Mediální výchova v ČR a vybraných státech EU
Mediální gramotnost ve formálním vzdělávání je zařazována do výuky na školách od druhé poloviny 20. století. Šíření dezinformací spojené s pandemií koronaviru anebo se současnou válkou na Ukrajině poukazuje na důležitost této gramotnosti i v současném 21. století.
Mediální gramotnost nemá jednotnou definici. Pro Evropu je nejvhodnější definice ze Směrnice Evropského parlamentu a rady EU „o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách).“ Tato směrnice mimo jiné ukládá povinnost členským státům EU monitorovat zvyšování úrovně mediální gramotnosti. Samotná definice sděluje, že „mediální gramotnost znamená dovednosti, znalosti a porozumění, které občanům umožňují efektivní a bezpečné využívání médií.“ (2018) Také je zde kladen důraz na kritické hodnocení zdrojů a schopnost rozeznávání mezi názorem a skutečností. Mediální gramotnost by také měla být podporována bez ohledu na věk občanů. (2018)
Ve formálním vzdělávání se určité úrovně mediální gramotnosti dosahuje prostřednictvím mediální výchovy. Ta je v českém prostředí na úrovni základních škol, gymnázií a středních odborných škol vnímána jako tzv. průřezové téma. Toto téma není vyučováno samostatně, ale je zahrnuto do vyučovacích předmětů s tím souvisejících. (2020) (2021) (2020) Například vzdělávací oblast Člověk a společnost souvisí s médii tak, že společnost utvářejí a umožňují hledat podobnosti mezi současnými událostmi a událostmi minulými. V propojení se vzdělávací oblastí Jazyk a jazyková komunikace se týká vnímání sdělení, použitých jazykových prostředků. Ve vztahu se vzdělávací oblastí Umění a kultura je mediální výchova propojená se specificky použitými sdělovacími prostředky (např. obraz či zvuk) a vede k porozumění takto použitých prostředků. Propojení mediální výchovy s digitálními technologiemi ukazuje aspekt všudypřítomnosti médií a podporuje rozlišování mezi soukromou a veřejnou komunikací a její kritické zhodnocování. (2021, p. 136)
Mediální výchova má počátky již v době působení Jana Amose Komenského, který ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce popsal roli médií ve společnosti. Také navrhoval použití novin jako učební pomůcky ve výuce a zároveň jako zdroj aktuálních informací.
Výraznější rozvoj mediální výchovy byl patrný ve dvacátých a třicátých letech minulého století. V této době převažovalo silné paradigma považující média za všemocné a jejich silný negativní vliv na publikum. Mediální výchova v této době byla tímto paradigmatem ovlivněna a byla zaměřena na zeslabení tohoto negativního vlivu. Tato skutečnost je platná až do současnosti, kdy opět sílí hlasy po podpoře mediální výchovy, aby zmírnila negativní dopad na současné publikum.
