Jak a co učit? — Pohled různých filozofií na vzdělávání

Asi neexistuje nic, na čem by se společnost jednomyslně shodla. Vzdělávání je toho ukázkovým příkladem. Každý filozofický směr má trochu jiný pohled na to, jak by se mělo ve školách učit a co by se v nich mělo vyučovat.

Idealismus

Jakožto jedna z nejstarších filozofií vzdělání (počátky má v Sokratově a Platónově době starověkého Řecka) pracuje s myšlenkou, že myšlenky jsou jedinou pravou skutečností, a že pravda a hodnoty jsou univerzální a absolutní. Idealisté udávají za hlavní cíl vzdělávání rozvoj intelektu pomocí napomáhání studentům v uvědomění si obecných a přetrvávajících principů a myšlenek. Předměty by tak dle nich měly být vyučovány s důrazem na abstraktní myšlenky a interdisciplinární přístup. Ideálním učitelem je tak ten, jež je pro svou moudrost respektován, je schopen vyučovat univerzální myšlenky a studenty tak vést v jejich hledání jediné, absolutní pravdy. Hlavní kritikou tohoto přístupu je, že ne všichni studenti jsou schopni dosáhnout nastavených intelektuálních standardů a ve společnosti je tak protěžována nadaná menšina.

Realismus

Realisté říkají, že pravda se dá najít ve skutečném světě pomocí vědy a bádání. Školy tak pokládají za instituce rozvíjející u studentů schopnosti uvažování, pozorování a experimentování, kdy mají připravovat nové generace vědců a odborníků. Kurikulum je systematicky sestavené a rozdělené podle předmětů. Pro realisty je nejlepším učitelem ten, kdo je expertem ve svém oboru. Někdo, kdo neučí jen to, co studenta zajímá, ale co potřebuje vědět, aby se stal profesionálem v oboru. Kritikou realistického přístupu ke vzdělávání je, že staví kognitivní rozvoj před vše ostatní, včetně pocitů a emocí studentů, které tak jsou často ignorovány a nedostatečně rozvinuty.

Pragmatismus

Na rozdíl od dvou předešlých filozofií pragmatisté věří, že svět okolo nás se neustále mění a skutečnost je závislá na tom, co zrovna pozorujeme a prožíváme. Žádné myšlenky tak nejsou absolutní a permanentní, naopak jsou pouze orientační. Vzdělávání by se tak nemělo soustředit na hledání univerzálních pravd, ale spíše na ty myšlenky, jež povedou k požadovanému výsledku. Pomocí aktivit, řešení problémů a utvářením sociálních vazeb se studenti přirozeněji rozvíjí a naučí se efektivněji a smysluplněji adaptovat na měnící se realitu. Pragmatický učitel je tak osobou, která podporuje studenty věděním a uměním k dělání inteligentnějších životních rozhodnutí. Není vázán na učebnice nebo konkrétní vědění. Je schopen studentům představit témata, která je zajímají a empaticky se zajímat o jejich životy. Kritikou tohoto směru je, že může podkopávat proces získávání znalostí a učební osnovy, jelikož neexistuje žádný výzkum konkrétních disciplín. Existují také obavy, že tento přístup může vést k relativistickému pohledu na životní situace.

Existencialismus

Existencialisté se zajímají o přežití jedince, odmítají univerzální a absolutní myšlenky. Školy by podle nich měly uznávat každého studenta jako unikátního jednotlivce s vlastními nápady, strachy, nadějemi i cíli. Podle existencialistů dochází k potlačování individuality jednotlivých studentů a raději by mělo být poskytováno obecnější vzdělání, kdy má student mnoho možností, které může prozkoumat. Žádné konkrétní kurikulum neuznávají, vše je diktováno potřebami a preferencemi studenta. Ideálním učitelem je tak někdo, kdo plně uznává svobodu studenta a vytváří prostředí, kde jak on, tak student mají možnost reflektovat, ptát se a diskutovat jak o problémech, tak morálních dilematech. Hlavní kritikou tohoto směru je zanedbávání komunity, přílišný důraz na ego a utváření sobeckých jedinců.

Postmodernismus

Na rozdíl od předchozích zmíněných není postmodernismus jednotným filozofickým směrem, ale spíše pohledem. Postmodernisté se staví proti Osvícenství, které podle nich silně reflektuje pohledy 18. století, ve kterém vzniklo — tedy euro-centrický mužský pohled na vzdělání. Tvrdí, že vzdělávání bylo vytvořeno k utlačování a vykořisťování zejména skupin jiného pohlaví, jiné barvy pleti nebo společenské třídy. Hlavním cílem vzdělávání je změna a podpora studentů v odmítnutí dominantních narativů, nastolení více úhlů pohledu a tvorbě vlastních identit. Je preferován interdisciplinární přístup na rozdíl od tradičního rozdělení do předmětů. Hlavní rolí postmodernistických učitelů je nejen vyučovat, ale zejména ukázat studentům, jak jsou kurikula využívána pro ideologické a politické zájmy různých stran. Měli by tedy vyučovat se zaměřením na studenta a jeho osobní identity, historii, běžné zkušenosti a až poté směřovat k abstraktnějším tématům historie, politiky… Hlavní kritikou tohoto pohledu na vzdělávání je, že odmítnutí zavedených kurikul vede ke kulturnímu a situačnímu relativismu, a také podkopává akademické a etické standardy.

Zdroje:

Tan, Charlene (2006). Philosophical perspectives on education.In Tan, C., Wong, B., Chua, J.S.M. & Kang, T. (Eds.), CriticalPerspectives on Education: An Introduction (pp. 21–40).Singapore: Prentice Hall
(PDF) Philosophical perspectives on education. Available from: https://www.researchgate.net/publication/305655612_Philosophical_perspectives_on_education [accessed Apr 25 2024]

Gutek, G. L. (2004). Philosophical and ideological voices in education.Boston: Allyn and Bacon

Ozmon, H. A., & Craver, S. M. (2003). Philosophical foundations ofeducation (7th ed.). New Jersey: Merrill Prentice Hall

Ornstein, A. C., & Levine, D. U. (2003). Foundations of education (8thed.). Boston: Houghton-Mifflin