Kyberšikana: problém, který stále legislativně ignorujeme a nové výzvy

Lucie Tomaňová
Jun 10 · 13 min read

Vstoupit do online světa je v posledních letech nejen nebývale snadné, ale především žádoucí, pokud chceme fungovat ve společnosti. Nemusí nutně jít o zapojování se do komentářů pod kontroverzními zprávami deníků, které vlastní kontroverzní osobnosti. Nemusíme být „instafamous“ a mít deset tisíc odběratelů našich fotek snídaně nebo obličeje nebo našich nákupů. Dokonce o sobě nemusíme dávat aktivně vědět ani na našich soukromých Facebookových zdech, které vidí jen našich padesát přátel. I tak se můžeme stát obětí kyberšikany. I přesto, že jsme jen v roli občasných návštěvníků sítě jsme pravděpodobně nějakou formu kybešikany viděli. A dost možná ji i odignorovali jako něco normálního, co k internetové interakci patří.

pixabay.com

A co děti? Mají si kde psát

V českém prostředí je s myšlenkou kyberšikany neodmyslitelně spjato školní prostředí. Typicky si tak představujeme přechod šikany z fyzického prostředí do toho online a odebereme možný aspekt fyzického násilí. Zbude nám tak prostor pro nadávky a výsměch. Kyberšikana je však mnohem obsáhlejší téma, než si mnozí z nás odmítají připustit. Policie ČR pojem definuje v článku na svých webových stránkách jako kolektivní seznam akcí, kterých se pachatel může dopustit a které vedou k poškození oběti. Poškození pak může být fyzické, jako je napadení, ke kterému může dojít po takzvaném „groomingu“, kdy pachatel oběť postupně zpracovává, aby souhlasila s osobním setkání, na kterém může dojít k napadení, často spojeným se sexuálním podtextem. Dalšími pojmy pak jsou i „sexting“, „kyberstalking“, „stalking“ a samostatná definice kyberšikany, která čítá několik dalších možností poškození osoby.

Na téma několik posledních témat si posvítil dokument S síti, který upozornil na jednu oblast online nebezpečí, které na děti číhá na internetu. Zobrazuje komunikaci mezi herečkami, které jsou namaskované, aby vypadaly na 12 let a komunikují s predátory, kteří jim bez jakéhokoliv podezření tento věk uvěří. Komunikují potom s dívkami a ve většině případů velmi rychle dojde k exhibicionismu a psychickému nátlaku, aby dívky poslaly své obnažené fotografie. V takovém případě se jedná o vymáhání dětské pornografie a sexuální obtěžování nezletilých. V několika případech docházelo i ke groomingu a žádostech o osobní setkání. Dokument vyvrátil teorii, že mezi predátory jsou jen muži po středním věku a ukázal, že jde i o jiné věkové kategorie, ale i ženy a páry, i když v mnohem menším zastoupení.

Dokument na svém webu poskytuje pravidla, jak se na síti chovat, aby se člověk vyhnul těmto formám kyberšikany a především aby předešel možnému vydírání, které může z kontaktu s predátory vzejít. Mezi pravidly se vyskytují i upozornění, že přestože dítě samo může pořídit záznam sebe při sexuálních aktivitách, stále se stává tvůrcem dětské pornografie. Mezi další poučky patří i nesmrtelnost fotografie v online prostředí nebo rizika spojená s penězi od predátorů. Pro učitele a rodiče potom portál nabízí materiály, které jsou zpracovány pro film ve spolupráci s webem e-bezpečí a poskytují návrhy aktivit a konverzačních témat, které vedou k prevenci událostí, jaké můžeme vidět ve filmu a dalších, kterým bylo zabráněno.

Mezi článekem o kybešikaně publikovaným na serveru seznam.cz a výčtem trestných aktivit, které by mohly být stíhány v rámci kyberšikany uběhlo už bezmála 11 let. Přesto je výčet stále aktuální a přes dlouhodobou problematiku není tento čin stíhatelný sám za sebe. Chybí dostačující definice a zájem zákonodárců o téma. Tresty jsou tak uplatnitelné pouze pro dospělé a u dětí, které záměrně šíří pomluvy, rozesílají výhružky nebo nenávistné zprávy spolužákům, učitelům nebo jiným zasaženým skupinám tak zbývá prevence.

