Od prenatálního stádia po posmrtný život aneb digitální stopy a smrt
Už od starověku byli lidé fascinováni myšlenkou věčného života. Nesmrtelnost byla vnímána jako dar a ultimátní cíl, kterého stálo za to dosáhnout, a nebo spíše jako prokletí. A jak to vnímáme dnes? Chceme být nesmrtelní? Benjamin Franklin v 18. století řekl: „Na světě jsou pouze dvě jistoty — daně a smrt.“ A dnes si můžeme klást otázku: „Opravdu jsou?“ Můžeme v dnešní době vůbec zemřít? Nacházíme se v době, kdy stojíme na prahu znovudefinování toho, kdo, kdy a za jakých podmínek a okolností je člověk a je člověkem. Staří Egypťané věřili, že aby člověk mohl žít věčně, bylo nutné uchovat jeho tělo. V dnešní a především době budoucí, kdy bude možné nahradit téměř — ne-li jakoukoli část lidského těla, můžeme „životnost“ naší lidské schránky prodlužovat donekonečna.
Pokud technologie pokročí ještě více, pak můžeme „žít“ jen uložení na hardiscích připojení do nějaké virtuální reality, bez potřeby jiného fyzického těla. Stanou se hardisky bájným kamenem mudrců, který se snažilo vyrobit bezpočet alchymistů, aby s jeho pomocí mohli připravit elixír věčného života? Situaci, kdy se živí lidé mohli potkat již s lidmi dávno zesnulými, navázat s nimi dokonce vztah, či kdy živí lidé, ale kvůli nemoci nebo úrazu uvěznění ve vlastním těle, využili možnosti nahrání svého vědomí a nakonec i úplného odstřihnutí se od reálného světa, ilustruje čtvrtá epizoda třetí řady seriálu Black Mirror, který se zabývá stinnou stránkou technologií. Nahrání vědomí na nějaké uložiště a pokračovat v životě ve virtuální realitě zatím možné není, ale zůstat „naživu“ v online světě i po naší fyzické smrti možné je. Pro lepší porozumění se musíme vrátit úplně na začátek.
Již předtím, než jsem se narodili (mám teď na mysli narozené již do doby masově rozšířeného internetu), jsme byli zařazeni do nějaké databáze. Nevěříte? Pro lékařské účely byl pořízena vaše fotografie pomocí ultrazvuku a zařazena do databáze/složky v nemocnici. Pokud vaše maminka chtěla, mohla sdílet tuto fotografii se svými příbuznými a přáteli — dřív jen offline, dnes online přes sociální síť do okruhu svých známých a přátel. To znamená, že naše digitální stopa v online světě začíná již před naším narozením. Když se narodíme, bude následovat zaplavení sociálních sítí našimi fotkami, nehledě na to, jak spoře odění můžeme být. Pokud to vezmeme do důsledků, pak mnoho dnešních rodičů dobrovolně šíří dětskou pornografii vlastních dětí. O pár let později, když už na sociálních sítích máme vlastní účet, můžeme v šíření dětské pornografie „vesele“ pokračovat s našimi „spolužáky“. Kdy si nezletilí, aniž by si uvědomovali rizika, mezi sebou sdílí lechtivé fotografie.
Kdo je v tomto případě, kdy už dospívající začínají mít vlastní rozum, zodpovědný za to, že sdílí takový obsah? Jsou to dospívající? Jsou to jejich rodiče? Nikdo v tomto případě není bez viny, ovšem jsou to zpravidla rodiče, kteří svým dětem umožnili přístup k těmto technologiím, to oni pravděpodobně pořídili svým dětem mobil a platí účty s ním spojené. To oni by měli děti poučit, jak s technologiemi pracovat. Problém je, že ani sami dospělí, si stále neuvědomují rizika spojená s nerozvážným chováním na internetu. Dalším kanálem jak se dozvědět, jak postupovat na internetu, by pro děti logicky měla být škola. Na kom tedy leží odpovědnost za chování dětí na internetu? Na nich samých? Na rodičích? Na škole?
