na Balkánu, ve střední Evropě. Druhá etapa začala s příchodem pracovních imigrantů do zemí západní Evropy od šedesátých let, která náleží více současnosti. Islám se stal součástí každodenního života evropských zemí. Soužití evropských populací s muslimy je ale komplikované. Jinakost muslimů ohrožuje sociální soudržnost. Obecně jsou pojmenovávány dvě možné alternativy soužití — buď se muslimové uzavřou do ghett nebo se budou integrovat. Velká očekávání směřují k tzv. euroislámu, který má být integrovaný do evropské společnosti a sdílet hlavní hodnoty společně se západními společnostmi.” V České republice se toto téma stalo aktuálním až po listopadové revoluci v roce 1989, neboť došlo k otevření hranic. Češi měli následně možnost setkat se jinými náboženstvími a lidé vyznávající jiné náboženství měli mnohem více příležitostí přicestovat do Česka. Do té doby měla většina čechů informace o islámu zprostředkované z výuky dějepisu, kde jsou kapitoly věnovány Turkům na Balkáně, a z beletristických knih. Po rozpadu monarchie se sice někteří z balkánských muslimů stali občany Československa, ale když byla v letech 1935/1935 založena muslimská náboženská obec, čítala jen asi 700 členů. Po druhé světové válce pak noví muslimové do země přicházeli ze Sovětského svazu či se jednalo o albánské studenty. K výraznějším změnám docházelo až po již zmíněném roce 1989.

Photo by Max Fischer on Pexels

V devadesátých letech založili místní muslimové několik vlastních organizací a do České republiky začali migrovat jak muslimští uprchlíci, tak obchodníci či studenti. Tím vznikaly první problémy, neboť komunita se rychle rozvíjela a místní muslimové se s tímto problémem museli vyrovnávat. Jak píše Daniel Topinka ve své stati: ,,Nově příchozí imigranti jsou příčinou dynamického rozvoje komunity a také některých tenzí, s nimiž se musí již „zavedení“ muslimové vyrovnávat. Nově příchozí do komunity přináší zvyklosti svých zemí a mnohdy se odmítají přizpůsobit vyjednaným vnitřním pravidlům a zvyklostem českého prostředí. „Zavedení“ muslimové musí čelit tlaku různých národních či etnických klik, které se soustřeďují kolem mešit a modliteben. „Zavedení“ muslimové si jsou vědomi nutnosti působit i autoritativně na tyto skupiny, které se podle slov jednoho muslima „neohlížejí na českou realitu, ani se v ní nevyznají“.” V dnešní době se počty muslimů v České republice pohybují v nižších desítkách tisíc a tito lidé pocházejí z více než sedmdesáti zemí, přičemž žádná skupina v rámci komunity nedominuje. Mezi tyto muslimy patří lidé praktikující islám, ale i ti, kteří náboženství téměř nepraktikuji. Rozdíly vytváří také etnicita muslimů, která někdy zastiňuje i islámskou identitu. Tito muslimové dodržují různé zvyky, tradice a rituály, které nemají s islámem mnoho společného, a zároveň se jich nehodlají vzdát. Jádro českých muslimů nicméně tvoří praktikující muslimové. Většina z nich přijela do Česka za vzděláním, ovládají český jazyk a po ukončení studia se zde oženili a usadili. Jejich děti obvykle navštěvují české školy a oni sami se snaží reprezentovat islám v Česku. Ke svému náboženství se veřejně hlásí a žijí příkladným způsobem života, který představuje tolerantní a univerzalistickou formu islámu. Často čelí tlakům jak ze strany okolní společnosti, tak radikálnějším reakcím z vnitřků komunity. Zde je třeba zmínit, že dle Topinky jsou nicméně přesvědčeni o nevyhnutelnosti návratu společnosti k náboženství, neboť socialismus ani kapitalismus nejsou ta správná cesta. ,,Je potřeba se obrátit k základům společnosti a stavět na jiných principech. Jádro komunity tenduje k vytváření vlastních separovaných institucí, které odpovídají úsilí vytvořit komunitu, která dokáže své členy náležitě ochránit před negativními vlivy a nebezpečími přicházejícími z obklopující společnosti. Mezi tyto instituce má patřit muslimská škola pro děti, další mešity, vlastní média, halál obchody, kulturní centra a kluby.”

