Je vzdělávání v dospělosti zábava nebo už jen nezbytnost?

„Celoživotní učení vychází z představy, že člověk dokáže řídit své učení a bude sám aktivně vyhledávat učební příležitosti po celý svůj život.“[1]

Každý z nás si pod vzděláváním dospělých představí něco úděsného, co musí dospělý člověk absolvovat mnohdy ne z osobní iniciativy, ale kvůli pracovním povinnostem. A to i přesto, že v ideálním světě „rozvoj schopnosti a nadání, nová kvalifikace představuje pro dospělého významný impuls životní změny.“[2]

Nelze říci, že pro každého dospělého člověka je učení povinné, ale vzhledem k současné rychle se vyvíjející se společnosti a neustálým pokrokům v oblasti informačních a komunikačních technologií, to pro některé může být i životně důležité. Vždyť k čemu je firmě zaměstnanec který nedrží krok s moderní dobou??? Vezmeme-li v potaz současný ICT trend, je víc než zřejmé, že nerozvíjení se, může znamenat stagnaci v práci a nemožnost kariérního růstu. Tento „životu potřebný“ druh vzdělávání lidé berou jako povinnost a tak k tomu i přistupují, aby už to měli za sebou a to bez ohledu na to, že jim vzdělání otvírá nejen obrzory, ale může nabídnout i novou životní cestu.

Nemusí jít ale pouze o rozvoj dovedností pro uplatnění v práci, může jít i o osobní rozvoj vzdělávání našich vlastních zájmů. K tomu, aby měl člověk chuť se vzdělávat je potřeba motivace, kam se řadí „přání, což je jakási prvotní myšlenka, motivační jiskra, nápad proč se

vůbec vzdělávat, vůle, tedy samotná snaha něco změnit. Právě v této fázi musí člověk překonat odcizení, najít ve vzdělání smysl, určité východisko a rozhodnutí, samotný akt kdy se člověk přehoupne přes pomyslnou hranici od myšlenky k činu.“[3] Jakmile má dospělý člověk tyhle 3 části srovnané, ví, čeho chce dosáhnout a kam jít, je pro něj vzdělávání radost a ne povinnost. Je ochoten tomu obětovat více než jen nezbytnou dobu a nakonec má neustále větší potřebu rozvíjet sebe sama, čím zvyšuje nevědomky i svojí hodnotu.

Pro mě vzdělávání v dospělosti znamená můj osobní rozvoj, potřebu studovat a dělat něco, co mě baví. Mnohdy si říkám, zda to mám zapotřebí, ale pak si uvědomím, že kdybych nechtěla, nemusím to dělat, můžu si najít jiný druh práce, kde nemusím držet krok s dobou a neustále se rozvíjet.

[1] RABUŠICOVÁ, Milada. Místo vzdělávání dospělých v konceptu celoživotního učení. Studia paedagogica, 2006, 54.11: 13–26. Dostupné online: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/viewFile/423/579

[2] STANĚK, Petr. Motivace k formálnímu vzdělávání dospělých [online]. Brno, 2007 [cit. 2019–03–20]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/p0jr7/. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Milada Rabušicová.

[3] STANĚK, Petr. Motivace k formálnímu vzdělávání dospělých [online]. Brno, 2007 [cit. 2019–03–20]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/p0jr7/. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Milada Rabušicová.