K fenoménu kariérní nečinnosti

Photo by Tatiana Syrikova on Pexels

Marii je 40 let, od svých 25 je vdaná a má tři děti ve věku 16, 13 a 12 let. Posledních zhruba 15 let pracuje v e-commerce, přestože vystudovala bohemistiku a jazykovědu.

Vezmeme-li v úvahu, že začínala jako copywriterka a korektorka textů na volné noze (malé děti jí nic jiného v podstatě neumožnily), není to až tak mimo obor. Nabyté znalosti ze školy zušlechtila především v počátcích při tvorbě textů. Krátce na její začátky na volné noze ji zaměstnali ve webové agentuře, pro kterou psala nejvíce textů, a pomalými kroky se tam tak nějak usadila.

V agentuře ji přijali skvěle, prostředí jí vyhovovalo a sama si vedla velmi dobře. Navíc nezahálela a neustále si doplňovala nové a nové dovednosti. Z copywriterky se postupně stala specialistka na optimalizaci pro vyhledávače. S tím se samozřejmě připojilo i slušné navýšení platu.

Dlouho byla kompletně spokojená, nebo si to alespoň myslela, nicméně posledních pět let už je hlavou tak trochu jinde. Pohodlí příjemného prostředí, dobrých kolegů i zaměstnavatele a nadprůměrného výdělku ji už tolik nepřitahuje jako dřív. V oboru se stala expertkou, dokola opakuje ty samé postupy a její práce se stala docela rutinní. Rozhodně už nemá pocit nových výzev ani nových informací tak, jako tomu bylo na začátku. A ačkoliv jí platí dobře, na lepší peníze už nedosáhne (přestože je v současnosti jedním z nejstálejších zaměstnanců ve firmě vůbec).

To zapříčinilo, že se jí na mysl vkrádají vzpomínky na své dětské sny a nesplněné touhy. Vždy si přála být umělkyní a básnířkou (ostatně proto se dala na studium českého jazyka), velkou část života ale také přemýšlela o tom, že by chtěla rozumět kávě (třeba si i snad založit vlastní kavárnu). Už si představovala, co všechno by to pro ni znamenalo, jaké kroky by musela provést a co všechno by se mohlo i nemohlo stát, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Přesto o změně kariéry neustále váhá, a to už zmiňovaných pět let.

Co když nezvládnu tu velkou změnu? Co když selžu? Co když se budu muset vrátit do předešlého zaměstnání? Co když mě opustí motivace? A chci vůbec odcházet, když ve stávajícím zaměstnáním jsem docela spokojená a jsem dobře ohodnocená?

Příběh Marie je pouze fiktivní a ilustrativní příklad toho, jak může vypadat tzv. kariérní nečinnost, stav člověka, v němž jedinec není z nějakých důvodů schopen podniknout jakékoliv kroky vedoucí ke změně kariéry.

Pocit jakési tísně ze změny zaměstnání není cizí skoro nikomu. Kdo snad někdy necítil vkrádající se naléhavost odchodu ze současného zaměstnání s cílem naplnit své kariérní tužby. V České republice se to podle některých průzkumů týká téměř poloviny populace, přičemž více než pětina lidí novou práci vyhledává aktivně a zhruba třetina je pak otevřená změně při dobré nabídce. (Buřínská, 2022)

Kariérní nečinnost, definice a její komponenty

Přesto se jedná o poměrně neprobádanou oblast. Přímo fenomén kariérní nečinnosti (career inaction; Verbruggen & De Vos, 2020) zůstal v akademické obci až na posledních pár let nepovšimnut, narozdíl třeba od úzce související psychologie nečinnosti (psychology of doing nothing; Anderson, 2003) nebo psychologie lítosti (psychology of regret; Zeelenberg et al., 2002).