Na tomto místě je důležité si uvědomit, že anonymita na internetu je pouhou iluzí a skutečně ji nelze téměř dosáhnout. Ano, nabízí se řešení, nebýt na internetu, ale problém je, že ve vašem okolí je určitě někdo, kdo vaši fotku, zmínku o vás, může na internet dát. Dalším úskalím je, že v téměř každé profesi se s využíváním internetu setkáme. Co tedy dělat? Být si vědom toho, že vše, co v online světě uděláme, může mít dlouhodobé a dalekosáhlé důsledky pro náš život. Nejsou to jen organizace, které si musí dávat pozor a pečovat o svou značku. V dnešní době je každý strůjcem své značky a toho, jak se prezentuje. Je to neustálá práce, pokud bychom to opět přirovnali ke starověku, pak je to svým způsobem Sisyfovská práce, kdy, pokud si nedáme pozor a nebude dostatečně opatrní, může se na nás vše zřítit. Je důležité začít s formováním toho, co je o nás v online světě dohledatelné, hned jak se v něm začneme pohybovat, jelikož internet nám umožňuje nejen dohledávat aktuální informace, ale i cestovat časem do minulosti a podívat se do historie.
Člověk se pořád mění, vyvíjí, posouvá kupředu, bohužel/bohudík dnes více než kdy jindy, je tento vývoj (ve většině případů neplánovaně) zaznamenán. Příkladem může být například to, když po delší době scrollujeme například na své facebookové zdi do příspěvků, které jsme přidali před několika lety. Naše prezentace v té době o nás vypovídala v té době, ale nyní můžeme být již zcela jiní, ale to lidé, kteří nás neznají, nemusí vědět. Prvním krokem k převzetí kontroly nad tím, co o nás na internetu koluje, je:
a) projít si účty, které vlastníme
- sociální sítě (Facebook, Twitter, Instagram, Snapchat…), pracovní/studijní účty, účty na zájmových stránkách (koníčky, fanoušci, členství v organizacích), užívaná diskuzní fóra
- zrušit nepoužívané a nepotřebné
- projít si a případně smazat nevhodnou nebo nerelevantní historii o nás na těchto účtech (promazat komentáře ve fórech, příspěvky pod články)
b) nastavit si ochranu soukromí (ideálně si i přečíst „odsouhlasené“ podmínky)
- Kdo všechno nás může najít? Kdo může zobrazit naše příspěvky?
- Nastavení soukromí je důležité proto, jelikož ne všem sociální skupinám, ve kterých se pohybujeme, můžou naše příspěvky dávat smysl. Mezi přáteli můžeme sdílet obsah, který dává smysl právě jen vymezenému okruhu přátel, ale „nezasvěceným“ může připadat nevhodný, urážlivý a budou vás na základě něho soudit, i když jde o příspěvek, pro ně vytržený z kontextu — například interní vtipy.
c) v budoucnu si dobře rozmyslet, co sdílíme se světem i s našimi „přáteli“
- Musíme mít neustále na paměti, že to, co o sobě sdílíme, o nás vypovídá.
- Obzvláště sociální sítě mohou sloužit jako takové naše digitální deníky.
- Být si vědom toho, koho vlastně „náš“ a námi sdílený obsah je.
d) projít si své kontakty a odstranit „přátele“, se kterými už vlastně nemáme nic společného
- Tento bod je důležitý z toho důvodu, že jsme nejen hodnoceni dle toho, jací jsme my sami, ale i v jaké skupině se pohybujeme. Například pro banku můžeme být rizikovými klienty, pokud spousta našich „přátel“ není schopná dostát svým závazkům.
e) Vygooglit se a zjistit, jaké stránky k nám vedou, i jaké obrázky se zobrazují.