Často tak v kontextu řešení této problematiky zaznívá „oni z toho vyrostou“ nebo „jen se škádlí“. Nejčastější radou potom bývá „tak na ten internet nechoď“ nebo „tak jim neodepisuj“ a „tos musel/a čekat, když jsi to tam přidával/a“. Všechny tyto odpovědi znevažují zkušenost oběti jako něco normálního nebo něco, za co si mohou sami. Jako by jen pouhá existence člena společnosti v online prostředí vybízela k útoku. Od dětství mají oběti vštěpováno, že kyberšikana je něco normálního, součást života, na kterou si musí zvyknout, protože se to prostě děje.

Ani oficiální dokumenty MŠMT nenabízí řešení, které by vedlo k jasnému konci kauzy kyberšikany. Mezi doporučení pro učitele píše:

Co může dělat pedagog:

· Posílit empatii mezi žáky

· Pracovat na klimatu

· Vést k úctě k druhým

· Dávat pozitivní zpětnou vazbu

· Vytvářet dobré vztahy

Dále zmiňuje, že agresora nelze postihnout, je-li mladší 15 let a jediné řešení, které nabízí oběti je zajištění důkazů (screenshoty), zrušení online profilu a konzultace s odborníky, čili výchovným poradce a/nebo učitelem. Ti však nemají nikde jasně daný postup a mohou problém jen sdělit rodičům agresora a oběti, což může rozpoutat větší vlnu nenávisti zdánlivě anonymního útočníka v online světě nebo nahlásit celou situaci policii. Ta však na své straně má jen již jmenované přestupky, které mohou s kybešikanou souviset, ale jako takovou ji samotnou nedefinují. Protože chybí jasné legální kroky k řešení, dochází často k ignorování problému. A tak zbývá jen ta prevence.

Přestože prevence kyberšikany je k dispozici poměrně velké množství a po jednoduchém vyhledání pojmu se objeví množství stránek, které pomoc nabízí, zdá se, že to stále nestačí. Přesto však počet případů kyberšikany stoupá a během pandemie nárůst téměř explodoval. Dětská oběť nemusí umět problém pojmenovat a po určitých typech odpovědí nemusí ani. Tušit, že se skutečně jedná o řešitelný problém.Neschopnost čelit takovému útoku nebo představa, že takto útočit je pro agresora bezpečné a beztrestné se pak často může přenést do dospělosti nebo se v dospělosti teprve projeví. I oběť může časem zaútočit.

Tenhle svět je i pro starší

Kyberšikana a nověji i kybernásilí se ve vězšině případech skloňuje jako problém mezi dětmi, mladistvými nebo mladými lidmi. Poslední dobou se však začínají objevovat i zprávy o dospělích, kteří se s tímto typem agrese musejí potýkat. Už v roce 2016 vydalo Aktuálně.cz článek o zprávě nárůstu kybernásilí mezi dospělými a problematice potírání tohoto zločinu. Opět se zde skloňuje špatná spolupráce mezi jednotlivými institucemi, které se snaží kybernásilí nebo kyberšikanu řešit a s tím rezonuje i vyzdvižené nedostatečné proškolení policie a absence jasných zákonů, které by kybernásilí řešily jako trestný čin.

Prvním společným jmenovatelem současného řešení vysoké procento napadaných žen, ale i těch, které se kybernásilí sami dopouští. Tomu se mimo server aktuálně.cz věnuje v současné době i feministický časopis Heroine, který v nedávné době vydal k tématu kyberšikany tři články. Ten první odkazuje na výzkum Masarykovy univerzity ohledně sdílení fotek vlastních dětí na sociálních sítích. Poukazuje tak nejen na nárůst kybešikany a kybernásilí, které je neustálen na vzrůstu, ale také na absenci souhlasu dětí se sdílením jejich fotek nebo osobních informací o nich samotných. Nemusí v takovém případě docházet ke sdílení fotek novorozenců (ty z pochopitelných důvodů nebylo možné v rámci výzkumu vyzpovídat), ale i náctiletých, kteří dokáží jasně vyjádřit svůj nesouhlas. Většina sdílejících takové fotky jsou matky, které se na sociálních sítích prezentují právě svojí mateřskou rolí, které patří právě potomci a proto často dochází ke sdílení nelichotivých fotografií. Tito rodiče tak nevnímají, že dělají něco špatně pro své děti, protože na sítích prezentují svůj život. Psychoterapeut Ondřej Mikauš, který je v textu několikrát citován, dodává na konci, že podstatnou složkou rozhodování o tom, co sdílet a co ne, představuje empatie. A právě empatie je tím, co by během kurzů nejen o prevenci kybernásilí mělo být pravidelně zdůrazňováno.

