K efektivitě běhožrouta

Zdá se, že být dobrý v multitaskingu je něco podobného, jako být dobrý v běhožraní. Běhožraní vám určitě ušetří spousty času. Na co sedět v domácí kuchyni nebo restauraci, vždyť cpát do sebe jídlo je stejně tak možné při plnění produktivnější aktivity. Finální efekt procesu sprintování s plnými ústy kebabu však asi nebude úplně tím pravým ořechovým.
Stejně jako u běhožraní se interní logika multitaskingu zdá vcelku rozumná. Stejně jako u běhožraní se ale vefinále můžeme zadusit malými sousty. Mnoho z nás však v každodenním životě běží maraton s půlkou kuřete v ruce a hýčká si vědomí jak skvěle to funguje.

S multitaskingem je to totiž všechno trošku složitější než by se mohlo na první pohled zdát. Už samotný pojem je zavádějící. Podle Guye Winche, autora publikace Emotional First Aid nic takového jako multitasking ve skutečnosti neexistuje. Pozornost je podle něj jako koláč, ze kterého každou novou aktivitou ukrajujeme větší a větší porci a na náš hlavní úkol následně nestačí. Mnohem adekvátnější je pojem „serial tasking“, který implikuje to, že úkoly neřešíme najednou, ale místo toho mezi nimi rapidně přepínáme. Vtip tkví v tom, že proces přepnutí z jedné úlohy na druhou s sebou nese určitý lag. Za každou úlohou se jako ocas komety táhne stopa mentální setrvačnosti, která nabourává snahu soustředit se na další v sérii procesů. Čím kratší tedy intervaly věnované jedné konkrétní úloze jsou, tím více produktivního času z ní oním lagem ukrojíme.
Podle průzkumu společnosti Realization, která se zaměřuje na tvorbu workflow software, může multitasking narušit celkovou efektivitu plnění jedné konkrétní činnosti až o 40%. Podle studie University of Sussex zase existuje značná korelace mezi úrovní multitaskingu a sníženým množstvím objemu šedé kůry mozkové. Ostatní výzkumy ukazují na promítnutí multitaskingu do oblastí jako deprese nebo úzkostlivost.

Co s tím? UTÍKEJ, ALE ŽER U TOHO ŠPAGETY!

Konkrétně tím mám na mysli pomodoro. Tento název může označovat vynikající italské těstoviny s omáčkou. Označuje ale také techniku časového managementu, díky které můžeme multitasking držet jakžtakž na uzdě. Pomodoro technika se zakládá na vyčlenění časových úseků, zpravidla 15–25 minut dlouhých, během kterých si vytyčíte za cíl věnovat se na plno jedné konkrétní činnosti. Veškeré ostatní vjemy v průběhu jednoho pomodora naprosto vyblokujeme, takže žádné fejsbůčky, žádné instagramy…jen intensivní laserově zaměřená práce na konkrétním projektu nebo jeho části. V bodě, kdy končí jeden pomodoro úsek, si můžeme odpočinout, najíst se, napít se, zregenerovat neurony a vrhnout se na další špagety.
Pokud se vám 25 minut zdá jako příliš dlouhá doba, můžete jednotlivé pomodoro úseky zkrátit. Dobrý je například formát 18ti minut, který zvolila platforma TED jako optimální délku jedné přednášky. Podle jednoho z kurátorů TEDu je takový časový úsek ideální, jelikož je to doba po kterou se většina lidí dokáže naplno soustředit aniž by se musela přemáhat.

CO SE ŠPAGETAMI VE TŘÍDĚ?

Implementace pomodoro techniky do školí výuky je zatím značně experimentální. Učitelé mohou například rozdělit jednu vyučovací hodinu která trvá 45 minut na dva intenzivní bloky o osmnácti minutách s výplňkovou aktivitou určenou ve zbývajících deseti minutách. Při výuce na vysokých školách je prakticky nemožné udržet pozornost studentů po celou hodinu a půl trvání přednášky. I kdyby se z každé půl hodiny vytěžilo patnáct nebo dvacet produktivních minut, nebyla by to výhra?
Osobně tohle vnímám jako výhru pro obě strany, za předpokladu že je učitel schopen vybrat mezi jednotlivými pomodoro bloky vhodnou odpočinkovou aktivitu. Ta může, když už k nic jiného, alespoň probudit spící studenty.