Kyberšikana jako riziko virtuálního prostředí
Ačkoli využívání moderních technologií přináší lidem značné množství výhod, je potřeba mít neustále na mysli, že v sobě mohou skýtat různá, na první pohled třeba ne zcela zřejmá, nebezpečí. Jedním z těchto rizik používání komunikačních technologií může být kyberšikana, v rámci níž se například mobil proměňuje ve velmi jednoduchý prostředek k ubližování či ponižování člověka, které může vyústit v naprostou psychickou devastaci dané osoby.
A protože dnes už téměř všichni vlastníme mobily a počítače s internetovým připojením, měli bychom být s tímto rizikem obeznámeni a vědět, co dělat pro to, abychom mu předešli. Právě z toho důvodu jsem se rozhodla ve své eseji věnovat tomuto, v současnosti poměrně rezonujícímu, tématu.
Šikana
Jestliže chceme plně rozumět pojmu kyberšikana, je v první řadě zcela zásadní pochopit to, co je považováno za tradiční šikanu, neboť kyberšikana vychází právě z tohoto fenoménu, který tu s námi žije již od nepaměti.
Definic pro tento termín existuje přehršel. Velmi stručně by se dalo říci, že jde o takové chování, jehož cílem je ublížit někomu jinému. Avšak k tomu, abychom již mohli mluvit o šikaně a nikoli o pouhé agresi, musí jev naplňovat následující tři kritéria: a) jedná se o zcela úmyslné jednání, jehož cílem je někomu ublížit, b) jev se děje opakovaně a c) mezi agresorem a obětí vzniká mocenská nerovnováha, z čehož vyplývá, že se dotyčná oběť nemá možnost jednoduše bránit. U tradiční šikany se setkáváme obvykle s tím, že agresor bývá starší či fyzicky zdatnější než oběť nebo má jinou výhodu (např. zastává důležitou roli ve skupině spolužáků).[1]
Ševčíková dále uvádí, že k tomu, abychom mohli agresivní chování považovat za šikanu, je taktéž nutné vzít v potaz i další faktory — „zejména fakt, zda oběť vnímá chování agresora jako ubližující, zpravidla agresorovo chování nijak neprovokuje a k útokům dochází v prostředí, které není snadné opustit (škola, třída apod.).“[2]
Kyberšikana
Kyberšikana je fenoménem, který vznikl a začal se šířit společně s rozvojem moderních technologií. Odborník na kyberšikanu Michal Kolář ji definuje následovně: „Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně psychicky týrá a zraňuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu novou informační a komunikační technologii — zejména internet a mobil.“[3]
Za všeobecně uznávanou a komplexní definici, která zahrnuje veškeré nutné aspekty, je považována ta, již dali dohromady Price s Dalgleishem:
„Kyberšikana je kolektivní označení forem šikany prostřednictvím elektronických médií, jako je internet a mobilní telefony, které slouží k agresivnímu a záměrnému poškození uživatele těchto médií. Stejně jako tradiční šikana i kyberšikana zahrnuje opakované jednání a nepoměr sil mezi agresorem a obětí.“[4]
Z výše uvedených definic je tedy zřejmé, že kyberšikana a tradiční šikana mají některé znaky společné. Těmito sdílenými aspekty jsou úmyslnost a opakovanost jednání, mocenská nerovnováha mezi agresorem a obětí a vnímání chování jako nepříjemné či zraňující. Nadto se však přidává dalším kritérium, a to, že se veškeré jednání odehrává v elektronickém prostředí, tedy skrze mobilní telefony či internet.
Přitom právě elektronické prostředí bychom mohli považovat za poměrně problematický aspekt kyberšikany, a to z toho důvodu, že děti a mladí lidé ubližování skrze technologie vůbec nemusí chápat jako šikanu, neboť takové chování vnímají spíše jako určitý druh zábavy.
Přestože se tedy mezi kritéria identifikující kyberšikanu řadí úmyslnost jednání, někteří odborníci tvrdí, že kyberšikana být vůbec úmyslná nemusí. To prokázal například výzkum Univerzity v Britské Kolumbii, kde 95 % dotazovaných vnímalo identifikovanou kyberšikanu pouze jako vtip, který neměl oběti ublížit.[5]
Specifika kyberšikany
Přestože může mít kyberšikana velkou část rysů sdílených s tradiční šikanou, zcela určitě se liší v několika aspektech, což je tedy v zásadě způsobeno prostředím, v němž se agresivní jednání odehrává. Mezi daná specifika bychom mohli zařadit následující:
· Anonymita
Naproti tradiční šikaně má agresor možnost vystupovat zcela anonymně a oběť se mnohdy nemusí vůbec dopátrat skutečné identity útočníka. Nejen, že agresor může vystupovat pod falešným jménem, ale také si může vytvářet další nové identity, což může u oběti vést k dojmu, že existuje více útočníků.[6] Dále fakt, že útočník nemá žádné zábrany a cítí se nepolapitelně, způsobuje, že se útoky na oběť mohou stupňovat a dostávat se do čím dál drsnějších forem.
