Jak čteme aneb čtení se mění
Kniha, časopis, článek, Twitter. Čtení nabývá mnoha forem. Pro mnohé je čtení rekreační zábavou. Pro některé prostředek vzdělávání se, dozvídání se nových informací o světě nebo utvrzování se o vlastních pravdách. Zatímco ještě v minulém století jsme si s nadšením vyřizovali čtenářské průkazy a poslušně čekali až na nás přijde řada s oblíbenou knihou, dnes jsme bombardováni upozorněními na nové články v mobilních aplikacích novin a sociálních sítí. Stále čteme, možná více než kdy předtím. Proměnily se texty, které můžeme číst, proměnila se ale také naše čtenářská zkušenost a návyky? Vnímáme elektronické texty jinak? Je pro nás možnost elektronického čtení darem z nebes nebo pekelným prokletím?
S příchodem digitálního světa k nám do počítačů se proměnil také způsob, jakým informace nabýváme. Články, ale mnohdy i celé knihy, jsou na internetu dostupnější a levnější (často jsou k nalezení cizojazyčné či odborné knihy, které jsou v České republice těžko sehnatelné nebo předražené). Najít to, co potřebujete, tak můžete z pohodlí domova. Díky provázanosti digitálně zpracovaných textů navíc můžete objevit další zdroje nebo tipy na další čtení. Digitální texty šetří papír, ale nenechte se zmást, celkovým nákladům na knihu zase tolik neulehčíte (Grada, 2023), i když nulová daň na knihy určitě potěšila každého knihomila (Friedmannová & Hodková, 2023).
Digitální čtení ale není pro každého. Kratší texty čtenáři většinou zvládají, přečíst celou digitální knihu už ale znamená značné přemáhání a soustředění. Počátečním problémem může být totiž už rozkol v typografických pravidlech, která uvádí, že pro sazbu knih je vhodné použít písmo patkové, pro webové texty pak písmo bezpatkové (Henckel, 2022).
Schopnost číst dnes považujeme za zcela přirozenou součást našich životů. Ne vždy tomu tak bylo, jak ostatně tvrdí také Maryanne Wolfová, neurovědkyně zabývající se procesem čtení. Ta doslova říká: „Lidé nikdy nebyli stvořeni ke čtení“ (Wolfová, 2020). Čtení je pro nás naučená vlastnost (jak si také můžeme pamatovat z prvních tříd) vycházející z potřeb společnosti a kultury. S tím, jak jsme se učili číst, se měnil také vývoj našeho mozku. Proces čtení v mozku vytváří mozkové dráhy (stejně jako počítání nebo jakákoli nová činnost), které se s procvičováním prohlubují (proto existují poruchy čtení, jako je například dyslexie, u které se tyto dráhy buď nevyvinuly zcela, nebo se vyvinuly špatně). Čtení aktivuje více mozkových center, která v jeden okamžik musí dekódovat jednak samotná písmena, jednak jejich význam. (Wolfová, 2020) Se čtením se tak nerozšiřuje pouze naše představivost, ale také plasticita mozku; čtení nás mění, psychicky i fyzicky.
Ovlivňují tedy digitální média způsob, jakým přemýšlíme? Dle Wolfové (2020) je možné (ale zatím nepotvrzené), že čtení v elektronické podobě může zpomalovat kognitivní funkce a ovlivňovat naše kritické myšlení. Největší otázkou je pro ni „přesun od kultury založené na gramotnosti a slovech k mnohem rychlejšímu, digitálnímu stylu čtení z displejů a monitorů“ (Wolfová, 2020). Na diskuzních fórech je pozorovatelný fenomén TL;DR — Too Long; Didn’t Read — tedy moc dlouhé; nečtu. Většinou bývá toto spojení pod delším textem, kde uvozuje krátké shrnutí pro ty, kterým se číst nechce.
Co to znamená číst?