Další text se věnuje násilí v online prostředí, které se dotýká především aktivistek. Mezi hlavní jmenovatele útoků patří poukazování na vzhled, který ať je jakýkoliv, je vždy v nějakém kontextu přítěží. Dalšími jsou potom stalking a výhružky znásilněním a smrtí. Mimo jiné poukazuje i na to, že tyto útoky neslýchají oběti jen od mužů, ale i od žen, což se může zdát překvapivé. Zuzana Schreiberová, vedoucí Multikulturního centra Praha v textu popisuje, jak se po zveřejnění svojí adresy a telefonního čísla na již neexistujícím webu „White media“ obrátila na policii, která v jejím případě odmítla proti útočníkům konat jakýkoli zákrok, protože nedošlo k fyzickému napadení. Ani poukázání na výskyt jejích osobních informací na webu, který přímo nabádal k útoku, nebyl dostačující pro řešení tohoto případu.

U případu multikulturních neziskových organizací jde velmi často o motivaci vycházející z předsudků a rasové nenávisti či xenofobie. I když je takto intenzivní útok na muže spíše výjimkou, dochází k němu například kvůli sexuální orientaci, která v některých útočnících veřejnou postavu degraduje.

S nenávistnými útoky se setkal i Lukáš Houdek, koordinátor projektu HateFree Culture. „Většinou se jednalo o snůšku urážek a výhrůžek. Velmi často mě autoři zpráv uráželi pro sexuální orientaci a přáli mi, aby mě muslimové znásilnili, případně ve všech možných fantaziích rozepsali, co by se mnou vše měli dělat,“ popsal Houdek. „Co vím od lidí, zejména žen, které pracují v neziskovém sektoru, tím spíše s migranty, je situace stále horší.“

Některá témata rezonují s internetovými trolly, jak se útočníkům a členům diskuze rozdmýchávajícím nenávistné debaty někdy říká. Ti se velmi činí v šíření desinformací, tvorbě hoaxů a podněcování nenávisti ve skupinách, a stejně tak i v komentářových či diskuzních sekcích. V česku jsou mezi nejpopulárnějšími podněty k nenávisti debaty o feminismu, genderu, sexuální orientaci a imigraci. Středobodem těchto témat se stal útok na překroucený výrok poslankyně Olgy Richterové o startovacích bytech, který je posledním textem z webu Heroineo kybešikaně. Tento případ poukazuje na rozdíl mezi muži a ženami, který stále v politice převládá a který je stále třeba řešit. Množství a forma osobních útoků, se kterými se političky a jejich rodiny musejí potýkat jsou často daleko za hranicí toho, s čím se potýkají heterosexuální muži na stejných pozicích. Potřeba vyjádřit alespoň v komentářích, že si daná žena svojí pozicí nebo ambicemi „něco kompenzuje“ nebo „neví, kde je její místo ve společnosti“ je přetrvávající problém, který se v některých sociálních bubliná považuje za vyřešený. Přesto je však stále přítomný právě v demonstraci kybernásilí a šikany, kterou si veřejně činné osoby prochází a můžeme se o tom přesvědčit každý den přečtením pár komentářů na novinkových serverech.