· Proměna profilu útočníků a profilu obětí
Na rozdíl od tradiční šikany se v pozici agresora nemusí nacházet fyzicky a sociálně zdatný jedinec. Agresorem může být v podstatě kdokoli, jedinou podmínkou je, že musí být schopen dobře pracovat s informačními technologiemi. Stejně tak obětí se může stát kdokoli, nehledě na jeho fyzickou a často dokonce ani sociální zdatnost.[7]
Kvůli tomuto může docházet k paradoxním situacím, kdy se z oběti tradiční šikany ve škole může stát kyberagresor — ve škole se nezvládne fyzicky bránit, tudíž se rozhodne mstít prostřednictvím technologií (facebooku, SMS, e-mailu apod.).[8]
· Absence fyzického násilí
Zásadním rozdílem mezi klasickou šikanou a kyberšikanou je samozřejmě absence fyzického násilí, neboť se útok odehrává ve virtuálním prostředí, nikoli tváří v tvář. Z toho důvodu je velmi složité tento druh šikany odhalit.[9]
· Nemožnost úniku
Zatímco u tradiční šikany je možné předpokládat, kdy a kde dojde k útoku (přestávka ve škole, autobusová zastávka po vyučování, hřiště v odpoledních hodinách apod.), u kyberšikany toto nelze odhadnout. Může k němu dojít kdykoli v době, když je oběť připojena k internetu nebo má zapnutý mobilní telefon, a zároveň kdekoli, i v místě, kde by se oběť v jiném případě cítila bezpečně, např. doma.[10] Oběť tak žije v neustálém strachu a pod tlakem, protože netuší, kdy dojde na další útok agresora.
· Publikum
V šíření kyberšikany agresorovi napomáhá publikum, neboť závadné příspěvky útočící na oběť se dají velice snadno sdílet a přeposílat dál, přičemž divákem se může stát kdokoli připojený k internetu a kyberšikana tak získává početné publikum. Agresorovi postačí napadnout oběť jedinkrát a po publikování např. na sociálních sítích se o další šíření postarají právě lidé z onoho publika. Tím se značně zvyšuje intenzita útoku a zhoršuje psychický dopad na oběť.[11]
Kdo je kdo aneb Aktéři kyberšikany
Účastníky kyberšikany (i šikany) bychom mohli rozdělit do tří skupin, a to na kyberagresora, kyberoběť a přihlížející. První dvě role jsou skupinami, které se daného jednání přímo účastní, třetí role se kyberšikany dotýkají pouze nepřímo.
· Kyberagresor
Jako kyberagresora označujeme tu osobu, která šikanu iniciuje a aktivně se na ní podílí. Jak již bylo řečeno, agresor využívá anonymity, jež mu dodává odvahy na svém konání a bez níž by se dost možná v běžném životě k takovému činu neodhodlal. Pravděpodobně kvůli anonymitě se agresory často stávají slabší jedinci, kteří mají obtíže navazovat vztahy se svými vrstevníky a virtuální prostředí jim přináší sílu, již by ve skutečném světě nepocítili. Zároveň to, že se šikana neodehrává face-to-face a je schovaná pod maskou anonymity, nahrává agresorům v napadání zcela neznámých osob.[12]
V digitálním světě nezáleží na pohlaví, vzhledu, pozici člověka ve společnosti ani na jeho fyzické zdatnosti. Proto se kyberagresorem může stát kdokoli se znalostmi využívání moderních technologií. Kavalír uvádí, že existují různé druhy agresorů, kteří se diferencují například mírou zveřejnění svého konání. Někteří agresoři si libují ve své šikaně před početným publikem, jiní své jednání tají. Sám rozlišuje čtyři osobnostní charakteristiky agresorů, a to: pomstychtivý andílek, bažící po moci, sprosté holky a neúmyslný agresor.[13]
Vedle toho Martínek rozlišuje typy agresorů podle stupně vzdělání na agresory z 1. stupně ZŠ, 2. stupně ZŠ a střední školy.[14]
· Kyberoběť
Kyberoběť je jedinec, který se stává cílem kyberšikany, přičemž u něj vzniká velké riziko vzniku psychických problémů.
