Jak na fact-checking?
Stává se stále častěji, že materiál, který produkujeme, není pravdivý. Buď záměrně klameme a vytváříme fake news, nebo si „jen“ neověříme informace a vypustíme do světa misinformaci. Zapomínáme na to, že v digitálním světě je čas potřebný na ověření informace čtenářem stejně krátký jako ten, který potřebujeme k jejímu vytvoření, a to nás může dostat mnohdy do velkého průšvihu. [1] Fact-checking se týká KAŽDÉHO, nejen spisovatelů a žurnalistů. Týká se i studentů, blogerů nebo influencerů.
Fact-checking může probíhat před (tzv. ante hoc fact-checking) nebo po (post hoc fact-checking) formulování tvrzení. Po post hoc fact-checkingu většinou následuje písemné sdělení o nepřesnostech, někdy s vizuální metrikou od společnosti, která fakta kontroluje (např. Pinocchiové od The Washington Post Fact Checkeru). Také se dělí podle toho, jestli jsou analýzy dat zveřejněny. Pokud ano, jedná se o externí fact-checking, pokud ne, máme co dočinění s fact-checkingem interním.
Interní fact-checking získal na důležitosti v amerických novinách ve 20. a 30. letech 20. století a stal se mezi americkými novináři standardem objektivity. [2] V dnešní době se však věnujeme více externímu post hoc fact-checkingu, a to konkrétně hodnocení pravdivosti výroků politiků, novinářů a jiných veřejně známých osob. Externí post hoc fact-checking se poprvé objevil ve Spojených státech amerických krátce po roku 2000. Po roce 2010, zejména po volbách Donalda Trumpa v roce 2016, fact-checking získal na popularitě a rozšířil se do více zemí, zejména v Evropě a Latinské Americe. [3]
V zahraničí se výraz fact-checking dokonce používá jako název pro specifický směr žurnalistiky, který je zaměřený na šíření pravdivých faktů. Nejde přitom jen o ověřování tvrzení, ale i o tvorbu analýz, které mohou být podkladem pro další fact-checking. “To stále více definuje nový žánr, který zahrnuje méně standardní způsoby výzkumu a prezentace.” (str. 24) [4] Své fact-checkingové oddělení mají např. noviny The Washington Post nebo The New York Times.
Jak jsme daleko s automatizací fact-checkingu?
Automatizovaný fact-checking je logický krok vzhledem k tomu, kolik informací se denně šíří. Studie provedená výzkumníkem Lucasem Gravesem s názvem „Understanding the Promise and Limits of Automated Fact-Checking“ popisuje několik nových automated fact-checking — AFC — nástrojů, jejichž aplikování je bohužel stále limitováno komplexností a nuancemi dezinformací, které se na internetu objevují. Tyto nástroje nejsou schopné replikovat citlivé kontextuální úsudky, které jsou k ověřování faktů nezbytné. Slouží však velmi dobře při ověřování jednoduchých faktických výroků, zůstávají ale pod dohledem lidí. Je pravděpodobné, že bude tato supervize potřebná i v dohledné budoucnosti. Nejefektivnější využití AFC nástrojů tedy zatím je napomáhání lidským fact-checkerům, kteří se postarají o konečné kontextuální úsudky. [5]
Weby, které pomáhají
I bez AFC se naštěstí podařilo vytvořit celou řadu webů a projektů, které nám každý den šetří čas ověřováním faktů za nás. Nejznámější je nezávislá fact-checkingová platforma Demagog.cz, který ověřuje faktické tvrzení politické elity. Za projektem stojí Matej Hruška a Ondrej Lunter, studenti Masarykovy univerzity v Brně, kteří založili v únoru 2012 Demagog.sk. Tento projekt nadchl i jejich české spolužáky a díky navázání spolupráce s Terezou Skládankovou vznikla i česká verze.
I projekt zvolsi.info byl počin studentů Masarykovy univerzity. Jsou také autory knihy Nejlepší kniha o fake news!!! a se svým workshopem o mediální gramotnosti a Surfařovým průvodcem po internetu momentálně jezdí po České republice a Slovensku. Navštívili už 81 měst a uspořádali 294 akcí. Na jejich stránkách je možné si průvodce stáhnout. Neověřuje informace jako Demagog.cz, ale poskytuje souhrn toho, co bychom měli vědět při pohybu na internetu.
„Manipulátoři.cz je publicistický web věnující se oblasti politického marketingu, public relations a komunikačních strategií, s přesahem do dalších společenských věd.“ Na jejich stránkách odhalují a popisují hoaxy, dezinformace, ale například i vyfabulované citáty. Petr Nutil, zakladatel platformy Manipulátoři.cz také vydal knihu Média, lži a příliš rychlý mozek: Průvodce postpravdivým světem, kde odpovídá na otázky jako: Proč nám politici lžou? Nebo Proč je potřeba kritické myšlení?
