Může P2P přístup nahradit klasické vzdělávání?

Ecole 42 je netradiční škola ve Francii zastávající hodnotu sdílení při vzdělávacím procesu. Jedná se o soukromou, neziskovou a pro studenty bezplatnou školu zaměřenou na programování a informatiku, která vznikla v roce 2013. V rozhovoru s generálním ředitelem Nicolasem Sadiracem si můžete přečíst podrobnosti o škole, například se dozvíte, že zde nefigurují klasičtí profesoři, ale pedagogičtí instruktoři. Škola rovněž odmítá normativní styl vzdělávání, a proto nevydává svým absolventům žádné diplomy či osvědčení. Ecole 42 se inspirovala moderními pedagogickými způsoby učení, především peer-to-peer pedagogikou a projektově založeným učením, z těchto důvodů je svým studentům k dispozici 24 hodin 7 dní v týdnu.

Tento příspěvek nebude obsahovat příliš odkazů na literaturu či další zdroje, koncept peer-to-peer učení mě navedl spíše na myšlenku toho, zda může zcela nahradit současné vzdělávání (samozřejmě především to univerzitní). Zároveň jsem se nechtěla nechat ovlivnit již existujícími názory na tuto problematiku, proto jsem se zkusila nad tímto problémem nejdříve sama zamyslet a níže jsou uvedeny výsledky mého „drobného“ brainstormingu.

Mezi výhody peer-to-peer učení lze zařadit zejména vzájemné učení, kdy se studenti učí sami od sebe, což může mít dopad na celkové zlepšení procesu předávání si informací a zkušeností, neboť si studenti dobře uvědomují, jak je někdy přijímání informací obtížné. Díky společným projektům studenti pracují v týmu, mohou si individualizovat výuku dle svých potřeb, rozvíjí své kreativní a kritické myšlení, navíc je celý proces vzdělávání úzce spjatý s praxí. Například zájemci o Ecole 42 musí projít výběrovým procesem, jenž zajišťuje, že budou přijati ti nejschopnější a nejvynalézavější, tedy ti, kteří mají opravdu zájem se vzdělávat a naučit se spolupráci s ostatními. Dalším pozitivním aspektem může být absence různých státem určených školních kurikul a rámcových vzdělávacích programů, které školy svazují a neumožňují tak individualizaci výuky.

Co se týče nevýhod, celkově zde chybí odborná garance, vzdělávání není ani akreditováno, což nemusí v současné době působit profesionálně. Vzhledem k tomu, že podobné školy jako Ecole 42 jsou zaměřeny prozatím zejména na oblast IT, bylo by nutné rozšířit a aplikovat princip peer-to-peer pedagogiky i na jiné obory, pokud by tento přístup měl nahradit klasické vzdělávání. Studenti se tak mohou naučit perfektně programovat, ale může jim chybět kontext dalších oborů. Je zde patrná i časová náročnost, kterou může doprovázet i minimální motivace, když se zrovna nedaří vše podle plánu. Při hodnocení rovněž nelze využívat metodu porovnávání, neboť každý z projektů vznikl na základě individuálního přístupu. V případě Ecole 42 zájemce o studium musí úspěšně projít již zmiňovaným výběrovým řízením, tudíž prozatím není tato škola otevřena široké veřejnosti. Pokud by byla určena všem, kdo by ji potom financoval? Navíc absence diplomu přesouvá tento styl výuky spíše na úroveň MOOC, což nemusí dostatečně ocenit budoucí zaměstnavatelé.

Na závěr bych uvedla, že peer-to-peer učení je velmi zajímavá metoda moderní pedagogiky, která může zpestřit současný styl výuky. Je zřejmé, že takový přístup nemůže zcela nahradit klasické vzdělávání na základních školách, nicméně může být zajímavou pomůckou. V současnosti si však nedovedu ani představit, že by tyto metody mohly nahradit univerzitní vzdělání, a to z důvodu nedostatečného zájmu státu a společnosti.