Jak neklamat sám sebe
V rámci Učící se společnosti jsme mimo jiné sbírali inspiraci, jak se učit. Ale nepotřebujeme se naučit také odnaučovat? Věřím, že většina z nás už má dobře osvojené základy kritického myšlení či chcete-li informační gramotnosti, které nás provázejí nakládáním s argumenty, vyhodnocování relevance informací apod.
Jenže co s těmi poznatky, které už máme uložené a považujeme za informace, ale možná neodpovídají realitě? Co s přesvědčeními, která se vám dílek po dílku utváří pod radarem vědomého vyhodnocování?
“První zásadou je, že nesmíte oklamat sami sebe — a vězte, že právě sebe je nejsnazší oklamat.” Richard Feynman
Máte dostatek otevřenosti a odvahy měnit svá i nejvnitřnější, nejzákladnější přesvědčení, pokud se ukáží jako iluzorní?
Velká část lidí často nikoli, obzvlášť v tématech politiky a náboženství. Pro takové Julia Galef přišla s analogií vojáka. Ten potřebuje uhájit své pozice, a tak se při setkání s odlišným názorem, novými informacemi, vrhá do bitvy. Jeho přesvědčení o světě, sobě samém, jiných lidech, dobré společnosti atd. jsou často silně svázána s jeho identitou. Odlišnost pak prožívá jako útok a aktivně se vrhá do obrany, protože zjištění o svém omylu bere jako prohru, kterou nechce připustit.
Jeho protikladem je zvěd. Jeho cílem je prozkoumávat krajinu (realitu) a vytvářet si k ní co nejpřesnější mapu. Pokud se někde při mapování zmýlil, chce to vědět a mapu si opravit.
Svého zvěda i vojáka máme každý. Zda se do akce vrhne jeden či druhý, záleží nejen na našem obecném mindsetu, zda se jedná spíše o jádrová či povrchnější přesvědčení, ale také v jakém prostředí se s novou informací setkáváme. Bezpečnější prostředí umožňuje pozvat zvěda i v obtížnějších tématech, zatímco přesila a nátlak, zesměšňování či ponižování (vzpomeňme na výrazy jako dezoláti…) aktivují vojáka celkem spolehlivě.
Chcete mít pravdu nebo znát pravdu?
Po většinu svého života jsem věřila, že pravda je pro většinu lidí jasně hodnotná. Že lidé chtějí mít svá přesvědčení co nejvíce odpovídající realitě. Myslela jsem, že v debatách o společenských problémech má smysl poukazovat na fakta. Toto přesvědčení se začalo měnit díky Nenásilné komunikaci, která ukazuje, že empatie má často větší význam, nebo alespoň musí předcházet faktům. Další vliv měla psychologie, behaviorální ekonomie a experimentální etika, které odhalují, jak iracionálně se naše přesvědčení utvářejí a často jsou teprve zpětně racionalizována. A to včetně hlubokých morálních voleb, o nichž bychom si mohli myslet, že v nich racionalita přeci musí hrát silnou roli.
Mozek optimalizuje na různé věci, a pravda je jen jednou z nich. A je drahá na zdroje. Nyní věřím, že pravdu nad ego staví asi jen 3 % lidí. S těmito lidmi se chci obklopovat, učit se od nich a inspirovat se jimi. Zároveň jsem přesvědčená, že toto procento lze zvýšit. Myslím, že scout mindset je stále důležitější dovedností pro dobrý život, a proto má smysl zkoumat, jak ho lidem nabídnout.
V tuto chvíli zvu i vás: Připusťme si iracionalitu. Připusťme si zkreslení, která ovládají naše vnímání reality a rozhodování, i jak moc často jim podléháme.
