Kompetence pro 21. století
V rámci výuky na ZŠ i SŠ vidím učení se znalostí z vědy a humanitních oborů, takzvaných hard skills. U většiny předmětů se ještě stále učíme konkrétní postupy a znalosti, jako “druhá světová válka začala 1. září 1939”. Ale zakomponování jiných potřeb, například vzniklých rychlým vývojem internetu a technologií chybí. Třeba “práce s informacemi”, aby se mohli studenti naučit ověřit a najít si potřebná data. Jako druhý velký nedostatek vidím málo praktických lidských a občanských zkušeností, tedy soft skills.
Chybí i praktické věci potřebné pro občanský život, například jak vypadá nájemní smlouva, jak se platí zdravotní a sociální pojištění, jak se má vyplnit daňové přiznání. Také by zřejmě prospěla i vzdělání ohledně finanční odpovědnosti, kreditních karet, úroků, půjček, co je to inkaso… Například cvičení, kdy si žáci zkusí najít byt, musí si na něj zajistit půjčku a spočítat jak dlouho ji budou splácet, připočítat náklady na elektřinu a jídlo. Nebo je nechat zatelefonovat někam na úřad, aby zjistili informaci, a vyzkoušeli si mluvit s cizí úřední osobou. Celkově jim dát do života lepší přehled o tom, jak tento “svět dospělých” funguje.
Dříve se vyučovala například rétorika, kde se studenti naučili lépe vyjadřovat své myšlenky před lidmi, debatovat a prezentovat své nápady. Náplní byla i řeč těla, jak vyslovit důraz u nějaké informace a jednání s lidmi, úředníky, kolegy. Což mi přijde velmi důležité a je škoda, že ze školních osnov zmizela. Mohly by ji nahradit obecnější a dnes moderní soft skills. V životě mi též pomohl předmět etika, kde jsme se naučili rozdíly mezi sklenicí na bílé a červené víno, kdy je možné mít oblek bez saka, že při jídle nepatří na stůl lokty, kdy dámě přisunout židli…
Současné občanské kompetence podle Ministerstva školství obsahují:
V příkladu občanské kompetence v 9. ročníku (žák respektuje přesvědčení druhých lidí…) pak také vidíme, že v hodinách bude žák potřebovat dost času na to, aby měl například možnost propracovat a vyslovit svůj názor a zároveň aby ho vyslovovali i jiní, protože teprve v konfrontaci názorů se žák bude učit neurážet druhého, netrvat zarputile na svém, ale přinášet své důvody.
Do výuky musíme vnášet v různých vyučovacích předmětech i situace, kdy žák mluví nejen s učitelem a nejen se spolužáky, ale i se staršími, cizími, úředně postavenými osobami atd.;
• žáci mají dostávat úkol sestavit (a pronést či napsat) promluvu, která je s konkrétním záměrem určena osobě, jejíž společenský status je známý;
• žáci se mají setkávat s výrazy a formulacemi, i se způsobem mluvy a držením těla, kterými se dává najevo respekt, a mají si je osvojovat k použití — budou tedy takové projevy číst, sledovat na videu a hovořit se spolužáky a s učitelem o jejich provedení;
• žáci potřebují zažít, že jejich adekvátní řečový projev je adresátem oceněn — zadané psaní nebo mluvení tedy má být v rámci nějaké školní aktivity, ve které získají také reakci osloveného (například obdrží dopis od starosty, vytelefonují drobnou záležitost s podnikem služeb).
S žádnou z těchto situací moje škola pořádně nepracovala. Vždy jsme mluvili pouze s učiteli, nikdy jsme neměli za úkol vyřídit nějaký oficiální telefonát, jediný pokyn u prezentace před třídou byl: mluv ke třídě, dívej se na ně, hodně vyslovuj.
Školní osnovy by se podle mě měly více zaměřit na praktické občanské dovednosti, které se nikde jen tak nedočteme, ale musíme si je vyzkoušet. Je to důležitější, než jen do nás sypat znalosti a data, která se můžeme i doučit sami.
Zdroje:
