Je revize RVP spásou pro vzdělání na uměleckých výtvarných školách?
Odborné střední školy zaměřené na umění a design jsou specifické. Běžně nabírají malý počet uchazečů, pro přijetí na tyto obory je třeba složit talentové zkoušky, které mohou mít i několik kol a celkově jsou brány jako privilegované a pro většinu společnosti nepochopitelné, ba i zbytečné.
Studenti takto zaměřených středních škol, jsou ve své výuce vedeni, aby se výhradně zabývali tímto odvětvím. Tudíž pro mnohé dalším postupem ve vzdělávání jsou většinou vysoké umělecké školy.
Tato esej se tedy bude zabývat tématem, jestli střední školy se specializací na výtvarná umění, dokáží dostát požadavků moderního vzdělávání RVP a jestli se jejich předchozí vzdělání pro ně nestane překážkou.
Dle Rámcové vzdělávací programy středního odborného vzdělávání (RVP SOV) řadíme umělecké obory s maturitní zkouškou pod číslo 82. [1]
Zde najdeme výčet oborů od užité malby po uměleckořemeslnou stavbu hudebních nástrojů (82–41-M/0 až 82–51-L/06). Všechny obory spojuje kritérium talentové zkoušky pro přijetí.
V rámci revize rámcových vzdělávacích programů je cílem vytvořit dokument Strategie 2030 ve kterém jsou vytyčeny dva hlavní cíle a to “zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní a osobní život. A dále snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnit maximální rozvoj potenciálu dětí, žáků a studentů.” [2]
Změny v RVP se nevyhnuly ani uměleckým oborům. V mnoha případech dochází k rozšíření působnosti v oboru. Například v užité malbě, se absolvent neuplatní také pouze v architektuře nebo scénografii, ale jeho pole působnosti je rozšířeno na “divadlo, film případně v kulturně a esteticky zaměřené instituce jako galerie apod.” (upraveno) [3]
V případě oboru Modelářství a návrhářství oděvů je absolventovo spektrum též rozšířeno:
Uplatní se především v oblasti navrhování a realizace oděvních modelů v oděvních firmách a živnostech, dále se může uplatnit v oblasti módního poradenství, fashion marketingu, v oblasti udržitelné módy; případně navrhování a tvorby historických a scénických kostýmů pro divadlo, film, televizi apod.[4]
Krom rozšíření do ostatních uměleckých sfér je zde poukázáno na znalost práce s dostupnými grafickými programy a navrhování produktů ze oboru pomocí 2D a 3D grafiky [5]a též apel na udržitelnou módu.
A takhle to pokračuje se skoro každým oborem v seznamu (ladiči a stavaři hudebních nástrojů zůstávají RVP revizí v této části nedotčeni). Absolvent může pracovat prakticky ve všech sférách umění a částečně kultury.
Tohle rozšíření vychází vstříc názorům studentů a učitelů uměleckých škol (které jsem slyšela na cestě životem už z více stran, ale nemohu je podložit, protože se jedná o výpověď), že “to co studujete, vlastně neumíte”. Jinými slovy, že absolventa užité malby je schopen předčit v jeho oboru i student motion designu, designu oděvu nebo produktového designu. Nejde o to, že by student/absolvent daného oboru nebyl talentovaný, ale může se stát, že jeho kolega, který si zvolil jiné umělecké zaměření, může být lepší. To se právě může projevovat na činnostech jako je figurální kresba, která je stále považována pro většinu uměleckých oborů za základ, a tudíž jí projde mnoho studentů napříč obory.
