Jak mohou sociální sítě pomáhat a škodit lidem se SAD

Published in

EDTECH KISK

6 min readJun 4, 2020

Říká se, že člověk by měl být tvor společenský. Měl by se obklopovat dalšími lidmi — komunikovat s nimi, spolupracovat s nimi, sdílet s nimi svůj život; neizolovat se. Jenže zatímco pro některé lidi je tohle přirozené, existuje skupina lidí, kteří v tomhle ohledu svádí každodenní boj. Chtějí sice sdílet své zážitky a pocity s někým jiným, ale nedokáží to; brání jim v tom jejich vlastní strach.

Tento strach odborníci nazývají jako sociálně úzkostnou poruchu (Social Anxiety Disorder, zkráceně SAD) a Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders V (DSM-5) ji definuje jako: “intenzivní strach z možného ponížení nebo ztrapnění se v sociální situaci. … Sociální úzkost způsobuje intenzivní strach, který jednotlivce nutí k tomu, aby se vyhýbal sociálním situacím kvůli strachu, že řekne nebo udělá něco, co považuje za “špatné”.” [1]

Tato porucha se vyskytuje ve dvou formách — jako Performance-Only, kterou daná osoba pociťuje pouze při vystoupeních, proslovech apod. (a není pro pokračování tohoto textu nijak podstatná) a nebo jako Generalized, kterou lze cítit v každé sociální situaci, čímž zasahuje do každodenních aktivit. Tato forma poruchy se může projevovat spoustou příznaků — fyzickými (červenání se, pocení se, třes), kognitivními (negativní myšlenky) a behaviorálními (snaha vyhýbat se).

Osoba trpící touto poruchou má problém mluvit s lidmi, oslovovat je, při každém sociálním kontaktu cítí stres a hlavou se jí honí různé scénáře, jak daná situace může dopadnout (od těch špatných až po ty nejhorší, protože možnost, že by to dopadlo dobře, neexistuje), snaží se těmto situacím vyhýbat a když už musí s někým mluvit, má v hlavě předem scénář, co bude říkat a jak mu ten druhý bude odpovídat (což většinou nevyjde).

Stejně jako ostatní poruchy, se i sociální úzkost projevuje u každé osoby jiným způsobem a jinak intenzivně. A zatímco opravdu vážné formy potřebují léčbu medikamenty, ty lehčí si vystačí s terapií, kdy si daná osoba postupně zkouší osvojovat sociální dovednosti. Což je přesně to místo, kdy do situace vstupují sociální sítě.

Na začátek by bylo vhodné definovat si, co vše v konkrétní situaci považujeme za sociální sítě, popř. sociální média. Obecně jsou definována jako “skupina internetových služeb umožňující vzájemné virtuálně-společenské propojování lidí na internetu, komunikaci a společné aktivity.” [2] Prakticky, budeme brát v potaz cokoli, kde se dá využít chat (Facebook, diskuzní fóra apod.), telefonování, FaceTime a osobní blogy s možností komentování.

Sociální sítě mohou být pro člověka, který se bojí sociálního kontaktu, určitým odrazovým můstkem. Na úplném začátku může jít o psaní si vlastního anonymního blogu. Právě díky anonymitě se může daná osoba cítit bezpečněji — je tudíž schopna popsat svoje pocity, čímž se jí uleví. Zároveň v komentářích se většinou objevuje spousta lidí, kteří buď mají stejné problémy, což navozuje pocit sounáležitosti, nebo těch, kteří jim jenom vyjádří podporu, což snižuje pocit osamělosti.

Když je osoba připravená na nějakou formu komunikace, je zde možnost využít chat (např. na již zmiňovaném Facebooku), který poskytuje spoustu výhod. První z nich je, že vás druhá osoba nevidí — pro hodně lidí to může být uklidňující v tom, že jelikož je nikdo nevidí, nevidí tudíž ani projevy jejich úzkosti — že se třesou, červenají, neudržují oční kontakt apod. Druhou je čas — zatímco při komunikaci face-to-face se od vás očekává, že odpovíte ve chvíli, kdy se někdo zeptá, v online komunikaci máte tolik času, kolik potřebujete. Zprávu si můžete před odesláním pořádně rozmyslet a popř. několikrát přepsat. Proto je pro lidi jednodušší navázat a udržovat kontakt, což jim umožňuje vylepšovat svoje sociální dovednosti.

Dalším levelem, který nabízí spousta sociálních médií, je telefonování. Stále zde zůstává pocit, že druhá osoba vás ani vaše příznaky nemůže vidět, přesto už se spolu bavíte v reálném čase. Využít lze také FaceTime. Osoba přichází do kontaktu, kdy už se jedná o rozhovor, při kterém se s druhou osobou vidí, ale pořád se nemusí bát toho opustit dům a být v prostranství s větším množstvím lidí.