Konec lásky v síti

K dalším formám kyberšikany mezi dospělými patří zveřejňování choulostivých fotografií, videí nebo jiných záznamů současného či bývalého partnera. Důvodem může být vydírání, pomsta, ale i nuda. Policejní psycholožka Ludmila Čírtková varuje před sdílením jakéhokoliv obsahu, který by mohl být pro takzvanou “pornopomstu“ („revenge porn“)využit. Pořizování takových záznamů může spadat pod stalking, který je od roku 2010 v České republice ilegální, avšak opět zdůrazňuje, že kyberšikana jako taková postižitelná zatím není. Případy, ke kterým však velmi často dochází využívají digitálních materiálů, které byly pořízeny se souhlasem oběti v době, kdy byl vztah k partnerovi kladný nebo neměli podezření, že by příjemce takových fotek nebo videí mohl mít zájem zneužít jejich důvěry.

Sociální síť Facebook se rozhodla bojovat proti těmto konkrétním případům, kdy oběť je stále vlastníkem fotografií a může je tak sociální síti poskytnou pro vytvoření digitálního otisku a eliminaci šířených kopií. Oběť však se sítí musí tyto fotografie sdílet a to může být psychicky náročný krok po tom, co již byly zveřejněny a došlo k nějaké zpětné vazbě nebo interakci s materiálem. Facebook navíc nemůže pokrýt všechna úložiště, kam je možné obsah nahrát.

V boji proti šíření „pornopomst“ se snaží angažovat i Evropský soud pro lidská práva, který tento přestupek řadí do kategorie „nejintimnější sféry jednotlivce“. Jak vyplývá z článku Michaely Dvořákové, může mít tento typ útoku dlouhodobý psychický dopad na oběť a vést až k sebevraždě. Kyberšikana, kybernásilí a různé další specifické formy online útoků se stávají světovým problémem, který nemá jasné legislativní uchopení. Britská linka bezpečí informuje o zákonu, který by měl potírat právě případy sdílení sexuálního kontentu bez souhlasu oběti, jako o zákoně, který již nějakou dobu existuje, ale prochází změny. Tento zákon řadí do domácího násilí a vyvolává tak dojem, že jde o něco, co se děje jen mezi partnery. V takovém případě se zdá, že by zákon nemusel pokrývat případy mimo partnerské vztahy a mohl by tak diskriminovat oběti z čistě online vedených vztahů, známostí nebo krátkodobých známostí.Takové vztahy jsou často navazovány skrz seznamky a aplikace sloužící k seznamování. Nejčastější radou opět bývá „tak tam nemáš chodit“, pokud se stane, že se dotyčný či dotyčná stane obětí zveřejnění choulostivých záznamů. Stejně tak se říká „tak to neposílej“, ale pro mnohé vztahy je tento typ interakce stěžejní. Oběť se potom stává sama viníkem zveřejnění svých fotografií přesto, že pachatel konal proti jejich vůli. Známým případem tohoto jednání byla hvězda High School Musical, který patřil mezi světové hity a oslovil velké množství náctiletých. Vanessa Hudgens jakožto představitelka hlavní hrdinky byla nucena k veřejné omluvě za to, že pořídila vlastní nahé fotky, které byly posléze zveřejněny bez jejího souhlasu. Hudgens, která v roce 2007, kdy k aféře došlo, měla 18 let, byla odsouzena za svůj čin a viník nebyl nikdy jmenován nebo vyhledáván, přestože oběť byla sotva zletilá, byla sama učiněna viníkem.

Cancel culture — Kultura rušení

Herečka v rozhovoru, ve kterém na aféru vzpomíná, kritizuje také přístup některých fanoušků, kteří cítí, že mají nárok soudit její osobní život podle vlastních měřítek. S podobným jednáním se setkává velké množství veřejných osobností, které se dopustí nějakého přešlapu na poli sociální spravedlnosti. Nemusí ani tak docházet k přímé urážce, ale třeba jen zmínce, která je společností nebo velkým procentem lidí, kteří dané osobnosti věnují pozornost, považována za nevyhovující. Posléze dochází k ostrakizaci dané osobnosti většinou na internetu urážením a zostuzováním. Velmi často jsou sledovatelé na sociálních sítích vybízeni k tomu, aby tyto osobnosti přestali sledovat, pokud jsou jimi herci nebo moderátoři, vyzívá se k nesledování jejich pořadů a pokud jde o hudebníky, omezuje se streamování jejich písni a vyžadování po streamovacích službách, aby byli umělci odstraněni z platforem. Zrušení popularity a odběru někoho původně populárního není novinkou, ale dosah, jaký poskytuje kyberprostor dodává celé události nový rozměr. A není to je kyberprostor ale současná „woke“ kultura, která vyžaduje absolutní korektnost a odmítá uznat přešlapy, které by mohly být jen lidskou chybou. Je to v některých případech další forma kyberšikany, která dává uživatelům internetu moc nad něčím osudem stejně, jako tomu bylo v předchozích jmenovaných oblastech.