Verbruggen a De Vos označují kariérní nečinnost jako „neschopnost po určitou dobu dostatečně reagovat na přání změnit svou kariéru“ (2020) a skládá se ze tří základních komponentů — (1) člověk touží uskutečnit kariérní změnu; (2) člověk si uvědomuje, že k jejímu uskutečnění musí podniknout určité kroky, ale nedaří se mu to; (3) situace trvá po nějakou určitou dobu. (2020)

1. Za prvé, důvody změny kariéry mohou být velmi rozmanité a mohou nabývat rozdílných podob. Některé mohou být jasné („Chci lepší platové podmínky.“) (jedním z nejtypičtějších důvodů jsou právě peníze, kdy třeba v českém průzkumu si na nedostatečné finanční ohodnocení stěžovaly až dvě třetiny respondentů [Buřínská, 2022]), ohraničené („Chci si založit kavárnu.“), jiné mohou být nejasné („Chci kompletní změnu kariéry“).
2. Za druhé, důvody, proč člověk nejedná náležitě tak, jak by skutečně měl, aby dosáhl toužené změny kariéry, lze pochopit díky vhledu z psychologie nečinnosti. Typickými faktory, které za tímto stojí, je udržování statu quo, odkládání volby, setrvačnost nečinnosti (Anderson, 2003), dále také některé individuální prvky, např. náročnost rozhodnutí, vnímaná odpovědnost a kognitivní vytížení, preference stability a nejistota výsledku, (ne)reverzibilita rozhodnutí, strach z výsledku a očekávatelných emocí a mnoho dalších.
3. Za třetí, nelze hovořit o kariérní nečinnosti v momentě, kdy si člověk teprve nedávno uvědomil, že chce změnit kariéru. Tyto pocity musejí trvat nějakou dobu. Problematické je jednoznačné určení, kolik času je už dostatek k tomu, abychom mohli stav označit za kariérní nečinnost. Verbruggen s De Vosem ji proto chápou jako situaci, kdy člověk už některou ze šancí ke změně propásnul. (2020)

Na klíčové prvky lze navázat tři fáze kariérní nečinnosti — fázi uvědomění (awareness phase), fázi nečinnosti (inaction phase) a fázi vzpomínání (recall phase).

V první fázi dochází k uvědomění, že si člověk přeje uskutečnit kariérní změnu. Současně zde zpravidla vznikají první (kontrafaktuální) myšlenky o tom, jaké výsledky by mohla změna mít. Druhá fáze je zřejmě nevýznamnější, protože v ní samotné dochází k oné nečinnosti. Jedinec nezvládá konat vůbec, nebo v dostatečné míře natolik, aby změny skutečně dosáhl. A to i přesto, že je to třeba v jeho nejlepším zájmu. V závěrečné fázi přichází vzpomínání na předešlé období a ke zpětnému zhodnocení celé situace, uvědomění nečinnosti a propuknutí negativních emocí, zpravidla a nejsilněji lítosti.

Fáze nečinnosti a vyhýbání se rozhodnutí

Detailnější pohled na fázi nečinnosti a rozšíření souvislostí dokáže přinést psychologie nečinnosti, protože její typickou otázkou je, proč se lidé tak často vyhýbají rozhodování.

Vyhýbání se rozhodnutí (decision avoidance), které je přítomné v kariérní nečinnosti, definuje Anderson jako „tendenci vyhýbat se rozhodnutí tím, že ho odkládáme nebo hledáme snadné východisko, které nezahrnuje žádnou akci nebo změnu.“ (2003)

Anderson zohledňuje dva principy, podle kterých se vyhýbání se rozhodnutí řídí. První princip konzervace energie vychází z biologických i psychologických předpokladů člověka, který se snaží nasbírat dostatek energie na pozdější akční fázi. Dalo by se tedy říct, že člověk se nevyhýbá rozhodnutí, nýbrž jen sbírá energii k finálnímu rozhodnutí. Druhým principem mnohonásobných příčin je pak sledována skutečnost, že oddalování rozhodnutí je způsobeno nikoliv jediným faktorem, ale několika úzce spolu propojenými příčinnými souvislostmi.