- zde záleží na četnosti jména a příjmení ->můžeme mít shodu třeba s kriminálníkem
- je vhodné požádat o odstranění nežádoucích odkazů na naší osobu
- pokud není možné odstranění, pak vytvořit nové odkazy vedoucí k nám, které se objeví na prvních příčkách ve vyhledávání a ty nežádoucí spadnou níže
- vyhledávat se, když nebudeme přihlášení k žádnému účtu, ideálně alespoň v anonymním režimu
- Mít na paměti, že označovat a sdílet informace o nás mohou, ať již vědomě či nevědomě naši přátelé. Ať již označováním nás na fotkách nebo událostech (tagováním), nebo už jen tím, že oni sami při registraci (k většině registrací je vyžadována zpravidla emailová adresa) zvolí přidání kontaktů ze svého adresáře, čímž vytvoří profil i nám, kdy ještě není aktivní, je jen stínový, ale pokud si účet někdy v budoucnu vytvoříme, už o nás budou vědět.
Co je třeba dále mít na paměti?
K informacím, které o nás na internetu kolují může mít přístup (v závislosti na nastavení soukromí) kdokoliv — naši rodiče, učitelé, stávající i potencionální zaměstnavatelé, budoucí kolegové, policie (stát) a data brokeři (soukromé společnosti, o kterých nikdo z nás nikdy neslyšel, které sklízejí naše data z veřejně dostupných zdrojů, spojují je dohromady s daty z dalších databází a všechny tyto informace dále prodávají, aniž bychom o tom věděli, nebo s tím souhlasili. Nad těmito daty nemáme žádnou nebo jen omezenou (pokud se nám poštěstí je kontaktovat a odpoví na našich žádost o tom, jaká data o nás mají — s tím, že v Evropské unii začalo platit GDPR by i měly) kontrolu.
Jak se tedy aktivně bránit a chránit a před čím vlastně? Kromě příkladů výše jsou nám dostupné i další možnosti:
1)nicknames
Používání přezdívek (nickname), které s námi nemají žádnou spojitost, ideálně jich používat více.
2) hesla
Používat více hesel a pravidelně je měnit
3) emaily
Pokud je vyžadována registrace pomocí emailu, a vy víte, že službu už poté nechcete využívat, pak nepoužívejte vlastní email. Buď mějte vytvořený email speciálně pro tyto potřeby, nebo využijte jednorázových emailů, které buď po pár hodinách zaniknou nebo jsou to veřejné účty využívané neomezeným počtem lidí.
Jednorázové emaily se hodí především v případech, kdy je vyžadováno potvrzení emailové adresy, kliknutím na link v mailu, kterým přijde, po čemž zpravidla následuje zásobování spamy. Praktické využití je i v případech, kdy je pro získání něčeho zdarma — například e-knihy, nutné zadat email, na který kniha dorazí, pak je jednorázový email opravdu užitečný, jelikož vám stačí využít pouze ke stažení toho, co jste si vyžádali.
Pokud se přihlašujeme ke stránkám, ke kterým chceme využít náš skutečný účet a máme jeden emailový účet zřízený i u googlu, kde gmail buď využíváme nebo si z něj necháváme poštu přeposílat, pak můžeme využít jeho zajímavou funkci, kdy je možné při registraci k nějaké službě k naší gmailové adrese přidat přes speciální znak (tečka) další slovo (př. název služby),čímž je naše registrační gmailová adresa rozšířena například na sluzba.jmenoprijmeni@gmail.com, takže pak můžeme zpětně dohledat, která „služba“ přeprodala naši (g)mailovou adresu někomu dalšímu a maily přicházející na tuto rozšířenou adresu zařadit do spamu.
3) cookies
Jsou drobečky, které zanecháváme na naší cestě internetem a pokud je nemažeme, pak o nás je sbíráno velké množství dat. Rozhodnete se, že začněte plánovat rodinnou dovolenou a další týdny na vás z reklamních boxů nevyskakuje nic jiného než hotely, letenky a prázdninové destinace. Pokud zůstáváme přihlášení například k facebooku, pak všechny stránky, které navštívíme, a které mají tlačítko pro možnost sdílení na facebooku, tak i přesto, že na něj neklikneme, jsou o nás sbírána data. Ptá se vás váš email, zda jste to skutečně vy? Proč? Protože obvykle se přihlašujete z jiné IP adresy.