Ustanovování mediální výchovy souviselo s vývojem různých typů médií, především filmu, který se soustředil nejen na umělecké ztvárnění, ale fungoval také jako způsob šíření informací masovému publiku. (Jirák & Šťastná, 2012, pp. 68–69)
Konec druhé světové války podnítil zavedení samostatných studijních programů a vznik výzkumných týmů zabývající se médii. Od šedesátých let 20. století se stalo studium médií samostatným uznávaným oborem v akademických kruzích. V sedmdesátých a osmdesátých letech se působnost rozšířila také na oblast každodenního života a populární kultury. V tomto období pokračovalo zaměření mediální výchovy na prevenci ohrožení diváka negativním vlivem filmu. Mimo toho se také formulovalo pojetí „směrující k osvojení projevů prvků filmu a televize jako nových oblastí uměleckého sebevyjádření.“(Jirák & Šťastná, 2012, pp. 70) V důsledku vývoje televizního vysílání se místo filmové výchovy zavádí pojem „audiovizuální výchova“ (ve Francii) či „obrazovková výchova“ (ve Velké Británii) (od anglického slova screen). (Jirák & Šťastná, 2012, pp. 69–70)
Počátek devadesátých let znamenal pro mediální výchovu v Evropě jistý posun. V zemích východního bloku, se postupně obnovovala podpora mediální výchovy. V té době také vznikala nová média založená na internetovém připojení a tím se rozšířily možnosti zkoumání a kritické analýzy. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 71)
Francie
Počátkem dvacátých let 20. století vznikaly diskusní kluby, které usilovaly o pozvednutí úrovně recepce filmového diváka. Dialogy členů klubů směřovaly k rozlišování použitých prostředků s cílem vybudovat publikum s kritickým nadhledem. V průběhu dvacátých a třicátých let v akademickém prostředí vznikaly návrhy na doplnění univerzitních studijních plánů o přípravu pedagogů v oblasti filmu. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 69)
V šedesátých letech Francie zavedla audiovizuální výchovu do škol a univerzit jako volitelné téma. V roce 1976 se stala mediální výchova součástí národního kurikula pro druhý stupeň základních škol. V roce 1983 vzniklo Centrum pro mediální a informační gramotnost — CLEMI, které je zařazeno pod ministerstvo školství a podporuje výuku mediální výchovy na národní úrovni dodnes. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 70)
V devadesátých letech je mediální výchova ve Francii zaváděna jako průřezové téma, které se vyučuje v různých předmětech. Na některých gymnáziích a univerzitách existuje jako samostatný předmět. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 71)
Německo
V Německu se mediální výchova nazývala mediální pedagogikou (Medienpedägogik), která se zaměřovala „na ochranu dětí, mladistvých i dospělých před morálními a mravními nebezpečími, která poskytoval film a masová literatura.“(Jirák & Šťastná, 2012, p. 69) V období nacistického Německa byl mediálněvýchovný koncept zrušen a posláním médií bylo šíření propagandistických myšlenek. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 69)
Po druhé světové válce byla obnovena tradice ochrany občanů před negativními vlivy filmu a mediální propagandy obecně. Z neblahých zkušeností ovlivňování médií v období nacistického Německa se mediální výchova stala povinným tématem všeobecného vzdělávání. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 70)
V devadesátých letech se výuka mediální výchovy ustálila jako součást výuky umění, zeměpisu nebo občanské výchovy. O mediální kultuře se vyučuje také na univerzitách a působí zde řada výzkumných institucí. V Německu je chápání mediální výchovy nejednotné a od kritické analýzy médií se posunulo k aktivnímu zapojení populace do mediálních procesů. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 71)
Česká republika
Počátky úvah o mediální výchově v českém prostředí začaly ve dvacátých letech 20. století. Tyto debaty byly probírány v periodiku „Duch novin“ usilujícím o ustanovení samostatného oboru zabývajícího se studiem médií. Pro tento obor byl navrhován název „novinověda“. Mediální výchova byla pojímána „jako nutná kompetence člena moderní společnosti, byla spojována se zvyšováním kvality života a orientace ve světě a společnosti a chápána jako samozřejmý výstup novinovědy jako proponovaného sociálněvědního oboru.“ (Jirák & Šťastná, 2012, p. 69) Od roku 1921 vycházel časopis „Školní kinematografie“, který cílil na „přiblížení filmové estetiky mladému divákovi“. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 69)
