Marečku, podejte mi pero: dálkařem na „soukromce“
O studiu na soukromých školách a lidech, kteří jej navštěvují existuje celá řada představ. Souhrou okolností jsem měla tu možnost (úspěšně) absolvovat kombinované bakalářské studium na jedné z pražských soukromých škol, a přesvědčit se, že i ty moje měly k realitě často velmi daleko.
Soukromé vysoké školy v datech
Dle dat ČSÚ a MŠMT bylo k roku 2016/2017 v Česku akreditováno 37 soukromých vysokých škol, na kterých studuje téměř 31 tisíc studentů. Zajímavostí je, že 50 % jsou studenti dálkových nebo kombinovaných oborů. Což je výrazný rozdíl oproti školám veřejným, kde je „dálkařů“ nebo kombinovaných jen kolem 20 %. Není asi překvapením, že soukromé školy oproti těm veřejným dokážou díky finančním možnostem nabídnout kombinovaným větší časovou flexibilitu (výuka o víkendech nebo po večerech je téměř samozřejmostí, stejně jako v případech zkoušek), která je pro studující při zaměstnání hlavním kritériem.
Kdo jsou “kombiňáci” ze soukromých škol?
Oproti původním očekáváním (trošku zkresleným filmy a seriály) jsem zjistila, že mými spolužáky nebyla “elita” v nablýskaných vozech, která hledá nejkratší cestu k titulu (i když na parkovišti před školou to často připomínalo Monte Carlo). Byli jimi hlavně pracující lidé, často stejné věkové kategorie nebo starší než vyučující, kteří často zasedali do školních lavic po letech praxe a jejichž motivací (pozitivní i negativní) byl v mnoha případech zaměstnavatel. Výuka, která navíc probíhala hlavně odpoledne a po večerech pak nezřídka připomínala právě notoricky známý film Marečku, podejte mi pero. Během studia pak docházelo ke spoustě často komických situací. Například kolegyně, která se učila o zkouškovém společně se svým synem, co ve stejné době také dokončoval studium na vysoké škole, jiný kolega, který po dvaceti letech praxe v televizi kvůli zaměstnání opět nastoupil do školy a bez problémů radil a sekundoval o generaci mladšímu vyučujícímu nebo jediný třídní sraz, na který z rodinných nebo pracovních důvodů téměř nikdo nedorazil.
Titul „v ceně“ školného?
O kvalitě a náročnosti studia na soukromých a veřejných vysokých školách existuje obrovské množství úvah, názorů i statistik. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že ty desítky probdělých nocí nad úkoly, víkendy strávené ve školní lavici a na konci studia zcela rozbité a vybrané pomyslné „prasátko“ s úsporami, mi nikdy nedaly pocit titulu „zadarmo”. Z původních 120 studentů šla v řádném termínu ke státnicím třetina spolužáků, a i dle statistik, které shromáždilo Česko v datech, se míra úspěšnosti absolvování studia, nijak výrazně neliší od škol veřejných. To, co jsem si odnesla ze studia na soukromé škole byl nejen paranoidní strach z nesložení zkoušek v řádném termínu nebo převodu předmětu „do dalšího roku“ (oboje řádně naceněné), radost z každého volného pátečního večera nebo víkendu, ale i jiný náhled na ty, kteří si z jakéhokoliv důvodu vyberou studium „na soukromce“.
