Konference OpenAlt 2019

První listopadový víkend patří v Brně již tradičně konferenci OpenAlt a ani letos tomu nebylo jinak. Ve dnech 2.-3. 11. 2019 se na půdě Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického konal již šestý ročník a sešlo se přes 770 účastníků.

Dvoudenní program byl velmi nabitý. Přednášky probíhaly paralelně v osmi sálech a celkem jich byla odprezentována téměř stovka. Vzhledem k těmto skutečnostem uvádím, že v následujícím textu budou představeny pouze přednášky, kterých jsem se zúčastnila a zaujaly mě v kontextu studia oboru Informační studia a knihovnictví.

Program konference byl rozdělen do sedmi tematických bloků. Vzhledem ke studijní profilaci Technologie ve vzdělávání mi byl nejbližší okruh přednášek zaměřených na alternativy ve vzdělávání. V kontextu již zmíněného studia mi byl velmi blízký také blok Otevřená společnost, komunity a data, v němž letos velmi rezonovalo téma autorskoprávních směrnic.

První velmi zajímavou přednášku věnovanou autorskému právu měl europoslanec Marcel Kolaja. Ve svém příspěvku Svoboda a otevřenost internetu v Evropě nám podrobně popsal, jak v Evropském parlamentu probíhá navrhování a schvalování legislativy a její následná implementace v jednotlivých členských zemích. Prvním nařízením, které se aktuálně dotýká autorského práva, je tzv. směrnice o copyrightu. Jde o poměrně kontroverzní nařízení, které upravuje autorské právo na jednotném digitálním trhu. Během projednávání se v několika členských zemích konaly demonstrace a Polsko kvůli nařízení dokonce podalo žalobu k soudnímu dvoru Evropské unie. A co je na směrnici tak problematického? Mnoha lidem se nelíbí články číslo 15 a 17. První jmenovaný se týká daně z odkazu, což spočívá v tom, že vyhledávače a sociální sítě musí zaplatit vydavatelům za zobrazení odkazů na články spolu s výňatkem z článku. Nařízení se nejvíc dotýká gigantů jako je Google a Facebook, kteří od vydavatelů požadují bezplatnou licenci. Článek 17 v podstatě říká, že provozovatelé platforem musí získat licenci na obsah, který je u nich provozován, včetně toho, co nahrávají uživatelé. Jestliže tak neučiní, jsou odpovědni za šíření tohoto obsahu. Aby se provozovatelé platforem vyhnuli postihům, nejpravděpodobněji za porušování autorských práv, bude zřejmě nutné zavést tzv. upload filtry, tedy nějakou umělou inteligenci, která bude schopná se strojově učit a zabrání například opakovanému nahrání již dříve staženého média.

V Evropském parlamentu je dále nově řešeno nařízení o prevenci šíření teroristického obsahu online, u nějž se aktuálně čeká na finální návrh. V rámci kompromisu všech zúčastněných stran se u připravovaného návrhu řeší například výjimky pro legitimní využití pro novináře, neziskové organizace nebo pro výzkumné účely. Také by neměly být instalovány žádné automatické filtry, ale vše by mělo být řešeno proaktivním monitoringem a poskytovatel by neměl nic odstraňovat jen na základě svého uvážení. Na závěr svého příspěvku přednášející pobavil účastníky, když na dotaz z publika odpověděl, že by o těchto nařízeních měli rozhodovat pouze lidé, kteří chápou, jak fungují technologie a internet.

Tematicky na přednášku navázal Jan Vobořil se svým příspěvkem Autorskoprávní směrnice a implementace upload filtrů do českého práva. Ve své prezentaci upozornil na problematický či neexistující výklad některých částí a připomněl, že do české legislativy by směrnice měla být implementována v polovině roku 2021. Její implementaci má na starosti Ministerstvo kultury. Mezi problémové části patří například dokazování toho, že poskytovatel vyvinul dostatečné úsilí k získání licence nebo co znamená, že „dostatečně rychle“ reaguje a stáhne obsah, který porušuje autorská práva, ze své služby. Získání licence by zase mohlo přijít do rozporu s ochranou osobních údajů a GDPR, protože poskytovatel služby logicky musí uživatele identifikovat, aby od něj požadovanou licenci mohl získat a zároveň je nutné prohlížet veškerý obsah včetně případných osobních údajů. Otazník visí i nad samotnými upload filtry. Kromě již zmíněného GDPR je problematické například filtrování dokumentů či děl, na něž je uvalena výjimka. Jako částečné řešení přednášející navrhuje vznik kolektivního správce a apeluje na jasný výklad vágně formulovaných pojmů.