Jaký má pak tedy význam vzdělání v procesu integrace? Pro muslimy tzv. první generace, kteří v Česku zůstali a založili rodinu, je vzdělání opravdu důležité. Tito lidé přišli do země často kvůli studiu na univerzitě a dbají na to, aby je děti následovaly v jejich stopách. A co pak tvz. druhá generace? ,,Gilles Kepel se zmiňuje o různorodosti vlivů, kterým je muslimská populace v Evropě vystavena. Druhá generace muslimů se již narodila v Evropě, navštěvovala evropské školy, naučila se jazyk, přizpůsobila společenským zvyklostem. Kolem této generace se rozpoutala velká diskuse — stane se nositele modernosti, kterou si osvojovala v rámci vzdělávacích systémů nebo se stane generací, která odmítá perspektivu modernosti? Gilles Kepel píše o soudobém zápasu o Evropu, o podobu evropského islámu. Podoba soužití Evropanů s muslimy spočívá v zajištění plné účasti mladých lidí muslimského původu na občanském životě. Co se tedy v druhé generaci muslimů odehrává? Nová sociální realita druhé generace je poznamenána zkušeností se sekularizovaným školstvím a neznalostí reality zemí, z nichž pochází rodiče či prarodiče. Jejich identita je konstruována za jiných okolností, než u generací, které byly socializovány v zemích původu.” Zde je očividné, že druhá generace muslimů se ocitá na hraně dvou odlišných světů. Na jedné straně je generace jejich rodičů, jejichž ústřední identita je religiózní, neboť islám je ideálem, inspirací a dobrem. Představuje pro ně návod, jak žít a zároveň je orientačním bodem v jejich životě migrantů. Z jejich pohledu je možné vytvořit si domov i v České republice, ale je důležité zůstat věrný islámu a nezaměnit svou identitu za jinou. Rodiče se vymezují proti moderní společnosti, protože je podle nich plná drog, prostituce, kasin apod. Mladí lidé nejsou správně vychováváni, život zde postrádá řád. Proto se bojí o své děti, které zde chodí do škol. Někteří rodiče by raději posílali své děti do islámských škol, které by je ochránili před riziky moderní společnosti. Na druhé straně je tedy realita škol, kde se děti střetávají s moderní společností a čelí poznámkách o své odlišnosti. Často však zjišťují, že svody okolního světa nejsou tak velké, jak si představují rodiče, nacházejí přátele a seznamují se s českým prostředím. Otázkou tedy zůstává, zdali se tito mladí přikloní k jedné či druhou realitě, nebo budou volně přecházet mezi oběma.

Co se týče náboženských (muslimských) škol, muslimská obec se snaží získat zvláštní právo pro zřízení vlastních církevních škol na základě oprávnění k výkonu zvláštních práv podle příslušných paragrafů zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (zákon o církvích a náboženských společnostech). Součástí této výjimky by byla také možnost vyučovat náboženství na státních školách. Tato žádost byla Ministerstvem kultury ČR zatím zamítána. V České republice nicméně najdeme školy křesťanské a státní školy poskytují výuku křesťanského náboženství. ,,Výuku náboženství reguluje Školský zákon 561/2004 Sb., který v § 15 stanovuje, že ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství. Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách.” Na základních a středních školách zřizovaných státem, krajem nebo obcí je náboženství nepovinným předmětem, na církevních školách je výuka náboženství povinná, nebo fakultativní. Náboženství může být dokonce zvoleno studentem v rámci maturitní zkoušky. Je však zajímavé, že v současné době hraje v Česku náboženství relativně malou roli, což je v rámci Evropské unie a celkově světovém kontextu atypické. Přitom náboženství je významné v oblasti mezinárodních vztahů (např. k islámskému světu) a souvisí mimo jiné se vztahem k již zmiňovaným menšinám a přistěhovalcům, a to jak v sousedních zemích, tak u nás. ,,Odborným podkladem tohoto školního pojetí náboženství je obor pěstovaný na univerzitách jako religionistika. Některé, zejména střední školy, shrnou výukový materiál na toto téma do samostatného školního předmětu, např. do volitelného semináře, ale mnohem běžnější je rozptýlení religionistické látky do několika předmětů. Typickými předměty jsou občanská výchova v základních školách a základy společenských věd ve školách středních. Téma náboženství se hojně vyskytuje i ve školním dějepisu, kde ho RVP ZV výslovně uvádí. Dále najdeme náboženská témata v české a světové literatuře, a protože náboženské charakteristiky patří rovněž k obyvatelstvu různých zemí, je to obvykle probíráno v zeměpisu.” Je však třeba zmínit, že při sčítání lidu z roku 2001 se k církvi, náboženské společnosti nebo směru hlásilo přes 4 500 000 obyvatel a v roce 2021 toto číslo kleslo na asi 1 370 000 věřících. Ještě je také důležité připomenout, že odpověď na otázku týkající se náboženské víry je dobrovolná, nicméně i tak odpověď bez náboženské víry tvořila v roce 2021 více než dvě třetiny (68,3 %) odpovědí.