Po skončení druhé světové války nemá tehdejší Československo prakticky žádnou možnost na navázání předchozí tradice, protože se jednalo pouze o úvahy a návrhy a ve školách se tyto návrhy nepromítly. S nástupem politické orientace směrem k socialismu bylo téma mediální výchovy vytlačeno na okraj zájmu. V rámci ostatních předmětů se však s mediální komunikací operovalo. Například v literatuře bylo vyučováno téma publicistických funkčních stylů či v dějepise se probíraly dějiny lidské komunikace a médií. (Jirák & Šťastná, 2012, p. 70)
V devadesátých letech byla mediální výchova do učiva zahrnována na základě dobrovolné aktivity jednotlivých škol a učitelů. Na konci devadesátých let se mediální výchova stala součástí kurikulární reformy. V nové pedagogické dokumentaci nazývané Rámcové vzdělávací programy (RVP) je mediální výchova prezentována jako tzv. průřezové téma. To znamená, že tato oblast nemá svoji vlastní časovou dotaci, ale jedná se o povinné téma, které musí být ve výuce zahrnuto. „Pro první dekádu 21. století je pak typický nárůst učebních materiálů a pomůcek pro rozvoj mediální gramotnosti.“(Jirák & Šťastná, 2012, p. 72) Vlivem pozdějšího nástupu mediální výchovy do českého prostředí a striktního oddělení počítačové a mediální gramotnosti se začalo poměrně pozdě reflektovat téma tzv. nových médií (založené na digitálním kódování dat). (Jirák & Šťastná, 2012, p. 72)
Slovensko
Na Slovensku se mediální výchova stává součástí průřezových témat základních škol i gymnázií. Do státních vzdělávacích programů základních škol se dostala v roce 2008. V závislosti na rozhodnutí jednotlivých škol, může být mediální výchova do vzdělávání zařazena jako samostatný předmět. Školy, které pojímají mediální výchovu jako průřezové téma ji nejčastěji vyučují jako součást slovenského jazyka, informatiky, občanské nebo etické výchovy. Vzdělávání pedagogů není oficiálně zavedeno, mají ale možnost dalšího vzdělávání v metodicko-pedagogickém centru ministerstva školství s názvem „Integrace mediální výchovy do školské praxe“. (Pecháček & Tuzar, 2021, p. 13)
Polsko
Vlivem politické orientace Polska se do devadesátých let mediální výchova nevyvíjela. Při vytváření nového způsobu vzdělávání byla přebírána inspirace z evropských zemí. Od roku 1998 vychází monografie, příručky a další materiály věnující se mediální výchově. Ta byla tehdy chápána jako tzv. „mediální pedagogika“ (media pedagogy), tedy vzdělávání prostřednictvím médií a vzdělávání o médiích. V roce 1999 došlo k výslednému zařazení mediální výchovy do programu základních škol a nižších ročníků středních škol jako součást jádrového kurikula udávající směr vzdělávání. Tento program však čelil kritice, že výuka mediální gramotnosti byla zlehčována a v důsledku toho nastaly nejasnosti při konkrétním začleňování do praktické výuky.
V létech 2003–2008 se stala mediální výchova tématem několika skupin, které vytvářely podpůrné materiály k mediální výchově, protože neexistovala státní koordinace. V roce 2009 došlo k novelizaci vzdělávacích programů, které mediální výchovu výrazně zredukovaly. Prakticky se výuka zúžila na práci s informačními technologiemi a recepci zpráv v digitálním prostředí. Nevěnovala se pozornost aktivnímu a kreativnímu použití médií. (Brosch, 2017, pp. 309–311)
K poslední aktualizaci vzdělávacího programu došlo v roce 2019. Mediální výchova je zde zařazena jako průřezové téma. Kromě škol se na rozvíjení mediální gramotnosti podílí další organizace, jako je například Centrum pro občanské vzdělávání, Nadace moderního Polska či Polská koalice pro otevřené vzdělávání. Vzdělávání pedagogů v oblasti mediální gramotnosti není zavedeno. (Pecháček & Tuzar, 2021, p. 12)
Rakousko
V Rakousku je mediální výchova vyučována jako průřezové téma. Podoba mediální výchovy je upravena v dokumentu “Principy výuky mediální výchovy”, který vydalo spolkové ministerstvo vzdělávání. Pro podporu mediální výchovy je vytvořena webová stránka ministerstvem školství, kde se nachází potřebné informace a materiály vztahující se k tomuto tématu. (Pecháček & Tuzar, 2021, p. 13)
Výzkum úrovně mediální gramotnosti v zemích EU
V roce 2021 byl provedený nejnovější výzkum „The Media Literacy Index“ zjišťující úroveň mediální gramotnosti v 35 zemích Evropské unie. Tento výzkum provádí pravidelně od roku 2017 organizace Open Society Institute sídlící v Bulharsku. (European Policies, 2022) Výzkum se zaměřuje na odolnost občanů vůči fake news. Jednotlivé indikátory nemají při posuzování stejnou váhu. K měřeným indikátorům výzkumu patří:
1) svoboda médií (max. 40 %)
2) vzdělání (max. 45 %)
3) důvěra ve společnost (max. 10 %)
4) nové způsoby participace občanů (max. 5 %)
Na základě uvedených indikátorů jsou na nejvyšších příčkách státy severských zemí (maximálně lze dosáhnout 100 bodů):
Finsko — 78 bodů
Dánsko — 73 bodů
Estonsko — 72 bodů
Švédsko — 72 bodů
Nejnižší úrovně dosáhla Severní Makedonie — 15 bodů.