Vyhýbat se či oddalovat rozhodnutí můžeme spojit se čtyřmi fenomény, a to udržováním statu quo, omisemi (tj. pasivním a nečinným chováním), odkládáním volby a setrvačností nečinnosti (Anderson, 2003).

1. Status quo a omise

„Lidé, kteří se rozhodují, mají tendenci dávat přednost možnostem, které nezpůsobí žádnou změnu stavu světa (status quo) a/nebo nevyžadují žádnou akci z jejich strany (omise).“ (Anderson, 2003) To se týká změn menšího i většího charakteru, ale také hypotetických i každodenních rozhodnutí.

Jenže jak pochopit, v kontextu kariérní nečinnosti, že člověk nechce nebo nezvládá uskutečnit změnu (případně jednotlivé kroky), přestože je to v jeho nejlepším zájmu? Podle některých teorií za tím stojí inklinace člověka vyhýbat se abnormalitám — jestliže jedinec považuje vyvinutí aktivity za abnormální, neupíná se k němu. Dalším faktorem může být také třeba strach z předpokládané emoce.

2. Odkládání volby

Pokud se člověk rozhodne oddálit rozhodnutí nebo nezvolit žádnou variantu, a tím pádem nevykonat žádnou akci, pak lze mluvit o odkládání volby. „Patří sem například čas na hledání lepších alternativ, rozhodnutí nevolit žádnou z různých možností nebo úplné vyhnutí se odpovědnosti za rozhodnutí.“ (Anderson, 2003)

Mezi některé faktory ztěžující volbu se řadí:

• počet voleb a jejich charakter (čím více je možností, tím větší je konflikt, to způsobuje složitější volbu a v lidech nutkání volit taková rozhodnutí, za která mají menší zodpovědnost);
• vágní charakter voleb (méně jasná a volná rozhodnutí jsou složitější než vykrystalizovaná a přesně definovaná);
• nejistota preferencí (člověk neví, která z voleb lépe naplňuje jeho potřeby);
• atraktivita možností;
• nekompenzační rozhodovací strategie (lidé nejsou ochotni obětovat některé vlastnosti jedné volby za jiné vlastnosti druhé volby, např. nižší plat za kratší vzdálenost od domu);
• negativní emoce (s volbou se samozřejmě pojí i emoce, které ji provázejí a bezprostředně po ní přicházejí);
• omezené časové možnost. (Redelmeier, 1995)

3. Setrvačnost nečinnosti

Setrvačnost nečinnosti označuje takovou tendenci vynechání akce, „pokud již vynechal podobnou, atraktivnější příležitost k akci. K tomu dochází zejména tehdy, když je následná příležitost nějakým způsobem méně atraktivní, i když z jednoho referenčního bodu stále představuje zisk.“ (Anderson, 2003)

Typickým příkladem v souvislosti s kariérní nečinností by byla situace, ve které si člověk hledá novou práci. Jednoho dne jedinec najde skvělou nabídku práce, která vyhovuje všem jeho požadavkům, nicméně na ni nezvládne odpovědět, a tak o přijde možnost ucházet se o avizovanou volnou pozici. Později narazí na nový inzerát, který je pořád velmi dobrý a stále představuje polepšení oproti stávajícímu zaměstnání, avšak vzhledem k předcházející nečinnosti se rozhodne současnou nabídku odmítnout.

Jako důvody takového jednání se zpravidla uvádí jednoduchost konstrukce kontrafaktuálních myšlenek (alternativní realita, v níž se člověk zachoval náležitě a získal onu vysněnou práci, je doslova na dosah ruky), neatraktivnost nabídky v porovnání s předešlou možností a zachování vlastního obrazu.