Sociální sítě mohou člověku s úzkostí pomoci i ve fázi přípravy — když má přijít do kontaktu s někým dalším, dávají mu možnost vyhledat si něco o něm. Dává mu to pocit určité kontroly nad situací, jelikož “ví s kým má tu čest”. Tahle kontrola je samozřejmě pouze pocit a je potřeba dávat si pozor, aby to člověk s tímhle “stalkingem” nepřehnal, jelikož by to mohlo vést k další zbytečné úzkosti. (Pokud chcete s někým jít ven a víte, kde pracuje jeho máma a na jaké pozici hrál fotbal, když byl na základce, je to moc.)

Za zmínku určitě stojí i diskuzní fóra, která nabízejí možnost psát si s lidmi, kteří si procházejí tím stejným. Nejlepšími diskuzními fóry jsou taková, kde je větší počet členů, protože se vám dostane rychlejší odpovědi. Příkladem může být Social Anxiety Support, kde se nacházejí fóra na různá témata od pocitů samoty k nastavování si cílů apod., Social Phobia World, atd.

Když má osoba, trpící touto poruchou pocit, se že mu situace vymyká z rukou — cítí na sobě takovou úzkost, že to nezvládá a ví, že potřebuje pomoc někoho jiného — může se dostat do situace, kdy sice chce hledat pomoc, ale zároveň je pro něj představa, že by měl za někým jít a být s ním sám v jedné místnosti, natolik děsivá, že nakonec raději pomoc nevyhledá… Jako řešení tohoto problému existuje spousta online terapeutických programů, které nabízejí možnosti komunikovat s terapeutem formou psaní si zpráv, telefonování nebo videohovorů.

Může se zdát, že online terapie se nemůže rovnat té normální, ale výzkumy z roků 2014 a 2018 ukazují, že i tento typ terapie má svůj úspěch. I když se pacient s terapeutem nevidí osobně, jsou schopni vybudovat si určité pouto — terapeut je schopen takovýchto setkání stihnout více, tudíž se s pacientem může vídat častěji. Také ho netíží časová omezenost — není zde závislost na otvírací době — a dostupnost — pacient není omezen na svoji dojezdovou vzdálenost.

Zatím by se mohlo zdát, že pro člověka se sociální úzkostí, mohou být sociální sítě velkou spásou. Ale jako všechno, i tohle má svá úskalí. Prvním z nich je, že to co jim může pomoci krátkodobě, jim může ublížit z hlediska dlouhodobého a to hned ve dvou případech. Mohou žít v deziluzi, že vztahy, které si vytvořili v online prostředí, jsou stejné jako by byly opravdové, a nebo si zvyknou využívat tohoto “úniku” z reality a budou ho využívat natolik, že pro ně poté bude mnohem těžší komunikovat naživo než předtím.

Lidé trpící úzkostí mívají problém také s nízkým sebevědomím, což způsobuje další problémy v kombinaci se sociálními sítěmi. Může to z nich vytvářet tzv. pasivní uživatele — uživatele, kteří sledují ostatní, ale nikdy nereagují, nic nesdílejí, nijak se nezapojují. Jenže tohle sledování v nich může vyvolávat pocity méněcennosti a depresí — všichni mají více přátel, všichni mají trvalý vztah, všichni prožívají skvělé zážitky, jezdí na drahé dovolené apod. Popřípadě, pokud se už rozhodnou zapojit, může v nich toto pozorování vyvolávat pocit, že by měli být jiní než jsou — mají poté tendence chovat se na sociálních sítích tak, jak si myslí, že ostatní chtějí, aby se chovali, což ale nemůže vést k vytvoření žádného reálného vztahu.

Na sociální úzkost se mohou jednoduše navázat i jiné problémy, např. závislost. Člověk pak tráví celé dny i noci u počítače, protože má pocit, že musí být pořád online, jinak o něco přijde. S tím se pojí spánkové poruchy — nemá žádný spánkový režim, je pro něj těžké usnout a i po spánku se cítí unavený.

Jestli jsou sociální sítě výhodné nebo nevýhodné pro někoho trpícího sociální úzkostí je strašně těžké říct. U každého to funguje jinak — má jiné projevy, jiné reakce apod. Zatímco někomu to může pomoci začít cestu k lepším sociálním dovednostem a lepšímu zvládání sociálních situací, někomu to může zhoršit úzkost nebo připojit jiný, další problém. Vždycky je potřeba vyzkoušet, co funguje v dané situaci a podle toho se rozhodnout, co dál.

Zdroje:

[1] MILLER, Danielle. How Social Media Feeds Social Anxiety. In: PsychCentral [online]. Massachusetts: Psych Central., 1995, 8. 7. 2018 [cit. 2020–05–28]. Dostupné z: https://psychcentral.com/blog/how-social-media-feeds-social-anxiety/

[2] Mediální slovník. In: MediaGuru [online]. Praha: PHD, 2020 [cit. 2020–05–28]. Dostupné z: https://www.mediaguru.cz/slovnik-a-mediatypy/slovnik/klicova-slova/socialni-site-social-media/

Jak mohou sociální sítě pomáhat a škodit lidem se SAD

Written by Petra Hlaváčková