Jde to i bez lavice a spolužáků?
Nemuset den co den sedět v lavici a řídit se drnčením školního zvonku. Pro mnoho dětí sen, nicméně čím dál více také realita. Je ale domácí vzdělávání skutečně to, co dá dětem více dnes tak proklamované svobody? A skutečně jsou děti tolik svazovány povinnostmi, které brání jejich přirozenému rozvoji?
Nepopírám vysoký přínos domácího vzdělávání pro děti, které jsou určitým způsobem znevýhodněné proti svým spolužákům, škola je nadměrně stresuje a jejich rodiče se s vedením školy nedohodnou na žádném kompromisu a zároveň nemají možnost dítě vzdělávat v „přívětivější“ instituci.
Věřím, že i pro nadměrně nadané děti může být domácí vzdělávání otevřenou bránou k rozvoji jejich schopností, což by jim dost možná mnohdy zkostnatělé institucionální praktiky českého školství neumožnily. Je ale domácí vzdělávání tou nejlepší cestou pro děti, jejichž rodiče se rozhodli, že systémovému školství zkrátka nedůvěřují?
Ačkoli tato slova rozhodně nevnímám jako relevantní zdroj a užité výrazivo od četby odrazuje, některá tvrzení mě zaujala (ať už v pozitivním, či negativním smyslu). Autor české školství razantně odepsal a jako nejvhodnější formu vzdělávání propaguje právě to domácí. Velmi „zajímavé“ jsou jeho komentáře k jednotlivým předmětům, cituji: „Zeměpis: neprožívat: na gymplu budou všechno dělat znova“. Pro představu stačí.
Přesto však výše zmíněný odpůrce systémového školství přichází s rozšířenou myšlenkou, že na děti jsou kladeny zbytečné nároky, které pak nedají prostor rozvoji jejich talentu a dovedností. Řešením je pro mnohé učit své děti doma…
Domácí vzdělávání podle svých příznivců přirozeně reaguje na potřeby dětí a svou tradicí vychází z historie. Má nespočet výhod, jako například to, že rodiče znají své děti nejlépe a dobře vědí, čeho je jejich dítě schopno. Výuku svých dětí tak berou jako své primární právo. Často také reagují na negativní zkušenosti, případně mohou domácí výuku vnímat jako přirozenou součást životního stylu rodiny.
Domácí vzdělávání je velká výzva pro samotné žáky, ale především pro jejich rodiče (či vzdělavatele). Je na nich, aby správně rozhodli, co je pro dítě dobré a co nikoli, a aby se snažili co nejvíce vykompenzovat to, o co dítě domácí výukou přichází. Jsem přesvědčená, že pokud má rodič vhodné vlastnosti, přistupuje k výuce svého dítěte zodpovědně a nevnímá jej pouze jako cestu úlev, může dosáhnout skvělých výsledků. Má ale každé doma vzdělávané dítě takové štěstí?
PS: Tak či tak, některé školy individuální výuku žáků aktivně podporují. Zaujala mě praxe této školy. Pod její záštitou se mohou individuálně vzdělávat (a vzdělávají) žáci rozmístění po celé České republice a na Slovensku. Instituce „Školy Březová“ zahrnující mateřskou a základní školu i lyceum děti v „distančním“ plnění povinné školní docházky podporuje i metodou i-school. Prostřednictvím MOODLE mohou žáci (respektive jejich domácí učitelé) pracovat s podrobným obsahem jednotlivých ročníků a tematických plánů práce, které jsou rozpracované na jednotlivé měsíce. Najdou tam výukové materiály a pokyny k výuce, zápisy hodin a podobně s tím, že materiály jsou k dispozici nejen v textových, ale i v audio, video a jiných formátech. Nechybí ani úkoly, testy a samozřejmě možnost konzultací pro žáky i jejich vzdělavatele prostřednictvím Skype, mailu či chatu.
Škola nabízí i on-line výuku, kdy učitel vykládá látku v reálném čase a žáci jsou s ním propojeni skrze Skype. I zákonem povinné přezkoušení dvakrát do roka je možné realizovat přes Skype, pokud se žák se zástupcem školy nesejde buď v přímo v budově v Březové, či dokonce v Brně nebo Praze. V současné době škola eviduje 674 individuálně vzdělávaných žáků.