Než se ponoříme do problematiky změn ve způsobu čtení, měli bychom si nejprve vyjasnit, co to vůbec znamená číst. Nejspíš si matně vybavujete slabikář z první třídy, ve kterém jsme se nejprve učili rozeznávat jednotlivá písmenka, a poté slabiky jako má-ma me-le ma-so. Odtud jsme postoupili ke slovům a pak větám. Učitelé nám ale nevysvětlili, co to znamená číst. S definicí čtení bohužel nepomáhají ani slovníky, Nový encyklopedický slovník češtiny uvádí jen vágní „vnímání psané formy jazyka, porozumění psanému textu“ (Nebeská, 2017) a obdobně na tom je i slovník Cambridgský s definicí čtení jako vnímání slov a symbolů a následné porozumění jejich významu (Cambridge Dictionary, 2023).
Jen o trochu lépe na tom je Andrew Elfenbein (2018), který charakterizuje čtení jako jednu z nejkomplexnějších činností lidského mozku — od rozpoznávání základních vzorců po řešení komplikovaných problémů. Ten také otevírá téma o způsobech, jakými rozpoznáváme slova (The Science of Word Recognition). Díky Wolfové (2020) se nicméně můžeme dozvědět, že čtení souvisí s „proaktivní predikcí“, tedy schopností našeho mozku předpokládat, co za slova bude následovat, a také naší schopností „vytvářet v naší hlavě obrazy“ (Wolfová, 2020).
Pokud jste o čtení nikdy moc nepřemýšleli, protože jej berete jako naprostou součást každodennosti, mohl by vás zajímat úvodní článek do problematiky čtení od Kevina Larsona. V něm shrnuje dosavadní poznatky z výzkumů čtení a představuje 3 nejrozšířenější modely, které ve zkratce vysvětlím vzápětí. Za zmínku stojí také pojem „word superiority effect“, tedy efekt nadřazenosti slov, který říká, že jednotlivá písmena jsou lépe rozpoznatelná v kontextu slova, než když stojí samostatně (Larson, 2022). Pokud si toto ukážeme v praxi například u písmena h, čtenáři si jej lépe vybaví, pokud jej zaznamenají například ve slově kahan, než kdyby se nacházelo v náhodném shluku písmen anhak. Pravděpodobně je to z důvodu schopnosti našeho mozku si vybavit celé přečtené slovo. Mozek si totiž dokáže vydedukovat přítomnost písmena h ve slově kahan, zatímco u náhodného seskupení písmen neví, na které se zaměřit. Lze samozřejmě diskutovat o formách prováděných testů; pokud by byly testované subjekty upozorněny na to, aby si pamatovaly jednotlivá písmena, lze předpokládat, že by mozek sekvenci písmen vnímal jiným způsobem.
Model 1: Tvar slov (Word Shape)
První model se zabývá čtením jako vnímáním tvarů slov, někdy také nazývanými „bouma“. U tohoto modelu se předpokládá, že vnímáme slova jako kompletní vzory, to znamená, že slova vnímáme jako celek, ne jako souhrn jednotlivých písmen (Larson, 2022). Tyto tvary slov si náš mozek generuje dle takzvaných vzestupných, sestupných a neutrálních znaků. To by znamenalo například vzestupnou tendenci u písmena d, sestupnou u písmena q a neutrální u písmena o. Mozek si tedy formuje tvar slova na základě vybočení z neutrální osy.
Metoda tvaru slov se dá vyjádřit také dalším způsobem, a to pomocí imaginativní obálky, která slova obepíná. Touto formulací se myslí vnímání slova jako celistvého obrázku, který náš mozek rozpoznává, protože jsme jej viděli už mnohokrát předtím (Larson, 2022). Lze si tedy představit, že mozek si daná slova zakóduje jako obrázky, jejichž význam si v dalších výskytech vybavuje. Co není u této metody zcela evidentní je způsob, jakým mozek rozeznává například mezi celky lkát a lhát, které mají navíc velmi podobnou strukturu. Pravděpodobně pak dochází ke čtení se špatným významem a je potřeba čtení slov opakovat.
