Kreativita a škola

Domi Rebi
Domi Rebi
Apr 18, 2018 · 3 min read

Jdou tato dvě slova ruku v ruce, nebo se spíše vzájemně vylučují?

Co je to kreativita? A zabíjí škola kreativitu? Na tuto otázku odpovídal v roce 2006 Ken Robinson ve svém příspěvku na TEDu, který je v současné době s více jak 50 miliony zhlédnutí, jedním z 25 nejsledovanějších příspěvků všech dob na této platformě. Ken kreativitu definoval takto:

Přestože na toto téma bylo hovořeno už před více jak deseti lety, tak i v dnešní době je v klasickém školství kreativita stále ubíjena. Žáci a studenti se musejí „vejít do tabulek“ a dosahovat ve všech oblastech nějakého standardu, bez ohledu na individuální předpoklady a talenty, které by jim škola měla pomoci rozvíjet. Extrémní případem, kdy standard systému přímo „hatí“ rozvíjení a učení a především radost z učení v jedné oblasti, je případ matematického génia, který ale má problém naplnit požadavky na maturitní slohovou práci, proto nikdy nebude mít možnost studovat na vysoké škole, jelikož ta pro přijetí vyžaduje středoškolské vzdělání zakončené maturitou.

Dalším z problémů současného školství je, že ustrnulo v minulém století, kdy byli lidé (žáci/studenti) připravováni pro pracovní trh v industriální době. Ale dnešní doba je zcela jiná. Každý rok přináší nové výzvy. Škola nemá šanci žáky připravit na vše, co budou v budoucnosti potřebovat, ale měla by jim dát dobrý základ, aby byli schopní čelit nastalým výzvám. Zažité klišé „neučíme se pro školu, ale pro život“ je v dnešním světě, kdy vše je jeden klik daleko a memorování v některých případech postrádá zcela smysl, je pravdivější a důležitější než kdy dřív. Spousta lidí sice umí zopakovat myšlenku, ale není schopná přijít s vlastní.

Dalším problémem jsou i samotné předměty. Zaprvé, některé předměty jsou považované za důležitější než jiné. Výtvarná a hudební výchova nejsou považovány za stejně důležité předměty jako třeba matematika nebo čeština. Zároveň je u těchto předmětů problém s (objektivním) hodnocením, jelikož talent každého je na jiné úrovni, standardní hodnocení 1–5 (obzvláště ta horší polovina) vzít radost a chuť z tvoření, ve kterém, kdyby se třeba bývali rozvíjeli, mohli dosáhnout vysoké úrovně. Problém je, ale i u „respektovanějších“ předmětů jako matematika, kdy když žák přijde s vlastním řešení, tak i přesto, že dospěl ke stejnému výsledku, dostane špatnou známku, jelikož to nebylo dle „správného postupu“. Zadruhé předměty jsou přesně „zaškatulkovány“ namísto toho, aby se propojovali (viz například roztříštěná výuka informační gramotnosti).

Standardizace (Zdroj)

Školy by měly být místem, které přirozeně podporuje kreativitu. Měly by vytvářet prostředí, ve kterém není žák nucen přesně zapadnout „do formy“, ale forma by se měla přizpůsobit žákovi. Aby se školství posunulo, je třeba překonat dogma, že standardizace je lepší než customizace, jelikož každý jsme jiný, každý máme jiné potřeby. Ano, je možné být v něčem dobrý, i když nás to nebaví. Ale v tom případě si to nebudeme užívat a budeme jen netrpělivě odškrtávat dny do víkendu. V dospělosti pak budeme práci brát jako zaměstnání a ne povolání. Naproti tomu pokud máme pro něco skutečný zápal, jsme nadšení a máme touhu něco dokázat, dojdeme dále než většina. Příkladem jsou inovace. Inovátoři jsou lidé, kteří se nebáli vykročit směrem, kterým se ještě nikdo nevydal. Oprostili se od mentality školy, kde „chybovat je špatné a za chyby se trestá“ (5 na vysvědčení), na cestě párkrát „zakopli“, ale přesto šli dál.

Lidé jsou přirozeně zvídaví (viz malé děti a jejich otázky „proč je tohle…?“) a škola svým přístupem tuto zvídavost ubíjí. Naštěstí už i v České republice vznikají alternativní školy, které jsou prvními vlaštovkami změny.


Ken Robinson a jeho TED talk: „Do schools kill creativity?“ z roku 2006, je stále k dispozici zde.

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

Domi Rebi

Written by

Domi Rebi

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University