Podobně jako kyberagresorem se kyberobětí může stát kdokoli, neboť opět nezáleží na tom, jaký člověk ve skutečném světě je či jakou roli v něm zastává. Existuje však několik předpokladů, které zvyšují pravděpodobnost toho, že se člověk stane obětí kyberagresora.
Jedním z těchto předpokladů je delší čas strávený na internetu. Čím více času člověk tráví online, tím se logicky zvyšuje riziko toho, že se stane obětí kyberšikany. V různých výzkumech bylo zjištěno, že děti a dospívající, kteří používají internet častěji a tráví na něm delší dobu, se častěji stávají oběťmi kyberšikany. Jednak jej využívají k připojování na sociální sítě, ale také navštěvuji internetové stránky (např. chaty extremistických skupin), kde existuje vyšší riziko setkání s potenciálním agresorem.[15]
Dalším předpokladem může být neznalost rizik online světa. Ti, kteří neznají zásady bezpečného chování na internetu se stávají daleko zranitelnějšími než ti, jenž jsou s pravidly bezpečného zacházení obeznámeni. Například sociální sítě se jeví z hlediska kyberšikany nebezpečné zejména v tom, že oběti se na nich často chovají neuvážlivě a zveřejňují své osobní informace, jichž agresor může jednoduše zneužít. Zároveň má agresor možnost snadnějšího opakovaného kontaktování oběti, a to i v případě, že zrovna není online.[16]
Můžeme rozlišit čtyři typy kyberobětí. První skupinou jsou tzv. pasivní oběti, které jsou nejsnadnějším cílem agresorů, neboť nemívají moc kamarádů a jsou tím pádem zranitelnější. Další skupinou jsou provokatéři, kteří v útočníkovi vyvolávají agresi a jako by si o šikanu říkali. V žádném případě však nelze považovat žádnou šikanu za oprávněnou. Třetím typem je agresor, který se sám stává obětí, přičemž může jít o pomstu za ublížení někomu v minulosti. Do poslední skupiny obětí bychom pak zařadili osoby, které v běžném životě nikterak nevybočují a jsou oblíbené, ale ve virtuálním světě se mohou stát zranitelnými např. po publikování citlivých informací.[17]
· Přihlížející
Poslední skupinou aktérů jsou přihlížející (nebo také svědci), kteří mají vliv na vývoji kyberšikany. Rozlišit je můžeme podle toho, jaký postoj k šikaně zastávají (pozitivní, negativní, lhostejný, neutrální) a jejich jednání (aktivní vstup do situace, či ne). Na základě toho pak přihlížející můžeme rozdělit do 6 různých skupin:
o následovníci agresora, kteří aktivně podporují šikanu;
o ti, kteří otevřeně agresora povzbuzují, ale oběti sami neubližují;
o ti, kteří tajně agresora podporují, ale zůstávají zcela pasivní;
o nezúčastnění pozorovatelé;
o nesouhlasící s šikanou, ale nečinící tak aktivně a otevřeně;
o otevřeně pomáhající oběti šikany.
Role přihlížejících je tak významná především proto, že mohou zabránit jejímu dalšímu pokračování, ve většině případů bohužel neudělají nic, čímž dávají tichý souhlas k tomu, co se odehrává.[18]
Formy kyberšikany
Je nutné si uvědomit, že existuje celá řada způsobů, jak někomu na v elektronickém prostředí ublížit, ponížit ho či poškodit. To je dáno opravdu velkou rozmanitostí nástrojů, které se na internetu nacházejí a můžeme je pro komunikaci využívat. Martínek rozlišuje dvě základní formy možných útoků — přímé a nepřímé.
Za nepřímé útoky považuje ty, které vykoná někdo jiný namísto agresora samotného a často se tak nevědomky stává spoluúčastníkem. Mezi takové útoky můžeme zařadit například krádež účtu, nabourávání se do něj či vytváření profilu pod identitou oběti.[19]
Daleko častější jsou však útoky přímé, za nimiž stojí sám agresor a kterých je opravdu nespočet. Z toho důvodu uvedu jen několik těch nejznámější a agresory nejčastěji užívaných.
· Kyberstalking
Jedná se o opakované a stupňující se obtěžování, např. v podobě posílání výhrůžných zpráv a vydírání. Dochází k narušení soukromí oběti a vyvolání strachu a úzkostí.