Řešením je buď mazat cookies, využívat anonymního režimu, využívat vpn a proxy, či přímo vyhledávačů, které nesledují naši aktivitu (například duckduckgo), nebo přímo prohlížečů jako TOR, který je schopen skrýt naši IP adresu.
4) free wifi
Nejen free wifi, ale i wifi které používá velké množství lidí (univerzitní, pracovní) nejsou vhodné k vyřizování citlivých transakcí — například bankovnictví. Zároveň je nutné po ukončení používání takové wifi mazat, aby s ním v budoucnu například náš mobil nesdílel informace.
5) stalking
Ať už jen cyber nebo i ten který přejde do reálné roviny, kdy nám pronásledovatel může velmi znepříjemnit život a my přicházíme o pocit bezpečí, jedná se zejména o obtěžování (př.: spamy), vydírání (př.: fotky) vše se ale můžem postupem času stupně a přejít až k násilí.
6) krádež identity
Pokud o sobě nasdílíme dostatek informací, pak není pro útočníka těžké se za nás vydávat. Kromě vytváření našich falešných profilů, které značně zkreslí náš obraz, jelikož ať už jsou informace o nás na internetu pravdivé nebo nepravdivé, jsou využívány a je především na nás samotných, abychom se postarali o to, že budou věrohodné (nebo záměrně nevěrohodné). Útočník může závažným způsobem poškodit naši reputaci, zdiskreditovat nás či použít naši identitu k páchání trestné činnosti. Pokud se útočníkovi podaří prolomit i přístup k našim účtům (př. bankovní údaje), jedná se ještě o závažnější problém, kdy můžeme ztratit naše finance. V ještě závažnějším případě může útočník využít naši identitu (náš počítač — IP adresu) jako přístupový bod k hacknutí nějaké instituce (banka, státní správa…), kdy to budeme my, kdo skončí ve vězení.
4) fotografie
Ke sdílené fotografií se váže čím dál více problémů. Zaprvé se jedná o vhodnost fotografií — náš zaměstnavatel nemusí vidět fotografie z divokého večírku, s tím se váže i fotografování se při nelegálních činnostech (pití nezletilích, užívání drog apod.), což může potencionálnímu zaměstnavateli signalizovat, že nemáme problém porušit zákony. Zadruhé, fotografie mohou buď v metadatech, pomocí tagů nebo analýzou obrazu zjistit a udat i naši polohu. Lechtivé fotografie, když jsme byli na střední škole (nezletilí) — jednak se jedná o šíření dětské pornografie, dalšími problémem je odstranění, jelikož i přes snapchat (kt. poslané věci maže) je možné si udělat snímek obrazovky a s ním dále pracovat.
5) geolokace
Je tak možné zjistit, kam chodíme na školu/do práce, kam chodíme za zábavou, kde obvykle jíme, kde nakupujeme, kudy chodíme a v jakou denní dobu. Světlou stránkou může být třeba použití geolokace k nalezení seniorů nebo dětí, kteří se ztratili.
6) karty
Používaní platebních karet říká naší bance, jak jsme finančně gramotní a jak rizikoví v případě úvěru pro ni jsme. Klubové kartičky pomáhají obchodníkům lépe na nás zacílit (slevové kupóny na zboží, kt. jsme nakoupili nebo zboží související) a určit a předvídat naše nákupní zvyky.
7) první dojem
První dojem můžeme vždy udělat pouze jednou. V dnešním světě o nás může být rozhodnuto, ještě dřív než se s kýmkoli setkáme. Zaměstnavatelé mají jako součást rutiny při výběru zaměstnanců prověření jejich identity online, pokud je náš online obraz nevyhovující, jsme již předem odsouzeni k nezdaru. Naše online přítomnost je součástí naší profesní identity, pro zaměstnavatele/školu atd. jsou lidé součástí (vizitkou) jejich značky.