Model 2: Sériové rozpoznávání písmen (Serial Letter Recognition)
Model sériového rozpoznávání písmen funguje jednoduše jako čtení jednotlivých písmen jdoucích po sobě zleva doprava (nebo v případě arabských jazyků zprava doleva). Jedná se o stejný případ jako vyhledávání slov ve slovníku, kdy si nejprve čtenář přečte první písmeno, poté druhé a tak dále, dokud nemá přečteny všechny a dokáže pochopit jejich význam. Oproti modelu tvaru slov je sériové rozpoznávání písmen zdlouhavějším procesem, kdy se při zvyšování počtu jednotlivých písmen zvyšuje čas potřebný k rozklíčování slova. Naopak u modelu tvaru slov se delší slova budou dešifrovávat rychleji, jelikož jejich unikátní tvar se nebude vyskytovat příliš často. (Larson, 2022)
Model 3: Paralelní rozpoznávání slov (Parallel Letter Recognition)
Model paralelního rozpoznávání slov je mezi vědci momentálně tím nejuznávanějším. Uvádí, že písmena ve slově jsou rozpoznávána současně, a tím jsou rozpoznávána jednotlivá slova (Larson, 2022). Tento model může být dnes nejspolehlivějším díky novodobým technologiím určeným k pozorování pohybu očí. Uvádí se, že při čtení nečteme jednotlivá slova, ale spoléháme se na jejich písmenný kontext. Velmi zjednodušeně řečeno se soustředíme na jedno slovo věty (v milisekundách), současně vnímáme jeho kontext (většinou podvědomě ignorujeme předložky, spojky, krátké výrazy) a poté přeskočíme k dalšímu fixačnímu slovu a postup opakujeme. Dalo by se tvrdit, že se nejedná o plynulé čtení, ale o jakési skákání od slova ke slovu. Je zapotřebí zohlednit například jazykovou náročnost textu (odborné studie budeme číst déle než dětskou literaturu) nebo čtenářskou úroveň (průměrný dospělý dokáže číst rychleji než dítě).
V nejnovějších výzkumech se operuje také s modelováním nervových sítí (Neural Network Modeling), tedy s propojeními, která vytváří jednotlivá písmena. V mozku se na základě četnosti slov tvoří nervová spojení, která při opětovném čtení vysílají signály o možných variantách slov. Tento model se spoléhá na poznatky neurovědy, musíme se proto v této eseji spokojit pouze se základním vysvětlením. Detailněji a přesněji toto fungování popisuje neurovědkyně Maryanne Wolfová ve své knize Čtenáři, vrať se, která se mozkovými procesy během čtení zabývá desítky let. Nakonec je nutno podotknout, že všechny modely byly zpracovány pro americkou angličtinu, Larson přiznává, že v různých jazycích mohou být výsledky modelů odlišné.
Deep reading vs skimming
Umíte se ještě začíst do knížky? Myslím tím, opravdu se začíst. Deep reading, neboli hluboké čtení, je proces čtení, při kterém vás nevyrušují žádné externí ani interní vlivy, a soustředíte se jen pochopení toho, co čtete. Dle Wolfové (2020) jde o „samotné přijetí nového úhlu pohledu i pocitů jiných lidí [což] je jedním z nejdůmyslnějších, a přitom nedoceňovaných základů procesů hlubokého čtení“. Pro hluboké čtení je důležitá internalizace vědomostí, analogické uvažování a zaujetí postojů (Fergusonová, 2018/2019). Hlubokému čtení bývá někdy přezdíváno čtení pomalé, což dále přibližuje jeho význam. Během čtení chcete opravdu pochopit čtený text, text zpracováváte pomalu, přemýšlíte o sdělení. To se lépe provádí s papírovou knihou či časopisem, neboť u nich neexistuje možnost přepínání do jiných aplikací, nečekané telefonáty nebo zprávy z Messengeru. Pomáhá také pocit fyzična a možnost lépe se v knize orientovat. U papírového média může také převládnout pocit zodpovědnosti, když už jste si dali práci najít vhodné místo na čtení, vzít knihu a mentálně se připravili na to, že hodláte číst.
U digitálních médií tato interní zodpovědnost lehce opadává. Narůstá počet distrakcí, možnosti překlikávání mezi různými stránkami či aplikacemi a udržení pozornosti na plochém textu je těžší. Proto se u digitálních textů uchyluje k takzvanému skimmingu, rychlému pročítání textu, při kterém se snažíme zachytit alespoň základní význam textu. I když se dozvíme základní myšlenku, většinou na tuto četbu rychle zapomeneme, jelikož si k ní nevytvoříme vazbu pomocí následných myšlenek jako u čtení pomalého. Hyles (in Baron, 2017) tento typ čtení nazývá hyper reading, hyperčtením, o kterém říká, že jde o čtení mířící na úsporu pozornosti rychlým identifikováním relevantních informací tak, aby čtenář mohl přečíst pouze malou část textu a uspět. Našemu mozku dává také zabrat koordinace čtení se scrollováním, a tím, že je text jednolitý, se nám v něm špatně orientuje (Jabr, 2013).