Základní školu Ježek bez klece na konferenci představil David Urubčík ve své prezentaci Základní škola s principy svobody, respektu a odpovědnosti. Jedná se alternativní školu, která, na rozdíl od mnoha jiných škol tohoto typu, nabízí dětem studium na 1. i 2. stupni. Pedagogičtí zaměstnanci si neříkají učitelé, ale preferují pojem průvodci a žáky neučí, ale pomáhají jim řešit problémy a řídit jejich vzdělávací proces, protože se ve škole uplatňuje princip sebeřízeného učení. Ačkoli se to tak některým kritikům může zdát, ve škole rozhodně nevládne anarchie. Děti mají volnost, ale řídí se pravidly, která si samy nastavily a mají povinnost je respektovat. Učitelé-průvodci se nad děti nepovyšují, o všem diskutují a rozhodují jako jeden velký kolektiv. Kromě žáků, kteří ji navštěvují prezenčně, je škola i velmi oblíbená u tzv. domškoláků, tedy dětí, jejichž rodiče se rozhodli pro domácí vzdělávání. V rámci dotazů byla otevřena problematika přechodu žáků na střední školy. Vzhledem k poměrně krátké existenci, škola byla založena v roce 2014, má zatím jen tři absolventy, kteří se však bez problémů adaptovali na nový kolektiv a způsob výuky. Přednášející zdůraznil, že v tomto ohledu s dětmi pracují podobně jako klasické školy. Zjistí, na jakou střední školu se chce dítě dostat a na základě požadavků na přijímací zkoušky se s ním připravují, aby je zvládlo. S adaptačním obdobím však bojují i žáci, kteří přestoupí z běžné základní školy do Ježka bez klece. Děti prý naráží na mantinely pravidel, u jejichž tvorby na rozdíl od svých nových spolužáků nebyly. Často se ale rychle seznámí s prostředím a způsobem výuky a rychle si zvyknou. Další dotaz směřoval na kurikulum, respektive na dodržování rámcového vzdělávacího programu. Přednášející připustil, že je ve škole legislativa omezuje, důrazně však odmítl, že by s ní byli v rozporu. Náplň výuky se jim daří naplňovat, používají však odlišné metody výuky a hodnocení jako například sebehodnotící listy nebo kolokvia. U dětí pak sledují a zaznamenávají jejich pokroky a především vnitřní motivaci k učení.

Další vzdělávací instituci s alternativním přístupem představil Miroslav Mráz, učitel informatiky v laboratorní škole Labyrinth. Ve svém příspěvku Otevřená data a pozitivní změna očima žáků základní školy představil projekt, na němž pracuje s žáky 4. a 6. třídy a který má za cíl žáky naučit základní dovednosti při práci s daty, což na ZŠ Labyrinth vnímají jako jednu ze základních kompetencí pro život ve 21. století. V rámci projektu pak byla navázána spolupráce s firmou RedHat a projektem Chytrá škola od O2. Pro větší zdůraznění nutnosti umět pracovat s daty byl v rámci přednášky použit kvíz z knihy Faktomluva a účastníci si skrze aplikaci Mentimeter mohli vyzkoušet odpovědět na otázky. V rámci diskuze se otevřelo téma dalších spoluprací. Laboratorní škola dále pracuje na projektech například s Moravskou galerií nebo s žáky navrhují město budoucnosti. Projekty většinou vyplynou z tradiční náplně kurikula, s žáky třeba vařili jídla z celého světa, čímž se částečně seznámili s jinými kulturami.