Dále je jenom dobře, že je do této sféry zapojená práce s technologiemi. To dokazuje například existence oborů Game art na USSD v Brně. Případně, že vznikají obory, které neexistovaly, ale potřebují být zastoupeny ve vzdělávací sféře (například Design herních předmětů na SUPŠ v Praze, obor zaměřený na tvorbu hraček a na potřeby dětského konzumenta) nebo řeší aktuální témata, která mají přesah do jiných sfér jako například znečištění (Ekotextil Design na USSD v Brně)
Na druhou stranu, zůstává otázkou, jak moc absolventovi pomůže, že v RVP bude ukotveno potenciální rozšíření působnosti. Jednotlivá odvětví už i teď mají mezi sebou tenkou hranici, ne-li vůbec žádnou. Také je otázkou, jestli k jednotlivým profesím potřebujete vzdělání, jak naznačuje například kniha Umělec, vila a bazén, která byla vydána při příležitosti manifestační výstavy s názvem POD ČAROU (aby se to hezky pletlo, obojí, kniha i výstava byly součástí rozsáhlého projektu Nad čarou)
Kniha Umělec, vila a bazén obsahuje výpovědí absolventů a studentů uměleckých středních i vysokých škol a jejich polemiky nad jejich dosaženým vzděláním a uplatněním na trhu práce.
Například absolvent Martin Routa, který své oficiální umělecké vzdělání ukončil v roce 2000 se o své situaci vyjádřil takto:
Umělec byl pro mě stav, ke kterému člověk dospěje nezávisle na titulu a vzdělání. Jako bezprizorní mladý umělec jsem pak vystřídal řadu velmi inspirativních zaměstnání: pomocná síla v kuchyni, kompars ve filmu o Hitlerovi, pracovník pobočky Bauhaus v oddělení dřeva, restaurátor na černo, hodně freelance grafik u nadnárodních společností, které nikdy neplatí, a tak dále. … Zároveň jsem ale v tomto období skoro nikdy neztratil chuť se dál kreativně vyjadřovat a aktuálně reagovat na okolí. To mě nakonec převedlo na různá místa, jako třeba policejní stanice, nebo k vytouženému zaměstnání kreativního grafika, ze kterého jsem byl vzápětí vyhozen.(Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 040 ) [6]
(Martin v umělecké sféře zůstal a živí se jako profesionální tatér.)
Oproti tomu absolventka AVU Klára mluví o své nejistotě se kterými se potýkala od svých počátků vzdělávacím systémem.
Mým problémem už od počátku bylo, jak se s mou hlavou v oblacích zapojit do systému. Měla jsem svůj vlastní interní svět, který byl těžko propojitelný se světem venku. Projevovalo se to tak, že jsem nebyla schopna koncentrace, byla jsem zapomětlivá a všechno jsem dělala naopak, než se po mě žádalo. Základní vzdělání jsem realizovala na šesti školách… V páté třídě mým rodičům doporučili, aby mě dali do zvláštní školy. Tak mě moji nešťastní rodiče nechali vyšetřit u psychologa, který mi udělal důkladné testy a doporučil mi Mensa gymnázium.(Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 048 ) [7]
(Klára je dnes restaurátorka s licencí a vystudovaná sochařka, která ovšem díky, nesouladu jednotlivých škol a ateliérů prodlužovala vzdělání, takže skoro ve třiceti ukončila zdárně studia a bezprostředně nastoupila na mateřskou.)
V kapitole Co vám o exkluzivitě umění matka neřekla a školník se bál přiznat se MgA. Petr Dub, Ph.D. vyjadřuje k roli pedagoga na umělecké škole.
Potřeba kritizovat obvykle nezačíná zametáním před vlastním prahem, ale dovoláváním se k systému. Vybrat si mezi úlohami pedagoga, vědce, akademika či “věčného podavače grantů” dnes jistě nelze snadno. Jedná se o role reprezentující jednoduché prototypy ekonomické rentability, byť spojené s různou mírou byrokratického aparátu. Příslušnost k profesní odbornosti a z ní vycházející odpovědnosti nicméně zůstává klíčovou. (Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 150) [8]
Myšlenku uzavírá tím, jestli je možné, aby akademický malíř, vystudovaný umělec, byl zároveň plně kvalifikovaným pedagogem, který si drží profesionální odstup, místo subjektivity.
O subjektivitě, hlavním hýbatelem dnešního umění, který nemíjí ani učitele uměleckých škol, mluví docent Jaroslav Vančát, vyučující na ÚK a UMPRUM.