To, jakým způsobem nyní čteme, tedy to, že převážně ‘skimmujeme’, koreluje s dnešní digitální dobou. Například na studenty je vyvíjen mnohem větší tlak ohledně všeobecných znalostí, musí znát více a informace si přizpůsobovat, přehled o tom, co se děje ve světě i u nás, je považován za základ (Fergusonová, 2018/2019). Není tedy překvapením, že se lidé spíše uchylují k rychlému průletu texty, jelikož množství informací valící se na nás každý den, každou hodinu, je ohromné. Neustálé upozornění na chytrých telefonech i v prohlížečích odvádějí pozornost od čteného textu. V online prostředí totiž fungujeme jinak. Hledáme krátké, výstižné zprávy na Facebooku nebo Twitteru, chceme informace především rychle, abychom byli v obraze a poté je můžeme zapomenout (Baron, 2017.)
Nejvýstižněji popsal největší problém digitální doby Gary Rivet (in Allcott, 2021) — informace nejsou znalosti. Máme přístup k neomezenému množství informací, ze kterých si ale ne vždy odnášíme znalosti. A to především v digitálním prostoru. To potvrzuje i Lisa Allcottová (2021), když píše o rychlosti, kterou jsou novinky reportovány, a která nám v podstatě nedává čas o těchto novinkách kriticky myslet nebo je později reflektovat, či si ověřit zdroje. Jednoduše velmi často přejímáme informace jako hotová fakta, což se již dnes projevuje ve vlně dezinformací.
Rozdíly ve čtení
Jabr (2013) tvrdí, že lidé digitální texty čtou déle, ale méně si z nich pamatují. Ač je toto tvrzení pravdivé, to určité míry koliduje s názorem Fergusonové (2018/2019) a Wolfové (2020), které shodně říkají, že lidé digitální texty spíše skimmují. Zdá se, že tak vzniká rozdíl ve čtení kratších a delších textů, či v podstatě čteného textu. Pokud se například jedná o text akademický, který studenti chtějí využít dále, je potřeba se zahloubat i do digitálně zpracovaného textu, u kterého mohou převažovat obecné problémy digitálního čtení — nízká koncentrace, bolest očí nebo hlavy, rozptýlení v podobě odkazů nebo obrázků (Jabr, 2013).
E-knihy
E-knihy jsou specifické médium. Kombinují vlastnosti knih a digitálních textů. Snaží se přizpůsobit čtenářský zážitek knize (obrazovky čteček připomínají papírovou knihu, nicméně jsou čitelné i v noci) a zároveň přinést to nejlepší z digitální doby (do čtečky lze nahrát několik knih zároveň, šetří prostor třeba při cestování).
Zajímavým poznatkem je způsob, jakým se stavíme k e-knihám. Dle Baronové (2017) o e-knihách uvažujeme jako o věcech, které chceme využít, ne vlastnit. Oproti tomu se chlubíme počtem knih, které nám leží v knihovnách. Sbíráme speciální edice a knihy považujeme za investici.
Zatímco u četby na obrazovkách počítačů a chytrých telefonů je velmi jednoduché přijít o koncentraci a ztratit se ve zdánlivě nekonečném sloupci textu, čtečky se podobají knihám i stylem otáčení stran. Nahrazují tím ono fyzično, které většinou čtenáři u knih hledají. Velmi často se proto setkávám s názorem, že knihy, které si lidé chtějí přečíst, ale ne mít v knihovně, si pořídí jako e-knihu.