Je očividné, že v České republice se ke křesťanství hlásí čím dál méně lidí, ale přitom přibývá obyvatel, kteří vyznávají islám. Proto je pravděpodobné, že v budoucnosti bude i v České republice náboženství podstatnou otázku a jedním z významných bodů bude přístup muslimských dětí ke vzdělání. Jak by tedy bylo vhodné v této oblasti postupovat? ,,Když se lidé přestěhují do nového prostředí, přinesou s sebou svou národní, etnickou a náboženskou identitu. Výzkum přistěhovalců v západním kontextu ukázal, že z těchto identit získává náboženská identita prvenství díky své univerzální povaze a schopnosti přesouvat se do různých kontextů. Přistěhovalci menšinových náboženství se tedy mohou stát v průběhu času více věřícími, zejména když jsou jejich primární sociální kontakty se členy jejich náboženské skupiny. Náboženská identita přistěhovalců tak může významně formovat jejich integraci či naopak marginalizaci.” Je proto důležité, aby nejen děti přistěhovalců, ale i již děti narozené v Česku, které vyznávají muslimské náboženství, navštěvovaly školy společně s ostatními dětmi.

Pro úspěšnou integraci je proto důležitá otázka přizpůsobení běžného režimu těmto dětem. ,,V evropských zemích existuje pouze několik centrálně stanovených předpisů, které řeší, zda a jak by se mohl běžný režim školy přizpůsobit kulturně podmíněným zvyklostem či náboženskému přesvědčení nebo požadavkům dětí přistěhovalců. O úpravách tohoto druhu (například o zvláštních úlevách v souvislosti s náboženskými svátky, se vzdělávacími aktivitami, s pravidly odívání či jídelníčkem) nejčastěji rozhoduje sama škola dle svého uvážení, nebo poskytovatelé vzdělávání, například obce, pokud si to vyžádá větší počet místních obyvatel.” V otázce náboženských svátků se jedná o ty, které nejsou uvedeny ve školním kalendáři ani učebním plánu. Například v Belgii sem patří svátky, které spadají pod náboženství, jenž uznává ústava. Jedná se tedy o anglikánství, islám, judaismus, katolictví, pravoslaví a protestantismus. V Itálii zase nemusí v sobotu chodit do školy judaisté, s jinými náboženskými komunitami podobné dohody sjednány nebyly. V Německu, Švédsku, Lotyšsku a Norsku mohou odpovědné školské orgány žáky ve dny náboženských svátků z výuky omluvit. V otázce skupinových vzdělávacích aktivit, jako je hudební výchova a tělesná výchova, může také docházet k úpravám. V Německu je povinná tělesná výchova a výuka plavání, která se vyučuje ve skupinách, kde jsou pohromadě dívky i chlapci. Na žádost rodičů je však možné vytvořit oddělené skupiny pro dívky a chlapce či dokonce dítě od výuky osvobodit. Podobná situace je ve Švédsku u tělesné a zdravotní výchovy. Ve školách ve Spojeném království probíhá každodenní společná modlitba, která má křesťanský charakter. Rodiče mají nicméně právo požádat, aby se jejich dítě modlitby neúčastnilo.