Devatenáctý století od romantismu a dvacátý na začátku vydupalo ze země subjektivitu, která do té doby neexistovala. Předtím byl umělec přesný pozorovatel, zrcadlo tváře ochotné, samo zjevující se přírody, garant správnosti vidění. Ale subjektivita je, že to každý vidí jinak, podle jím vyvolané interakce. Když se na to zaměříš, tak tu jinakost vidění najdeš u každého bez výjimky (úryvek vzat z rozhovoru, poznámka autora), ale dnes už ne jako cíl, ale jakou pouze nezbytnej start point… Pedagogika může být i východisko, protože jedna z věcí, co se dnes stala, je, že se změnil koncept umělce.(Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 177) [9]
Docentka Marie Fulková, vystudovaná pedagožka, která se specializuje na interdisciplinární a vizuálně-sémiotické přístupy ve výchově a vzdělávání, dodává, že situaci nedostupných a později nepoužitelných uměleckých škol zdůrazňuje i vnímání umění ve společnosti.
Často se setkávám i v prostředí vzdělaných lidí jiných oborů s představou či obecným míněním, že umění je něco jistě chvályhodného a ušlechtilého, ale také exkluzivního, nesrozumitelného a nedostupného, někdy bláznivého či málo přijatelného a je určeno jen těm, kteří se o něj zajímají. A rázem jsme v evropském mentálním prostoru 19. a 20. století. (Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 184 ) [10]
I s názvy svých kapitol jako Školou mi byl zejména život sám, Není lehké to popsat, V nejlepším odejít, Kreativní lidé, kteří neumí pracovat či Takže nejspíš umřít hlady se autoři snaží naznačit, že vzdělávání v oblasti umění a situace absolventů byla před rokem 2014 (rok vydání publikace) nezáviděníhodná.
Přestože publikace spíše aspiruje k problematice uměleckých vysokých škol, některé části se dají aplikovat i na téma této eseje.
O snahu zlepšit výuku výtvarných umění na školách obecně se snaží i INSEA (International Society for Education through Art), která je v ČR zastoupená a spadá též pod KOMPAS (Koalici mezioborových pedagogických asociací a skupin). INSEA vydává odbornou literaturu i metodiky pro zlepšení kvality výuky a rozvoje umění ve vzdělávacích procesech.
Zároveň se INSEA striktně vymezuje vůči změnám v RVP pro základní školy v otevřeném dopise.
Jako profesní odborná organizace napojená na mezinárodní komunitu výtvarných pedagogů s touto revizí nesouhlasíme. Jakkoliv chápeme nutnost inovací kurikula a důležitost oblasti informatického myšlení a digitálních technologií, nemůžeme přijmout redukci obsahu a hodinové dotace určené pro vzdělávací oblast Umění a kultura v Rámcovém učebním plánu.
Rádi bychom se dále ohradili proti způsobu komunikace těchto změn, pro vzdělávací obor výtvarná výchova zásadních. Revize nejenže nereflektovaly činnost odborných skupin a nebyly diskutovány, navíc se zcela míjejí s cíli různých projektových záměrů, jež hledaly možnosti integrace obsahů souvisejících s informatikou a digitální gramotností do stávajících vzdělávacích oborů. Mnohé naše členky a členové byli do jmenovaných činností zapojeni ve snaze přispět — na základě pedagogických zkušeností, výzkumu a odborné a metodické činnosti — k funkčním inovacím a nyní byli postaveni před hotovou věc, aniž by se jejich odborný a pedagogický názor zohlednil.(…) [11]
Přestože je kritika mířena na změny ve výuce v základním školství (a odebrání dalších hodin hudební a výtvarné výchovy na úkor informatiky a digitálních technologií), můžeme zde najít spojitost mezi změnami RVP pro střední odborné školy.