Bionic Reading
Jelikož se nezdá, že by digitální čtení ustupovalo knihám, spíše naopak, začínají se vyvíjet také technologie ulehčující digitální čtení. Jednou z nich je švýcarská pomůcka Bionic Reading vyvinutá pro rychlejší, lepší, koncentrované čtení v dnešní hektické době (Bionic Reading, 2023). Bionic Reading se zaměřuje na části slov, která zvýrazní. Tím pomáhá vést oko a pomáhá mozku rozklíčovat a pamatovat si slova lépe (Bionic Reading, 2023). Bionic Reading vlastně potvrzuje model paralelního rozpoznávání slov. Namísto celých slov má ale mozek ulehčenou práci tím, že se jednodušeji zaměří na podstatné části slov, které stačí k rozklíčování významu. Bionic Reading je technologie dostupná (prozatím) pro anglicky psané texty, je možno ji využít jako součást prohlížeče nebo jako mobilní aplikaci.
Jak velký potenciál Bionic Reading má například pro čtenáře s poruchou ADHD si můžete přečíst zde.
Preferuje mozek papír?
O tom, zda mozek preferuje papír se dá polemizovat. Zatím asi ano. Mozkové dráhy určené ke čtení jsou hlubší, když čteme papírové texty. To je ale dáno především tím, že digitální čtení se stává častějším jevem/důsledkem/nutností teprve posledních let. Lze tedy předpokládat, že čím více si budeme zvykat na texty v digitální podobě, tím lépe se nám budou číst. Pokud k tomu přidáme další technologie (jako je třeba Bionic Reading), je možné, že se domácích knihovniček zbavíme a necháme si pouze displeje. Co to s našimi mozky udělá ale prozradí až čas a další výzkumy.
Nyní se můžeme alespoň řídit radou Maryanne Wolfové (in Allcott, 2021), která zdůrazňuje důležitost dvoj-gramotného mozku, který se naučí využívat optimální schopnosti pro každou čtenářskou situaci a pomůže nám začíst se online i offline.
Na závěr ještě slova Stephena Frye:
“This is the point. One technology doesn’t replace another, it complements. Books are no more threatened by Kindle than stairs by elevators.”
© Tato esej byla vytvořena s pomocí výhradně online zdrojů.
Zdroje
Alccott L. (2021, 11. říjen). Reading on-screen vs reading in print: What’s the difference for learning?. National Library. https://natlib.govt.nz/blog/posts/reading-on-screen-vs-reading-in-print-whats-the-difference-for-learning
Baron Naomi. (2017, říjen). Reading in a digital age. https://www.jstor.org/stable/26388266
Bionic Reading. (n.d.). https://bionic-reading.com/
Cambridge Dictionary (n.d.). Read. https://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/read
Elfenbein A. (2018, 16. ledna). How We Read. Stanford University Press blog. https://stanfordpress.typepad.com/blog/2018/01/how-we-read.html
Ferguson M. (prosinec 2018/leden 2019). Preparing students’ reading brains for the digital age. https://www.jstor.org/stable/26552490
Friedmannová S. & Hodková Z. (2023, 11. května). Knihkupec brzdí nadšení nad nulovou daní. Knihy nezlevní, myslí si. Seznam Zprávy. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-firmy-konsolidacni-balicek-dph-knihy-230802
Grada. (n.d.). Jak vzniká kniha v Gradě?. https://www.grada.cz/nakladatelstvi-grada/o-nas/jak-vznika-kniha/
Henckel M. (2022, 25. dubna). Základy typografie pro váš další projekt. Raidboxes. https://raidboxes.io/cs/blog/webdesign-development/typographie-grundlagen-webfonts-tipps/
Jabr F. (2013, listopad). Why the Brain Prefers Paper. https://www.jstor.org/stable/26018148
Larson K. (2022, 9. června). The Science of Word Recognition. Microsoft. https://learn.microsoft.com/cs-cz/typography/develop/word-recognition#m1
Nebeská I (2017). Čtení. Nový ecyklopedický slovník češtiny. https://www.czechency.org/slovnik/%C4%8CTEN%C3%8D
Wolfová M. (2020). Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě. Host. https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=6hnNDwAAQBAJ&oi=fnd&pg=PA13&dq=digit%C3%A1ln%C3%AD+%C4%8Dten%C3%AD&ots=S6WA97b561&sig=uLnwROV48-mdisOn6QCGIhtAEGE&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