Další faktory přispívající k vyhýbání se rozhodnutí

• Preference stability (někteří lidé mohou upřednostňovat stabilitu před změnou).
• Předpoklad negativních emocí (a zde především lítosti a sebeobviňování ze špatného rozhodnutí).
• (Ne)reverzibilita (lidé nechtějí činit taková rozhodnutí, která nelze jednoduše vrátit do původního stavu).
• Vnímaná odpovědnost a kognitivní vytížení (obzvlášť u kariéry, která v současné společnosti představuje jednu z největších životních voleb).
• Náročnost rozhodnutí (náročnost bude jiná u snahy o menší vertikální změnu, třeba povýšení, než o horizontální změnu, třeba z učitele na baristu). (Anderson, 2003)

Fáze nečinnosti a psychodynamika kariérně nečinných lidí

Zajímavý pohled přináší i článek Rogierse et al., kteří se zaměřili na psychodynamiku lidí, kteří si právě procházejí fází nečinnosti a ptali se, jaká je zkušenost a jak reagují lidé prožívající kariérní nečinnost.

Z jejich zjištění vyplývá, že v lidech zpravidla probíhá interakce mezi třemi psychodynamickými já — (a) usilující já (striving me), (b) pohodlné já (comfortable me), (c) nejisté já (uncertain me), a mezi nimi dále vznikají určité tenze. (Rogiers et al., 2022)

Usilující já je takové já, které neustále touží po kariérním růstu, vzdělávání, změnách v zaměstnání a snaze vylepšit svoji stávající pozici. Pohodlné já stojí tak trochu v protikladu a vyznačuje se maximální snahou o pohodlí, třeba ve lpění na stávající mzdě, známém pracovním prostředí nebo znalosti v oboru. Třetím pólem je nejisté já, které zase vyvěrá z nejistoty a strachu z něčeho nového.

Mezi těmito psychodynamickými osobnosti pak vznikají emoční tenze (Rogiers et al., 2022):

• Mezi usilujícím já a pohodlným já — Respondenti tento stav vystihli obrazem „mladého ptáčka ve zlaté kleci, ve kterém je plno jídla“, lidé stojí na počátku kariéry, chtějí objevovat, zkoušet nové věci, ale zároveň mají všechno, co v současnosti potřebují a vyloženě se necítí na změnu, která by jim tohle všechno vzala.
• Mezi usilujícím já a nejistým já — Zde naopak účastníci výzkumu vyobrazili tenzi jako „náraz do zdi strachu“, lidé cítí několik vrstev nejistot, jako třeba pocit neschopnosti najít si novou práci, syndrom podvodníka (imposter syndrome), pochybnosti v sebe samotné založené na věku, genderu, psychologických problémech, nebo nejistota ve správnosti rozhodnutí změny kariéry.

Důsledky kariérní nečinnosti na člověka

Ze studií posledních dvaceti let vychází, že lidé se nejčastěji cítí špatně kvůli tomu, co neudělají, než udělají. Propuká u nich jedna z nejčastějších emocí, která je spojená i s jedním z největších důsledků kariérní nečinnosti — lítost (regret).

„Lítost je kontrafaktuální emoce, která vychází ze srovnání toho, co je, s tím, co by mohlo být. Předpokládá se, že lítost pramení ze srovnání mezi faktickým výsledkem a výsledkem, který by mohl být, kdyby člověk zvolil jiné jednání. […] Typická zkušenost s lítostí jednoznačně zahrnuje pocit zodpovědnosti.“ (Zeelenberg et al., 2002)

Tento pocit zodpovědnosti samozřejmě může vycházet z činnosti i nečinnosti, jak dokázali Zeelenberg et al. Podle nich může být výsledkem nečinnosti stejné, ne-li větší množství lítosti. To záleží především na tom, pokud by se člověk nečinností ani trochu nepokusil vylepšit svou současnou situaci. Např. člověk, který se na základě předchozí nezískané práci lépe připravil na další pohovor (lépe se oblékl, zjistil informace o firmě), cítí menší lítost než člověk, který na neúspěch nijak nereagoval.