Čistě technická byla přednáška Marka Šnapky. Ve své prezentaci Nástrahy správy školních sítí pohledem externího admina popsal své působení na střední škole v Opavě, kde se staral o informační a komunikační technologie. Na počátku přišel k zastaralému serveru, nepopsaným vadným kabelážím a neexistující dokumentaci. Prvním krokem k nápravě pak bylo postupné odpojování kabelů a následné čekání, kdo si přijde stěžovat, že něco nefunguje a také rozšíření sítě do celého komplexu školních budov. Pole působnosti přitom bylo poměrně široké, škole náleží několik budov v hlavním kampusu, školní statek a domov mládeže. Dále došlo k zašifrování komunikace a škola přešla na digitální studijní agendu, spustila také G suite. Do počítačových učeben byly nakoupeny nové přístroje a dokonce byla založena jedna zcela nová. Automatizace se nevyhnula ani školní knihovně, studentkou KISKu zde byl zaveden knihovní systém KOHA, dále byl nainstalován kamerový systém v celé budově a byla vyměněna telefonní síť. Pod vedením přednášejícího škola také upgradovala Windows, nejprve na verzi 7 a poté na verzi 10. Jako tipy pro ostatní správce sítě přednášející uvedl nekupovat nové počítače, ale vzít raději vyřazené, například ze státní správy, které často nejsou až tak staré a pro potřeby studentů jsou naprosto dostačující, popř. je možné v nich vyměnit hardware a některé součástky. V případě nákupu nových přístrojů doporučil nenakupovat sety, tedy počítač, monitor, klávesnici a myš, ale raději si vybrat každou část zvlášť. Na závěr upozornil na některé systémové problémy v českém školství. Zmínil, že informační a komunikační technologie je nutné začít řešit profesionálně a v součinnosti s Ministerstvem školství, které se tomuto problému aktuálně výrazněji nevěnuje a školy tak často ani nemají prostředky, které by jim umožnili nevyhovující stav technologií řešit. Potenciál do budoucna pak vidí v rozšíření a správě kamerového systému a integraci služeb, které škola používá, např. informační systém Bakaláři a MyQ na správu tisku.

Další technicky zaměřenou prezentaci měl Pavol Hejný, vnuk Milana Hejného, s jehož metodou výuky matematiky se nyní setkává mnoho školáků na 1. stupni základních škol. Ve své přednášce Jak vytváříme učebnice matematiky? se zaměřil na to, jak učebnice svého dědečka převádí do elektronické formy. Tzv. Hejného metoda spočívá v mnoha hracích prvcích, na kterých lze zkoumat matematické principy, což je výzva pro programátory, aby vymysleli, jak metodu vhodně převést do online prostředí. První zkušební verzí byla webová aplikace určená pro interaktivní tabule, která využívala například operaci „drag and drop“. Aktuálně tým pracuje na aplikacích, které by mohly být využitelné i pro střední školy.

Michal Černý se ve své přednášce Co je to otevřené vzdělávání a proč ho potřebujeme? zaměřil především na oblast terciálního vzdělávání. Hned na začátku zmínil, že české prostředí je ojedinělé v tom, že vysokoškolské vzdělání je pro studenty v podstatě zadarmo a univerzity dostávají finance za studenty či za výsledky vědy a výzkumu. Na tom je zajímavé, že jsou tedy financovány z veřejných zdrojů, ale kurzy jsou pouze pro uzavřenou skupinu studentů a výsledky výzkumů jsou publikovány v placených časopisech. Možností, jak se přiblížit veřejnosti, je například zveřejnění učitelských příprav. To však může být v rozporu s autorským právem, protože by přípravy mohly být chápány jako zaměstnanecké dílo. Další příležitostí mohou být učitelská digitální portfolia, ve kterých bude vyučující informovat o tom, co právě dělá, co studuje nebo na čem pracuje a jak obecně vnímá výuku a pojetí oboru, kterému se věnuje. Učitel by zároveň měl být kurátorem obsahu. Učebnice jsou skvělé, protože vyučující nemusí o ničem přemýšlet, ale nikdy mu nebudou obsahově či řazením témat plně vyhovovat. Přednášející dále upozornil, že otevřenost univerzit neznamená, že dají k dispozici své kurzy, ale zajistí i tutora či pedagoga, který bude na studenty „ukazovat prstem“ a pravidelně zjišťovat, jak kurzem postupují a jestli nepotřebují podat pomocnou ruku. Tohle je největším hendikepem MOOCů, které dokončuje méně než 5 % studentů. Novým trendem jsou také otevřená kurikula, v nichž studenti rozhodují o tom, co se budou učit a samotný pedagog je spíše průvodcem a kontrolorem výstupů z učení.

Se zajímavým příspěvkem Hledáme cestu v budově přišel Dominik Matoulek. Nakreslit plán budovy není žádný problém, ale najít se přímo uvnitř? Přednášející se ve své prezentaci zaměřil na různé postupy, jak díky mobilnímu zařízení zjistit, ve které části budovy se právě nacházíme. První volbou byla síť Wi-Fi, která se však úplně neosvědčila, protože přijímače jsou umístěny v různých částech budovy či místnosti a také každý přístroj má anténu někde jinde, takže je problém zjistit, ve kterém rohu zrovna stojím, čímž vznikají odchylky. Mnohem lépe se pak osvědčila kombinace technologií Bluetooth a Wi-Fi, které poskytovaly mnohem přesnější výsledky.