Vojtěch Kristen na webu info.cz popisuje, jakým způsobem se tento fenomén projevuje na české scéně. I když není tak snadno zpozorovatelný, jako například ve Spojených státech, není pochyb, že se tu vyskytuje. Znovu se zde vyskytuje problém pojem jasně definovat, jako tomu je i v případě kyberšikany, která je takto legislativně skládána z jiných přestupků, které může obsahovat. Kultura rušení zacílená na jedince však kyberšikanou jasně je, jak se můžeme v textu dočíst i ze zpovědí českých influencerů, ale i jedinců, kteří slávou a tisící sledujícími neoplývají. Scoiolog Vojtěch Bednář však k textu dodává, že pro kulturu rušení není zatím úplně ideální půda pro růst díky naší národní povaze:

„Naše vlastní kultura nemá příliš ráda pokrytecké chování, na druhé straně fandí nekorektní nadsázce a humoru. A hlavně: my tu úplně všechno relativizujeme,“ vypočítává Bednář. „Že by zde například byla celebrita označena za sexuálního predátora a vytlačena z veřejného života, se myslím jen tak nedočkáme. Vzápětí po takovém obvinění s ni totiž udělá několik dalších médií rozhovor na téma, jak to vlastně bylo.“ Ostatně, při jeho slovech si nelze nevzpomenout třeba na „lidového hrdinu“ Jiřího Kajínka — usvědčeného dvojnásobného vraha, který si po omilostnění užívá status lidové celebrity.

I podcast Checkpoint na webu Seznam zprávy se snaží přiblížit kulturu rušení i do českého prostředí, kde se zatím příliš viditelně neprojevila, ale zdá se, že její příchod ve větším měřítku je nevyhnutelný. Radka Denemarková, česká spisovatelka, se snaží svojí tvorbou otevírat tabu a mluví v rozhovoru o tom, jak se proti kultuře rušení vyjadřují především ty osobnosti, které není snadné zrušit. Velmi podobně o tomto fenoménu kultury rušení a zároveň rušení kultury rušení vyjadřuje i podrobný článek na serveru VOX. I tento text v pojmu kultury rušení vidí prvky kyberšikany a kritizuje absenci empatie ve společnosti. Věnuje se především zmapování politické příslušnosti k fenoménu a zároveň nabízí evaluaci společnosti, která s tímto novým společenským trendem zachází. Akcentuje, že o „cancel culture“ nejčastěji mluví pravice, přičemž tento fenomén zatracuje a přisuzuje jeho existenci a aktivity levici. Přesto se i levice o kultuře rušení nevyjadřuje přímo sympatizujícím způsobem. Zatímco pravice převážně tvrdí, že jim samotný hrozí „zrušení“, levice často popisuje toxické prvky kultury rušení jako společenský problém. Text následně ukazuje, že zrušení osobnosti, která už má nějakou moc, je téměř nemožné a zaměření se někoho, jako je například J. K. Rowling nebo jiné významné osobnosti, které byly „zrušeny“, jen přispívá jejich popularitě a ve skutečnosti zvyšuje jejich příjmy. Tedy výsledek je opačný, než-li záměr. Tak to je s celým hnutím kultury ušení, která původně měla za účel upozorňovat na nespravedlnosti a nevhodné chování, ale přehoupla se do extrému, který původní záměr úplně ovládl.Přesto se však jedná o kyberšikanu, která se snaží skrýt za svobodný projev. V Americkém prostředí je takové skrývání snazší, než v českém nebo evropském kontextu, kde i svoboda má svá omezení a jak se ukazuje, je to pro dobro všech, a to především na internetu.

