Knihovna bez knih: Dříve fikce, dnes realita

Netradiční formát „knihoven bez knih“ již od roku 2013 pomalu proniká do společnosti. Boří však nejen zažitá chápání formy knihoven, ale především proměňuje jejich účel i samotné chování čtenářů. Jak? Zkusme se na to společně podívat…

První knihovnu, kde nenaleznete ani jednu tištěnou knihu, vybudoval v americkém San Antoniu Nelson Wolff. Dnes již existuje celá síť poboček, která pod společným jménem BiblioTech nabízí svým čtenářům více jak 35 tisíc elektronických knih ke čtení na vlastních nebo zapůjčených čtečkách, iPadech, počítačích či tabletech. BiblioTech je tak nejenom prvním ale hlavně ukázkovým modelem, jak taková „knihovna bez knih“ vypadá a na jakých principech staví.

Důležité si je především uvědomit, že se nejedná pouze o nějaký virtuální prostor nebo čistě digitální knihovnu, jak se někteří mohou domnívat, ale stále hovoříme o fyzickém místě –instituci, která nabízí možnost osobní interakce. Těžištěm knihovny však nejsou papírové knihy, ale technologie, které samotné čtení i vypůjčování zprostředkovávají. Podle článku Václava Větvičky tak vzhledem připomíná spíše prodejnu elektroniky, část knihovny je ale například utvořená i ve stylu kavárny nebo herny pro děti.

Výhodou „knihovny bez knih“ může být převážně snadnější přístup k většímu množství (třeba i jinak nedostupných) knih a snížení nákladů či zjednodušení procesů pro samotnou knihovnu. Zásadním je ale rozšíření poslání a změna orientace takovéto instituce. Kromě usnadňování přístupu k informacím nebo zájmovým knihám, se totiž více zaměřuje na rozvoj kompetencí v oblasti práce s technologiemi a vyhledávání na internetu. Tato skutečnost může mít určitě pozitivní dopad na místní komunity a to převážně v kontextu oblastí, kde první BiblioTechy vznikly. Jedná se totiž o místa, kde přístup k internetu chybí podle článku české televize až třetině tamních obyvatel. Lidé se zde tedy chodí nejenom vzdělávat nebo bavit, ale také setkávat. Knihovníci se totiž mohou více věnovat samotným klientům a provázet je při řešení jejich každodenních problémů s vyhledáváním informací či interakcí s technologiemi.

Osobně jsem však přesvědčena, že „knihovna bez knih“ nemůže (minimálně v našem prostředí) tu klasickou „papírovou“ knihovnu nahradit. Velký prostor, (který bych i já ráda využila), vidím v oblasti odborné literatury, jež ale vyžaduje úplně jinou formu práce s textem než beletrie. Právě však za půjčováním a čtením beletrie vnímám u lidí proces — možná spíš rituál, který od „ohmatávání“ a prolistovávání fyzických knih lze jen těžko oddělit.