Česká republika je na 19. místě — 35 bodů.
V porovnání s výsledky z předchozích výzkumů byl nejvyšší vzestup proti roku 2017 zaznamenaný v Turecku. Podle autorů je tento vzestup způsobený lepšími výsledky z výzkumu PISA. Naopak největší pokles byl zaznamenaný na Slovensku. Česká republika spolu s Rakouskem a Polskem měla mírně klesající tendenci.
Vzájemné porovnání zemí, u kterých byl v této přípravě popsán průběh mediálního vzdělávání se umístily v tomto pořadí:
8. pozice……….Německo……… 64 bodů
12. pozice………Rakousko………60 bodů
15. pozice……….Francie…………57 bodů
17. pozice………..Polsko………….56 bodů
19. pozice………..Česko…………..53 bodů
22. pozice………..Slovensko………45 bodů
(Media Literacy Index 2021, 2021)
Závěr
Závěrem lze tedy konstatovat, že ačkoliv je u nás mediální výchova ve formálním vzdělávání reflektována, je zde v porovnání s dalšími evropskými státy prostor pro zvyšování této úrovně. Inspirovat se lze v severských zemích či v sousedním Německu a Rakousku.
Zdroje:
Brosch, A. (2017). Media education in Poland — needs versus reality. Journal of Technology and Information, 9(1), 307–317. https://doi.org/10.5507/jtie.2017.030
European Policies. (2022). Open society institute Sofia. Retrieved 2022–04–21, from https://osis.bg/?p=2696&lang=en
Jirák, J., & Šťastná, L. (2012). K periodizaci vývoje mediální výchovy a mediálního vzdělávání v českém prostředí v evropském kontextu. Acta Musei Nationalis Pragae — Historia litterarum, 54(4), 67–72. https://publikace.nm.cz/periodicke-publikace/amnphl/57-4/k-periodizaci-vyvoje-medialni-vychovy-a-medialniho-vzdelavani-v-ceskem-prostredi-v-evropskem-kontextu
Media Literacy Index 2021: Double Trouble: Resilience to Fake News at the Time of Covid-19 Infodemic. (2021) (2021 ed.). Open society institute. http://osis.bg/wp-content/uploads/2021/03/MediaLiteracyIndex2021_ENG.pdf
Pecháček, Š., & Tuzar, V. (2021). Mediální výchova ve vybraných zemích EU. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky: parlamentní institut.
Rámcové vzdělávací programy pro gymnázia (RVP G*). (c2020). Edu.cz. Retrieved April 21, 2022, from https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/ramcove-vzdelavaci-programy-pro-gymnazia-rvp-g/
Rámcové vzdělávací programy středního odborného vzdělávání (RVP SOV). (2020). Edu.cz. Retrieved April 21, 2022, from https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/ramcove-vzdelavaci-programy-stredniho-odborneho-vzdelavani-rvp-sov/
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. (2021). Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. https://revize.edu.cz/files/rvp-zv-2021.pdfhttps://revize.edu.cz/files/rvp-zv-2021.pdf
Směrnice evropského parlamentu a rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. listopadu 2018 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb s ohledem na měnící se situaci na trhu: směrnice o audiovizuálních mediálních službách, 69 § (2018). https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32018L1808&from=CS