Trollové a prevence

Studie o tom, proč se z lidí stávají internetoví trollové, kteří záměrně vytváří nenávistný obsah ukazuje na zajímavý důvod, kteří tito lidé mohou vědomě i nevědomě vyjadřovat agresivně vůči lidem, které nikdy ani neviděli. Jde jim o popularitu. Celý text na webu BBC popisuje, jak lidé dokáží pracovat ve skupinách, kde jde o důvěru v ostatní členy. Pokud je důvěra účastníka brzy zklamána, rozhodne se být tím, kdo zklame důvěru ostatních v příštím kole hry, protože je to pro něj výhodnější a být považován za důvěřivého znevažuje jeho reputaci. Přestože by pro celou skupinu bylo výhodnější spolupracovat, vlastní ego je silnější a hru naruší. Stejně tak studie ukazuje, že oproti skupinovým projektům, kde je lákadlem cíl, který je snadněji dosažitelný obětováním něčeho pro skupinu, ve světě internetu a sociálních sítí hraje každý sám za sebe. Text poukazuje i na to, že každý komentář, který obsahuje silně emočně zabarvené projevy a morální pojmy, má větší pravděpodobnost reakce, sdílení nebo odpovědi (nemusí být nutně pozitivní), čímž zvyšuje jeho popularitu. Popularita v mozku probouzí pocity štěstí, a proto je snadné stát se trollem. Trollové jsou mezi sebou populární. K jednoduchosti celého procesu přispívá i fakt, že na internetu je neustále přítomné publikum, které je ochotné poslouchat a odpovídat.

Budoucnost internetových portálů s možností inputu od běžných uživatelů tak nevypadá příliš dobře. V diskuzích se lidé často chovají tak, jak vidí, že se chovají ti, co přišli před nimi. Budoucnost však není ztracena, protože vznikají různé nové iniciativy, které se snaží reagovat na rychle se měnící a rozrůstající svět internetových nebezpečí kyberšikany a jiných nástrah. Jde o projekty jako je konsent, e-bezpečí, nebuď oběť, V síti, Buď safe online, O2 chytrá škola a další. Mezi projekty, které nepracují na bázi přednášek a setkávání je třeba zmínit i #jsemtu. K nám se projekt dostal po slovenské verzi #somtu, kam doputoval z jiných států, které se rozhodli proti internetovým trollům bojovat tak trochu jinak a přímo v první linii. Účelem členů organizace je přinášet do diskuzních fór obsah, který je faktický, lidský a empatický.

Závěr

Kyberšikana a problémy s ní spojené se v česku řeší už více než deset let. Ty legislativní byly doposud více slyšet než ty sociální, avšak ani jedna z oblastí nedošla k žádnému řešení. Co víc, oblasti spadající do kyberšikany se nejenže rozšířily, ale i posílily a je potřeba pravidelně udržovat definice pojmů, aby byly stále aktuální vzhledem k rychlému vývoji společenských událostí, které jsou díky internetovému propojení rychlejší, snadněji ovlivnitelné kdekoli ze světa a čím dál více agresivní.

Kyberšikana už dávno není jen problémem školních lavic, kdy si žáci vytváří webové stránky pro zesměšnění svých spolužáků nebo učitelů. Společnost, pohybující se na sociálních sítích a v diskuzních fórech si osvojila projevy nenávisti, které schovává za svobodu slova, vymýšlí stále rafinovanější způsoby, jak někoho zmanipulovat pro vlastní pocit moci nebo využívá vlastnictví oběti pro vydírání. Už dávno nestačí vzdělávat v rámci prevence kyberšikany a kybernásilí jen děti, ale i policie české republiky, influenceři, slavné osobnosti, ale i běžný dospělý člověk musí vědět, jak útočníka rozeznat a jak postupovat v případě, že na ně útok veden. Pro řešení problematiky kyberšikany se tedy opět nabízí nejefektivnější řešení — vzdělávání v této oblasti.

Medium is an open platform where 170 million readers come to find insightful and dynamic thinking. Here, expert and undiscovered voices alike dive into the heart of any topic and bring new ideas to the surface. Learn more

Follow the writers, publications, and topics that matter to you, and you’ll see them on your homepage and in your inbox. Explore

If you have a story to tell, knowledge to share, or a perspective to offer — welcome home. It’s easy and free to post your thinking on any topic. Write on Medium