· Happy slapping
Jde o předem naplánované fyzické napadení, při němž je vytipována oběť a útok je nahráván na mobilní telefon či kameru. Záznam je poté publikován na internetu a volně šířen dál.
· Flaming
Označujeme tak urážlivou diskuzi uživatelů na internetu, např. na sociálních sítích či v chatových místnostech, může být realizován i prostřednictvím e-mailu. Agresor odesílá urážlivé zprávy uživatelům a obtěžuje ty, kteří s ním nesouhlasí.
· Kybergrooming
Je psychickou manipulací dítěte dospělým, přičemž cílem je vyvolání falešné důvěry a přilákání na reálnou schůzku, kde obvykle dojde ke zneužití oběti. Terčem jsou nejčastěji důvěřivé dívky ve věku od 9 do 14 let, u nichž pachatelé vyvolávají pocit, že je má někdo rád. Komunikace obvykle trvá i několik měsíců. Pokud se pachateli nedaří oběť přesvědčit k osobnímu setkání, dochází k drsným formám nátlaku, např. vydírání prostřednictvím zaslaných materiálů.[20]
· Pomlouvání
Jde o šíření nepravdivých informací o oběti, které může vést k sociálnímu vyloučení či poškození. Pomluvy se v online světě šíří velmi rychle, a navíc žijí nekontrolovatelným životem.[21]
· Odhalení a podvádění
Čili zveřejňování informací o oběti osobám, kterým informace nebyly původně svěřeny. Řadíme sem informace osobní či intimní, fotografie, videa a další obsahy, které oběť považuje za soukromé.[22]
Dopady kyberšikany
Ačkoli se to může někomu zdát překvapivé, dopady kyberšikany mohou být stejně závažné, nezřídka i závažnější než u tradiční šikany. Příčinou může být jednak rozdíl ve velikosti možného publika, které na internetu může dosáhnout až tisíců lidí, ale také dosažitelnost oběti, jež nemá šanci kyberšikaně utéct a cítit se alespoň na chvíli lépe.
První skupinou dopadů jsou bezprostřední a krátkodobé, kam patří okamžité reakce na kyberšikanu v podobě negativních pocitů, jako je strach, vztek či smutek. Nejčastěji se však podle Černé objevuje pocit bezmoci, který vychází z toho, že elektronické útoky mohou přijít kdykoli a kdekoli a je velmi obtížné proti nim zakročit. Jakmile se obsah jednou objeví na internetu, už se velmi těžko zpětně dopátrává, kdo jej mohl zhlédnout či stáhnout do svého zařízení. Ačkoli se tedy může podařit obsah z daného severu smazat, oběť si nikdy nemůže být zcela jistá, jestli se někdy znovu neobjeví.[23]
U přetrvávajících dopadů se můžeme setkat s dopady fyzickými (problémy se spánkem, nechutenství, bolest hlavy), emočními (pocity úzkosti, deprese) či na chování (zneužívání návykových látek, záškoláctví, zhoršení prospěchu).[24]
Poslední skupinou dopadů jsou dlouhodobé až trvalé, které se u obětí mohou objevovat ještě dlouhou dobu po ukončení problému se šikanou. Nejčastěji dochází k narušení sebehodnocení a sebedůvěry či tendence k sebeobviňování.[25]
Prevence
Za nejúčinnější prevenci je pravděpodobně považována osvěta v oblasti bezpečného chování na internetu, neboť oběťmi kyberšikany se nejčastěji stávají děti a mladiství, kteří jsou méně informovaní o rizicích spojených se zveřejňováním osobních informací na internetu.
Právě za účelem této osvěty vznikla v České republice celá řada projektů a preventivních programů, jejichž cílem je poukazovat na možná číhající nebezpečí a snižovat tak riziko ohrožení kyberšikanou. Mezi nejznámější projekty se řadí například E-bezpečí, který na svých webových stránkách poskytuje také poradenství v obtížných situacích spojených s kyberšikanou, či osvětový program Buď safe online, za nímž stojí technologická společnost Avast a bývalý youtuber Jirka Král a v rámci nějž může člověk projít online kurzem, kde se naučí, jak by měl bezpečně jednat v online prostředí. Na tomto místě bych také ráda upozornila na online kurz zaměřený na kyberbezpečnost vzešlý z Masarykovy univerzity, který nese název Kyberkompas a na němž se podílelo i několik vyučujících z KISKu.