Jakmile o sobě jednou do světa vypustíme nějaké informace, je těžké je skutečně vymazat. Nemáme ani tušení v kolika databázích se může nějaká dílčí informace o nás vyskytovat (veřejné registry, lékařské záznamy, sociální sítě, kamerové systémy, karty…) a kdo všechno si je může dát dohromady a porovnávat je mezi sebou. Malou ukázkou nám může být například stránka https://www.spokeo.com/, která prohledá spousty veřejně dostupných stránek a na základě nich utvoří náš obraz. Na druhou stranu porovnávání dat může předvídat epidemie — pokud v jedné oblasti lidé vyhledávají například příznaky chřipky, může být užitečné předat tuto informaci lékárnám, aby se předzásobily léky. Data jsou nejen komerčně prodávána, ale mohou být i předávána vládám, kde mohou být užita k našemu sledování jako v knize 1984, nebo například k naplánování městské výstavby. Čím více jsme online přítomní, tím více se vystavujeme hrozbám. Nejbezpečnější je nevytvářet žádné profily (nezakládat účty). Další z cest jak eliminovat nežádoucí obsah, který nám nejde smazat, je ho pohřbít pod novými odkazy na sebe, díky tomu můžeme budovat pozitivní obsah, svou digitální identitu můžeme vytvořit bez případné zátěže minulosti, kterou máme v reálném světě.
Co se ale stane s našimi účty, profily a daty, když zemřeme?
Tato otázka začíná být čím dál více aktuálnější, jelikož neaktivní profily zatěžují infrastrukturu poskytovatele služby, který, pokud neví, i neaktivní účty pořád uchovává. Naše online identita tedy může teoreticky žít navěky. Je ale i cesta, kdy si přejeme, abychom po naší smrti byli všechny naše profily nenávratně smazány.
I smrt byla digitalizována a už není toto téma tak tabuizováno (projevy soustrasti při úmrtí slavných prostřednictvím sociálních sítí). Vznikají společnosti přímo zaměřené na správu naší digitální pozůstalosti například — http://www.digitaldeath.com/, Vy určíte k čemu mají přístup a kdo je příjemcem vaší digitální pozůstalosti — přístup například k bankovním účtům, bitcoinům, netflixu apod.
Nejznámější sociální sítě už také reflektují, že uživatelé umírají, například facebook umožňuje vytvoření digitálních pomníčků, kdy je účet zmražen v čase a lidé mohou stále psát na zeď a lidé, kteří jsou určeni jako správci profilu mohou přidat příspěvek, který zůstane na prvním místě, změnit profilovou fotografii, odpovědět na žádosti o přátelství, správci se ale nedostanou ke zpráva, máte také možnost si za svého života nastavit, že chcete, aby bylo po vaší smrti vše vymazáno. Google po vaší smrti účet učiní neaktivní, pokud nejsou určeni ždání správci (může jich být až 10). Twitter nabízí možnost smazání, pokud „ověřený člen rodiny“ prokáže vaši smrt. U účtů na LinkedInu, Snapchatu nebo Tumblru mohou vaši nejbližší rodinní příslušníci požádat o smazání. Je dobré také vzít na vědomí, že digitální kopie hudby (iTunes) nebo e-knihy (Amazon) pozůstalí nedědí a nemají k nim licenci.
Můžeme se tedy již nyní rozhodnout, zda chceme „žít“ v online světě navždy, nebo zemřít společně s naším „offline“ tělem. Tato problematika sebou přináší spoustu otázek, na které bude postupem času nutné nalézt odpovědi.
Marcus Rogers. How Big is your Digital Footprint and Why Should you Care? In: Youtube [online]. 03.11.2016 [cit. 2018–06–20]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=ySsC4LhYTsM. Kanál uživatele Dawn or Doom — Purdue University