Photo by Akela Photography on Pexels

Další otázku představují pravidla odívání, která však závisí na tom, zda mají školy požadují nošení uniforem či mají jiné požadavky na odívání. Například v Irsku o pravidlech odívání rozhoduje vedení jednotlivých škol. Ve Spojeném království novela zákona o vztazích mezi rasami z roku 2000 ukládá školám zvláštní povinnost posoudit dopad své politiky na žáky-příslušníky etnických menšin, zaměstnance a rodiče. Od škol se očekává, že budou vycházet vstříc potřebám příslušníků různých kultur, ras a náboženských vyznání. ,,Zdá se, že v zemích, kde je pro školy méně běžné stanovit si požadavky na oděv žáků, má zavádění určitých pravidel v této oblasti dalekosáhlejší dopad. V Belgii (Francouzském společenství), ve Francii, Nizozemsku, Švédsku a Norsku proběhla v nedávné době veřejná diskuse o problematice odívání žáků a především o viditelném nošení různých náboženských symbolů. V diskusi tohoto druhu se střetávají a mísí různé systémy hodnot. V některých zemích je respektování náboženské svobody spojeno s přesvědčením, že by opatření ve veřejné sféře neměla být diskriminační. Střetávají se zde striktně sekularizovaná pojetí vzdělávání a pedagogické přístupy se snahou o respektování rozmanitosti. V případě oblečení se to týká zejména oděvů, které zakrývají větší část obličeje, což učitelům a třídě znesnadňuje rozpoznání žáka a komunikaci s ním, a tím brání hladkému průběhu výuky a učení.” V Belgii otázku oblékání řešila vláda, avšak nedospěla ke shodě a školy tedy mohou postupovat podle vlastního uvážení. Ve Francii byl po intenzivní debatě v roce 2004 schválen návrh příslušného zákona, který zakazuje viditelné nošení náboženských symbolů v prostorách školy. V Nizozemsku se diskutuje o míře tolerance v pravidlech odívání, neboť některé školy vyhlásily zákaz nošení muslimských šátků. V zemi proto panuje napětí, nicméně soudy přiznaly školám právo zakázat oděvy, které narušuje normální průběh výuky. Ve Švédsku se vedly spory o nošení muslimské burky ve školách a Národní agentura pro vzdělávání prohlásila, že je každá škola může zakázat. I přesto se od švédských škol očekává, že povedou žáky k odhalování své individuální jedinečnosti. V ČR zatím jednotlivé školy řeší tuto tématiku individuálně (školní řád), ale některé případy se již řešily u soudu.” Poslední otázka se týká školního stravování, které se však neposkytuje ve všech zemích. V těch, kterých je poskytováno, je možné docílit změny jídelníčku. Jedná se například o Španělsko, Francii, Lucembursko, Finsko či Švédsko.

Na závěr si dovolím tvrdit, že s přibývajícím počtem muslimských přistěhovalců v České republice se bude zvyšovat nutnost věnovat se otázce náboženství v zemi. Češi sice považují svou zemi za křesťanskou, nicméně poslední sčítání lidu dokazuje, že je spíše postavená na křesťanských tradicích než křesťanská. Oproti tomu se zde zvyšuje počet obyvatel, kteří vyznávají islám, což je progresivní náboženství, které je pro mnoho věřících hlavní identitou. Proto je logické, že se budou snažit svou víru pěstovat i u svých dětí a k tomu bude zapotřebí přispůsobit výuku. Jak ukazují západoevropské výzkumy, je důležité, aby integrace dětí migrantů proběhla úspěšně, jinak totiž hrozí vytváření uzavřených ghett. Můžeme tedy jen doufat, že Česká republika se k této otázce postaví čelem a nenechá se připravit o svou vlastní identitu. Ať už je jakákoliv.

Zdroje:

1. TOPINKA, Daniel. Významy vzdělávání v procesu integrace muslimů v České republice. Olomouc. Dostupné z: https://inkluzivniskola.cz/sites/default/files/uploaded/vyznam_vzdelavani.pdf
2. MYSLILOVÁ, Tereza a Mariusz KUŹNIAR. Náboženská výchova ve školách v Evropě. církev.cz. 20.9.2019. Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/190920nabozenska-vychova-ve-skolach-v-evrope
3. ŠTAMPACH, Ivan O. Náboženství ve školách v souladu s rámcovými vzdělávacími programy. Metodický portál RVP.CZ. 6. 12. 2007. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/k/z/1746/NABOZENSTVI-VE-SKOLACH-V-SOULADU-S-RAMCOVYMI-VZDELAVACIMI-PROGRAMY.html
4. Náboženská víra. Sčítání 2021. Dostupné z: https://scitani.gov.cz/nabozenska-vira
5. VISHKIN, Allon a Pazit Ben-Nun BLOOM. The influence of religion on the acceptance and integration of immigrants: A multi-dimensional perspective. Current Opinion in Psychology. Volume 47, October 2022, 101421. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S2352250X22001427?via=ihub
6. Integrace dětí přistěhovalců přistěhovalců do škol v Evropě. Eurydice, 2004. str. 53. ISBN 2–87116–376–6 . Dostupné z: https://inkluzivniskola.cz/sites/default/files/uploaded/integrace_deti_pristehovalcu_do_skol_v_evrope._eurydice.org_.pdf
7. WERNISHOVÁ, Petra, GERHARDT, Patricie a kol. Metodika integrace žáků s odlišným mateřským jazykem (OMJ). Metodická podpora, vzdělávání a zvýšení kapacit odborných pracovníků za účelem inkluze cizinců a menšin na ZŠ Kunratice. Praha, 2017. str. 50. Dostupné z: https://www.zskunratice.cz/files/posts/6422/files/metodika-integrace-zaku-s-omj-2018-02-16-final-barevna.pdf