Je sice přínosné, že absolvent bude zpraven o mediální gramotnosti, bude umět citovat a bude mu nabídnut další cizí jazyk minimálně na úrovni A2 [12] , ale kde na to vezme čas? Už teď studenti uměleckých středních (i vysokých) škol s výtvarným zaměřením většinu své výuky tráví odbornými předměty mnoho hodin týdně ( v knize Umělec, vila a bazén vzpomíná výše zmíněná studentka Klára, že v ateliéru Restaurování sochařských děl, vedeném prof. Siegelem na AVU trávila až dvanáct hodin denně — Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 048 ). Na středních školách se neodborným předmětům na úkor těch odborných, vymezuje minimum času v rozvrhu, aby se splnilo státem požadované minimum. (K nahlédnutí starší rozvrh z r. 2018 VOŠ oboru Restaurování malby na SSUD, případně rozvrhy Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Samozřejmě do rozvrhů není počítána domácí příprava, která je též velmi podstatná.)
Má kritika aktualizace RVP spočívá v tom, že tyto obory vyžadují jinou časovou dotaci. Jak mi několikrát bylo zmíněno, spíše je to řemeslo, něco co vyžaduje cvik, trpělivost a hodiny práce (a to nejen ve škole). Už v případě, kdy NPI chce základním školám odebrat časovou dotaci z hudební a výtvarné výchovy, se ukazuje, jak moc tyto instituce rozumí umění a jak mu nepřikládají váhu. Nerozumí a nepřikládají. Nedokáží je zřejmě (na základě seškrtávání hodin) docenit.
Ve školním terénu (a to se od osmdesátých let prakticky nezměnilo) , když monitorujeme výukové situace, “výtvarka” není považována za předmět hodný velké pozornosti a vážného zájmu (…) zatímco se automaticky předpokládá, že tak “těžký” předmět jako “matika”, u kterého se také přesně neví, k čemu vlastně je, zaslouží pozornosti nejvyšší. Lidé ji asociují s počítači, technikou nebo ekonomikou… Umění prostě není spojováno s myšlením a kognicí, ani s užitečností v praktickém životě, ani s nějakými vynálezy a jeho funkce jsou redukovány na funkce estetické, relaxační nebo terapeutické. (Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 185 ) [13]
Ve chvíli, kdy společnost neumí docenit výtvarnou výchovu na základní škole jako prostředek “kterým žáky budeme myslet jinak, to jest mimo klišé a zakonzervované konvenční uvažování, a dát jim možnost prožívat, emocionálně a se vší intenzitou procesy tvorby něčeho konkrétního a hmatatelného” (Ochepovsky & Pivoňková & Švadlenková, 2014, p. 186, upraveno)[14] se pokusí navázat dalším aktualizovaným RVP na vyloženě umělecké obory, kterým bez problémů naloží na bedra další znalosti, práci s technologiemi a ještě lépe jazyk, protože v životě z NPI nikdo neviděl rozvrh studenta střední umělecké školy. V příštích dekádách generaci studentů uměleckých oborů tedy nebude zapotřebí spánku, osobního života, prostoru vyhrazeného na domácí přípravy, případně možnosti brigád (což se týká velmi studentů VOŠ). Místo toho budou plně kompetentní jak ve svém oboru, tak v kompetencích moderně vzdělaného občana. Asi.
Další bod k pobavení v revizi RVP pro obory s číslem 82 je v sekci kompetencí Člověk jako občan následující: “popíše, co má obsahovat pracovní smlouva a vysvětlí práva a povinnosti zaměstnance; ”.[15] Spousta umělců, pokud neučí, si vydělává na sebe. Tedy jsou osoby samostatně výdělečně činné a poměr “zaměstnavatel × zaměstnanec” je pravděpodobně nečeká. Potřebovali by zpravit v jiné oblasti pracovních poměrů. Na druhou stranu by určitě bylo přínosné, aby absolventi věděli, jak vypadá nejen pracovní smlouva, ale například, jak si nastavit procenta z licence, pokud někomu na zakázku tvoří například logo.(O problematice začínajícího umělce a nástrah smluvních podmínek a licencí měla krásnou populárně naučnou přednášku výtvarnice Jana Kiliánová na letošním ročníku Animefestu- conu pro fanoušky japonské popkultury, obávám se však, že kvůli zmínkám o finančních hodnoceních, nebude záznam přednášky Umělci, nenechte se odrbat nikdy zveřejněn). Ale skepticky se domnívám, že dál než k podmínkám zaměstnaneckého poměru se tito studenti nikdy nedostanou.