Zajímavým zjištěním je i skutečnost, že lítost z nečinnosti je v některých případech sebeposilující, protože zanechává v lidech myšlenku, že kdyby nějak jednali, mohlo být dosaženo požadovaného výsledku. (Feeney et al., 2005)

Jedním z dalších důsledků jsou kontrafaktuální myšlenky (counterfactual thoughts). Ty představují alternativní reprezentace minulosti, jinými slovy současné myšlenky, kterými hodnotíme své vlastní chování v minulosti.

V kontextu kariérní nečinnosti se lze běžně setkat se vzestupnými kontrafaktuálními myšlenkami ve dvou kontextech — kontrafaktuality spojené s procesem (process-related counterfactuals) a kontrafaktuality spojené s výsledkem (outcome-related counterfactuals). (Verbruggen & De Vos, 2020)

Za kontrafaktuální myšlenky ve spojitosti s procesem lze označit takové myšlenky, které se ubírají směrem k fázi nečinnosti a typicky znějí např. „Kdybych si tehdy alespoň něco zjistil o té firmě“. Za kontrafaktuální myšlenky spojené s výsledkem lze pak považovat takové myšlenky, které porovnávají současný stav s možným a vyfantazírovaným, typicky „Kdybych tehdy dostal tu práci, dnes bych se mohl mít pohádkově.“

Závěrem

Kariérní nečinnost je téměř univerzální fenomén, který zasáhne v průběhu celého života téměř každého člověka, a to bez ohledu na věk, gender nebo socioekonomické prostředí. Nedá se pochybovat o hlubokých důsledcích, které má na lidskou psychiku, především v oblasti prožívání lítosti či jiných negativních emocí. Avšak nelze tvrdit, že kariérní nečinnost je nevyhnutelným osudem. Pokud si jako jedinci uvědomíme, že jsme se do takového stavu dostali, můžeme s ním náležitě nakládat, pracovat a využít ho jako příležitost pro reflexi, učení a osobní růst.

Seznam zdrojů:

Anderson, C. J. (2003). The psychology of doing nothing: Forms of decision avoidance result from reason and emotion. Psychological Bulletin, 129(1), 139–167. https://doi.org/10.1037/0033-2909.129.1.139

Buřínská, B. (2022). Češi jsou v práci spokojeni, změně se ale nebrání. Novinky.cz. Dostupné 12 červen 2023, z https://www.novinky.cz/clanek/finance-cesi-jsou-v-praci-spokojeni-zmene-se-ale-nebrani-40395834

Dries, N., & Verbruggen, M. (2023). Career inaction in Belgium: When you want to make a career change, but you just… don’t. In J. Briscoe, M. Dickmann, D. Hall, W. Mayrhofer, & E. Parry (Ed.), Understanding Careers Around the Globe: Stories and Sourcebook (s. 64–72). Edward Elgar Publishing. https://www.e-elgar.com/shop/gbp/understanding-careers-around-the-globe-9781035308408.html

Feeney, A., Gardiner, D. R., Johnston, K., Jones, E., & McEvoy, R. J. (2005). Is regret for inaction relatively self-enhancing?. Applied Cognitive Psychology, 19(6), 761–777. https://doi.org/10.1002/acp.1113

Redelmeier, D. A. (1995). Medical Decision Making in Situations That Offer Multiple Alternatives. Jama: The Journal Of The American Medical Association, 273(4). https://doi.org/10.1001/jama.1995.03520280048038

Rogiers, P., Verbruggen, M., D’Huyvetter, P., & Abraham, E. (2022). Stuck between me: A psychodynamic view into career inaction. Journal Of Vocational Behavior, 136. https://doi.org/10.1016/j.jvb.2022.103745

Verbruggen, M., & De Vos, A. (2020). When People Don’t Realize Their Career Desires: Toward a Theory of Career Inaction. Academy Of Management Review, 45(2), 376–394. https://doi.org/10.5465/amr.2017.0196