Knihovny bez knih jsou jen “ovny”
Knihovny bez knih jsou krásnou plošnou myšlenka do budoucna → hlavním zaměřením knihoven bude online dostupnost informačních zdrojů, zdigitalizované dokumenty nebo rovnou digitální dokumenty. Knihovna nabízí uživatelům terminály, tablety, čtečky a jiná zařízení, na kterých lze prohlížet tyto zdroje a dokumenty a interagovat s nimi. Uživatelé samozřejmě mohou přijít se svým zařízením a pouze se připojit k síti knihovny, která poskytuje svým uživatelům přístup k různým placeným zdrojům a dokumentům. Knihovna zprostředkovává a uživatel konzumuje. Ideální. Jenže když už tato knihovna nenabízí knihy, neměla by se zvát knihovnou.
Existuje mnoho iniciativ, ideí a názorů, které se snaží přetransformovat knihovnictví. Obzvláště české prostředí se snaží hledat nejlepší praxe ze zahraničí a implementovat je do stávajícího systému. Tendence jsou (a vůbec ne špatné), ale občas se jedná o přeskočení několika kroků, bez kterých nelze cíle dosáhnout (např. pokud nemáme dostatečně zavedený e-government, nemáme jednu kartu sloužící jako občanský průkaz, zdravotní průkaz, jízdenka, průkaz do knihovny atp.). Názory jsou například tyto:
- knihovna by měla poskytovat workspace,
- knihovna by měla být tichá kvůli studiu,
- knihovna by měla být otevřená 24/7,
- knihovna by měla zastávat funkci úřadu (informační služby, možnost některé záležitosti vyřídit přímo v knihovně — zde by se navíc hodil multifunkční občanský průkaz),
- knihovna by měla být komunitním centrem…
Přičemž například komunitní knihovna determinuje knihovníky konkrétní knihovny jako tvůrce komunity a kurátory → nabízejí knihovnu pro různá setkávání, vytvářejí programy, při kterých se komunita může scházet. Myslím, že je nadmíru jasné, že je potřeba spoustu času a úsilí ze strany knihovníků, kteří by měli zvládat poskytovat všechny výše uvedené služby pospolu s jejich dosavadně vykonávanou prací. Zároveň by mělo být jasné, že ne všude lze vytvořit všechna tato prostředí (v malé knihovně buď zkrátka bude cirkulárka nebo tiché místo ke studiu). Myslím si, že občas se některé požadavky na knihovny stávají přehnanými a nemyslitelnými, alespoň pokud by se jejich implementace měla týkat plošně všech knihoven (ať už veřejných nebo akademických). K některým účelům přitom slouží jiné instituce, nebo by dávalo větší smysl, kdyby se některé požadavky řešily v nich a ne v knihovnách. A proto je tedy knihovna bez knih jen ovna, a když do ní například přidáme bench-press nebo rotoped, tak už je to posilovna.
Dále existují specializované “knihovny”, jako je artotéka nebo knihovna věcí. Používáme také slovo knihovna i ve významu úložiště, např. knihovna skladeb (v přehrávačích), knihovna digitálních her atp.
Celý článek má sloužit jenom jako rozcestník pro zamyšlení se nad tím, v jaké situaci se knihovna v České republice nachází, že je její identita nejasná. Knihovny se snaží formovat podle koncepce rozvoje knihoven, snaží se přebírat dobré příklady z praxe, ale to nestačí. Jestli chce knihovna zastávat více rolí, nesmí zapomenout, kým je jakožto herec. A pokud už se mají některé inovace dít, rád bych k nim řekl následující: v prvé řadě je vždy potřeba myslet na uživatele, kteří do konkrétní knihovny chodí a případně na potenciální — pokusit se je oslovit, zkusit jim nabídnout služby knihovny — a změny dělat až tehdy, pokud o ně uživatelé budou stát.