Snaha eseje není znehodnotit snažení o existenci dokumentu Strategie 2030+, ale poukázat na nedostatky. Pokud NPI dostatečně nezná prostředí a problémy jednotlivých odvětví, může nastavit podmínky, které budou nesplnitelné.
Finanční gramotnost, rozšíření občanské gramotnosti, digitální kompetence a další jazyk jsou potřebné pro fungování v dnešním světě, ale protože se díky těmto kompetencím vyrovnávají šance na pracovním trhu, tak zároveň se absolventi různých oborů unifikují do jedné skupiny, která tohle všechno zvládá a všichni mají stejné šance. Mnoho studentů a absolventů uměleckých škol jsou lidé, kteří se přechodem na takto zaměřenou střední školu, snaží unifikaci vyhnout.
Rozhodně je dobře, že existují nástroje jako Národní soustava kvalifikací nebo například MOV. Rozhodně je při modernizaci RVP (Rámcových vzdělávacích programů) dobré se o něco opřít.
Z ročních zpráv SSUD v Brně poměrně jasně vyplývá, že si již teď s RVP příliš hlavu nelámou a ve svých ročenkách se výhradně zabývají svými odbornými zaměřeními, protože je považují za nejpodstatnější.
Oproti tomu na SUPŠ v Praze podávají poměrně komplexní výroční zprávu, která zahrnuje i statistiky týkající se neodborných předmětů. Záleží tedy i na jednotlivých vedeních škol, jak se k tomuto problému postaví.
Esej bych ráda zakončila svým vlastním pozorováním, které mě zavedlo až k výběru tématu této práce. Nemohu je zařadit mezi důvěryhodné zdroje, protože vychází z mého vlastního úsudku. Po více jak dva měsíce jsem pracovala na SSUD v Brně jako model pro figurální kresbu, předmět, který tvoří společný základ pro různé umělecké obory. Před praktikáblem se mi prostřídalo několik ročníků různých oborů (přesněji řečeno motion designu, designu oděvu a malby). Nepočetné skupiny středoškoláků, které na mé maličkosti hledají nejsvětlejší a nejtmavší místa, případně si vyměřují sedm- osm mých hlav, aby se jim podařila odhadnout velikost těla. Každý ročník je jiný, přesto je spojují podobné prvky v jednání a přemýšlení. Též jsem v průběhu svého přivýdělku měla možnost nahlédnout do postoje vyučujících i studentů k výuce neodborných předmětů. Tento postoj mě zaujal a na jeho základě jsem začala pátrat, jaký mohou mít umělecké školy vztah k RVP a jestli jim dokument Strategie 2030+ budou k užitku či nikoliv.
[1] [3] [4] [5] [12] [15]
82 Umění a užité umění. Vítejte na jednotném metodickém portálu MŠMT. Retrieved May 27, 2022, from https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/ramcove-vzdelavaci-programy-stredniho-odborneho-vzdelavani-rvp-sov/obory-l-a-m/82-umeni-a-uzite-umeni/
[2] Z čeho revize vychází. Revize rámcových vzdělávacích programů. Retrieved May 27, 2022, from https://velke-revize-zv.rvp.cz/z-ceho-revize-vychazi
[6] [7] [8] [9] [10] [13][14]
Ochepovsky, A., Pivoňková, B. J., & Švadlenková, Z. (Eds.). (2014). Umělec, vila a bazén: význam a efektivita uměleckého vzdělání v současném českém výtvarném umění. PageFive.
[11] Nesouhlasné stanovisko k revizím RVP ZV. INSEA. Retrieved May 27, 2022, from https://www.insea.cz/nesouhlasn%C3%A9-stanovisko-k-reviz%C3%ADm-rv