Kde nejlépe otevřít franšízu nebo jaké je atraktivní místo pro bydlení? Odpověď přinesl Martin Tesař ve své přednášce Jak najít vhodnou lokalitu pro pobočku na základě open dat, který představil metody lokační a datové analýzy na základě projektu OpenStreetMap. V mapách jsou také zakresleny tzv. body zájmu — zastávky, obchody či restaurační zařízení. V samotné mapě pak může člověk vyčíst, která místa jsou hojně obydlena nebo v jaké lokalitě přes den mnoho lidí projde. Data o bydlišti jsou získávána od Českého statistického úřadu na základě sčítání lidu, data o pohybu osob zase mají k dispozici například mobilní operátoři. Aplikace samozřejmě nikomu neřekne, že si má pronajmout konkrétně tento objekt, ale dokáže být poměrně sofistikovaným vodítkem k vhodné volbě lokality při optimalizaci pobočkové sítě nebo jednoduše při hledání místa v lokalitě, která nám není příliš známá.

Oba dny doprovázel bohatý doprovodný program. V sobotu probíhal celodenní Git workshop, kterým provázel Miro Hrončok. Workshop byl určen začátečníkům, nicméně předpokládal alespoň elementární znalost programovacího jazyka Python. Samotná práce s Gitem pak probíhala v editoru Nano (použití na Mac OS). Git je v podstatě nástroj na správu verzí. V rámci repositáře umožňuje vracet se k předchozím verzím nebo tvořit různé větve, které může uživatel sdílet například se svými kolegy. V průběhu workshopu jsme si vyzkoušeli nejen základní úkony, ale i složitější operace jako je větvení nebo slučování projektů. Lektor promluvil také o otevřeném softwaru, díky jehož filozofii Git vůbec vznikl. Pro samotnou správu repositáře existuje mnoho nástrojů. Studenti KISKu budou pravděpodobně znát GitHub, se kterým se pracuje v rámci předmětů zaměřených na počítačovou gramotnost.

V neděli jsem se zúčastnila přednášky Michala Polovky, která byla zaměřena na 3D tisk a 3D tiskárny. Přednášející představil různé druhy materiálů, které lze na 3D tisk použít a také několik druhů 3D tiskáren, které už v dnešní době nejsou jen záležitostí pro „fajnšmekry“, ale i pro běžného uživatele. Promluvil také o způsobech, kterými si lze opatřit 3D model, jenž chceme tisknout. Existuje mnoho webů a portálů, kde jsou již hotové modely k dispozici, buď zdarma nebo za poplatek. Uživatel si však může model i sám vyrobit, například v programu Blender. Novinkou pro mě byla technologie 3D scanu nějakého předmětu či osoby nebo převodu fotografie na 3D model. Přednáška byla zaměřena především na základy, proto mě trochu mrzelo, že nebyla podrobnější a nedozvěděli jsme se něco i o hardwaru či softwaru samotných 3D tiskáren nebo o aktuálních trendech. Na přednášku jsem hned navázala praktickou ukázkou. Oba dny bylo k dispozici několik 3D tiskáren na prohlédnutí i včetně několika druhů materiálů, ze kterých je možno tisknout požadovaný výrobek. Časová náročnost tisku je pak individuální, dle velikosti a složitosti výsledného produktu. Může se jednat o několik desítek minut, ale i několik hodin. Samotná tiskárna pak může být otevřená nebo uzavřená. Uzavřená tiskárna je vhodnější do menších prostorů jako jsou třeba kanceláře nebo pro domácí použití, protože do velké míry redukuje zápach, který je spojen s tavením plastu při tisku výrobku.

Letošní ročník konference OpenAlt byl obsahově velmi nabitý a je mi líto, že jsem nestihla zdaleka vše, co by mě zajímalo, ale paralelní program to bohužel neumožňuje. Také velmi oceňuji všudypřítomné organizátory, kteří byli vždy připraveni zmatenému návštěvníkovi pomoci a nasměrovat ho do správné místnosti. Chválím také výběr místa, Fakulta informačních technologií poskytuje opravdu krásné zázemí v blízkosti centra města.

Pozn. Text vznikl v rámci předmětu ISKM22 Účast na konferencích.