V současnosti se jako zajímavý materiál, jenž by mohl v budoucnu vést k bezpečnějšímu chování českých dětí a dospívajících na internetu, jeví taktéž dokument V síti, který vznikl díky iniciativě režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové. Cílem snímku bylo především poukázat na problém zneužívání dětí na internetu, který je naší společností dlouhodobě přehlížen. Díky snímku by mohlo dojít k otevření debaty nad tímto dosud tabuizovaným tématem nejen ve společnosti, ale také v jednotlivých rodinách, v nichž mnohdy rodiče ani netuší, co jejich potomci na internetu dělají.
Zdroje
[1] OLWEUS, Dan. Bullying at school: What we know and what we can do. Oxford: Blackwell, 1993. ISBN 978–0–631–19241–1.
[2] ŠEVČÍKOVÁ, Anna. Děti a dospívající online: vybraná rizika používání internetu. Praha: Grada, 2014. Psyché (Grada). ISBN 978–80–210–7527–6.
[3] KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. Praha: Portál, 2001. ISBN: 80–7178–513-X.
[4] PRICE Megan a John Dalgleish. Cyberbullying: Experiences, Impacts and Coping Strategies as Described by Australian Young People. Youth Studies Australia. 2010, 29(2), 51–59 [cit. 2020–06–01]. ISSN-1038–2569. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/284793882_Cyberbullying_Experiences_impacts_and_coping_strategies_as_described_by_Australian_young_people.
[5] University of British Columbia. Cyberbullying and bullying are not the same. In: ScienceDaily [online]. 2020–04–13 [cit. 2020–06–01. Dostupné z: www.sciencedaily.com/releases/2012/04/120413122202.htm.
[6] KOHOUT, Roman. Internetem bezpečně: jak se nestat obětí virtuálního predátora. Karlovy Vary: You connected, 2017. ISBN 978–80–270–2897–9.
[7] VÁGNEROVÁ, Kateřina a Markéta BAJEROVÁ. Minimalizace šikany: praktické rady pro rodiče. Praha: Portál, 2009. ISBN 978–80–7367–611–7.
[8] MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978–80–247–5309–6.
[9] VÁGNEROVÁ, Kateřina a Markéta BAJEROVÁ. Minimalizace šikany: praktické rady pro rodiče. Praha: Portál, 2009. ISBN 978–80–7367–611–7.
[10] MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978–80–247–5309–6.
[11] Tamtéž.
[12] HULANOVÁ, Lenka. Internetová kriminalita páchaná na dětech: psychologie internetové oběti, pachatele a kriminality. Praha: Triton, 2012. ISBN 978–80–7387–545–9.
[13] KAVALÍR, Aleš, ed. Kyberšikana a její prevence: příručka pro učitele. Plzeň: Pro město Plzeň zpracovala společnost Člověk v tísni, pobočka Plzeň, 2009. ISBN 978–80–86961–78–1.
[14] MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978–80–247–5309–6.
[15] ČERNÁ, Alena. Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978–80–210–6374–7.
[16] ECKERTOVÁ, Lenka a Daniel DOČEKAL. Bezpečnost dětí na internetu: rádce zodpovědného rodiče. Brno: Computer Press, 2013. ISBN 978–80–251–3804–5.
[17] ŠEVČÍKOVÁ, Anna. Děti a dospívající online: vybraná rizika používání internetu. Praha: Grada, 2014. Psyché (Grada). ISBN 978–80–210–7527–6.
[18] Tamtéž.
[19] MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978–80–247–5309–6.
[20] HULANOVÁ, Lenka. Internetová kriminalita páchaná na dětech: psychologie internetové oběti, pachatele a kriminality. Praha: Triton, 2012. ISBN 978–80–7387–545–9.
[21] ČERNÁ, Alena. Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978–80–210–6374–7.
[22] KOWALSKI, Robin M., Sue LIMBER a Patricia W. AGATSTON. Cyber bullying: bullying in the digital age. Malden, MA.: Blackwell, 2008. ISBN 978–1–4051–5991–3.
[23] ČERNÁ, Alena. Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978–80–210–6374–7.
[24] SOURANDER, Andre a kol. Psychosocial Risk Factors Associated With Cyberbullying Among Adolescents: A Population-Based Study. Archives of General Psychiatry, 2010, 67(7), 720–728 [cit. 2020–06–01]. DOI: 10.1001/archgenpsychiatry.2010.79.
[25] ČERNÁ, Alena. Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978–80–210–6374–7.