Dalším českým politicky nezávislým projektem je stopfake.org: Boj s nepravdivými informacemi o událostech na Ukrajině. „Hlavním cílem projektu je ověřování faktů a vyvracení ověřitelných dezinformací o dění na Ukrajině, které se objevují v médiích. Postupně se web stal také platformou pro analýzu kremelské propagandy ve všech jejích aspektech a projevech. Kromě vlivu propagandy na Ukrajinu se také snaží sledovat její dopady na jiné země a regiony.“
Podobně jako u nás fungují Manipulátoři.cz v USA funguje factcheck.org. Tomuto projektu dali vzniknout studenti na Pensylvánské univerzitě. Dali si za cíl snížit množství klamných a zmatených tvrzení v americké politice a rozšířit znalosti a porozumění veřejnosti.
Jak probíhá fact-checking u Demagog.cz
„Demagog.cz sledují pouze ověřitelná tvrzení politiků, tedy ta postavená na faktech v různých podobách, ať už to jsou numerické informace, minulé činy dané osoby (hlasování o zákonech nebo vyjádření), nebo historické události. Nehodnotí politická prohlášení, hodnotící soudy a predikce dopadů nějakých opatření.“ Po hodnocení jsou vytvořeny 4 kategorie: pravda (správná informace použitá ve správném kontextu), nepravda (tato tvrzení nejsou v souladu s dohledatelnými zdroji), zavádějící (správná informace použitá v nepravdivém nebo neúplném kontextu) a neověřitelné (není možné zdroj potvrdit nebo vyvrátit na základě dostupných zdrojů).
V současné době má Demagog.cz cca 20 analytiků, kteří hledají primární zdroje na veřejně dostupných internetových zdrojích. Odborná témata konzultují s odborníky na danou otázku, pokud nelze najít lepší zdroj. Každé publikované odůvodnění prochází autonomní kontrolou dvou dalších osob (expertů), kde se kontroluje faktická a metodologická přesnost a správnost a také celková logika výroku. [6]
Co když chci dělat vlastní fact-checking?
C.R.A.P. test pomůže zhodnotit kvalitu jakékoliv informace podle čtyř základních kritérií: Aktuálnost (Currency), Spolehlivost (Reliability), Autorita (Autorithy) a Záměr (Purpose). Pomocí nich si dobře můžete vyhodnotit jak důvěryhodnost zdroje, tak i informaci jako takovou.
U každého kritéria se pak ptejte na tyto pomocné otázky:
Aktuálnost
1. Jak aktuální jsou tyto informace?
2. Jsou dost aktuální pro moje téma?
Spolehlivost
1. Jaké informace jsou obsaženy ve zdroji?
2. Nejsou informace uvedené ve zdroji spíše názorem? Je autorův argument vyvážený a ukazuje obě strany problému?
3. Uvádí autor (primární či sekundární) zdroje?
Autorita
1. Kdo je autorem?
2. Jaké má autor renomé? Můžeme o něm najít nějaké další informace?
3. Jaká je autorova odbornost či vzdělání v dané problematice. Jen protože autor dosáhl vysokého vzdělání v určité oblasti neznamená, že je odborníkem na téma, o kterém píše.
4. Kdo je vydavatelem či sponzorem? Jsou seriózní?
5. Jaký je zájem vydavatele (pokud existuje) na těchto informacích?
Záměr
1. Jde o fakta nebo názory? Uvádí autor zdroje a cituje odkazy?
2. Zdroje jsou zkrátka základ. Čím více důvěryhodných zdrojů, tím lépe. Například dezinformační weby často nemají dohledatelný zdroj.
3. Je to neobjektivní? Pokouší se autor prosadit svoji agendu nebo konkrétní stranu?
Jaký je jeho záměr — informovat nebo přesvědčit? Pokud se nás snaží přesvědčit, je to jasně uvedeno? [6]
S.M.E.L.L. test je nástroj pro kontrolu zpráv a informací v digitálním věku. Používá se na statusy na Facebooku, Twitteru nebo např. na podivně vypadající řetězové e-maily.
S (Source) — zdroj: Kdo informaci poskytuje?
M (Motivation) — motivace: Proč mi tuto informaci říkají?
E (Evidence) — důkaz: Jaké důkazy jsou poskytnuty pro zobecnění?
L (Logic) — logika: Vyvolávají tato fakta tyhle závěry?
L (Left out) — co chybí: Co chybí, co by mohlo změnit interpretaci této informace?
Přeji hodně štěstí s budoucím fact-checkingem.
Zdroje:
[4] GRAVES, Lucas. Deciding what’s true: The rise of political fact-checking in American journalism. Columbia University Press, 2016.
