Michalův únor a březen

Michal Černý
Apr 1 · 10 min read

Měsíce únor a březen pro mne byly něčím mimořádné a turbulentní. Připravovali jsme velký celofakultní projekt, recenzoval jsem několik článků, připravoval a začínal s výukou, vedl diplomové a práce i poměrně hodně četl a psal. Také asi proto, není hmatelných výstupů v současné době tolik, kolik bych si představoval, ale pevně věřím, že se to změní.

Projekty

V současné době jsem aktivně zapojený ve třech univerzitních projektech, z nich v prvních dvou jsem vedený jako řešitel:

  • Platforma pro transfer znalostí: informační gramotnost pro středoškoláky v otevřeném mash-up virtuálním učebním prostředí (TAČR) — v projektu nyní běží výzkumy potřeb učitelů i studentů, takže jsme v první výzkumné fázi, za což je třeba poděkovat jak Hance Tulinské, tak také studentům, kteří se všemi mluví, přepisují a bádají.
  • Rozvoj a tutorování kurzu Kreativní práce s informacemi a rozvoj kurzu Učící se společnost (Interní grant FF) — v projektu usilujeme o rozvoj a lepší tutorování kurzů na KISKu a celkově kvalitnější nastavení e-learningových procesů.
  • Cesty k inkluzivní škole 21. století: etnografický přístup (GAČR) — projekt kde mám jen minimální úvazek. Nyní mám na starosti především metodologii zápisu a přepisu terénních poznámek a přípravu metastudie.

Mimo to jsem zapojený ještě v projektu ČŠI, kde vyvíjím úlohy na testování a rozvoj digitálních kompetencí žáků a do projektu FDV, kde nyní hlavně vytvářím online kurz na rozvoj informační gramotnosti občanů.

Co dělám, co vyšlo?

Byl jsem zvolen AS PedF do komise pro doktorské studium, která by měla vytvářet zpětnou vazbu ke kvalitě třetího stupně vysokoškolského vzdělávání na této fakultě.

Publikační výstupů mám zatím velice málo:

  • ČERNÝ, Michal. Understanding learning in the online environment using selected web analytics tools. In BESEDA, J, ROHLÍKOVÁ, L, (eds.) 2018: *DisCo 2018: Overcoming the Challenges and the Barriers in Open Education* -13th conference reader. Prague: Centre for Higher Education Studies, s. 269–286. ISBN: 978–80–86302–83–6.
  • ČERNÝ, Michal. Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018. 423 s. (dotisk)
  • ČERNÝ, Michal. Informační systémy ve vzdělávání : Od matrik k sémantickým technologiím a dialogovým systémům pro učení. 1., elektronické vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018. 138 s. Munipress. (vyšlo se zpožděním elektronické vydání)
  • ČERNÝ, Michal. Innovation of the courses of information literacy as a way for openness, personification and competencies. Aula: časopis pro vysokoškolskou a vědní politiku, Praha: Centrum pro studium vysokého školství, v. v. i, 2017, roč. 25, 1–2, s. 4–19. ISSN 2533–4433.
  • ČERNÝ, Michal. Podpora kreativity u nadaných čtenářů. Impulsy: Inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 4, č. 4–5/2018 [cit. 2018–02–01]. Dostupný z WWW: impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/podpora-kreativity. ISSN 2336–727X.
  • ČERNÝ, Michal. Digitální informační kurátorství jako univerzální edukační přístup: pragmatistická edukační teorie a její prakticko — výzkumná implementace. Brno: Masarykova univerzita s. 206. (v tisku)

Aktuálně mám v recenzím řízení další jednu knihu a asi pět článků, takže v příštích měsících snad bude výstup bohatší. Nyní hlavně pracuji na knize o filosofii informace a také na katalogu k jedné výstavě fotografií.

Co učím?

Jak se rozeběhl semestr, tak většina mé činnosti se točí kolem výuky, TAČR a psaní. A právě výuka je to, co mne nesmírně baví a proč jsem rád, že mohu být na univerzitě (psaní je možné dělat i doba a TAČR je výzkumně nesmírně zajímavý, ale také manažersky a organizačně ne zcela lehký).

Tento semestr běží dva online kurzy, se kterými mi více než vydatně pomáhají Zuzana Chlupová a Hana Matějková:

Už před semestrem proběhl kurz:

Díky TAČR mám poměrně hodně studentů také ve Výzkumném semináři, v rámci kterého pořádáme (s Hankou Tulinskou) metodologické semináře.

Klasicky přednáším kurzy:

Mimo to samozřejmě vedu diplomové a bakalářské práce, občas něco koordinuji nebo konzultuji. Filosofie informace je zajímavá tím, že bude mít jako jeden ze svých výstupů skripta, která postupně připravujeme s kolegy.

Co jsem přečetl?

Krátké anotace knih, co jsem za poslední dva měsíce stihnul přečíst. Jsou řazené chronologicky, podle data přečtení — od 1. února do 30. března:

[1] Damasio, A. (2010). Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek. Mladá fronta.

Damasio ve své knize nabízí poměrně detailní pohled na dva důležité fenomény. Tím prvním je vztah emocí a racionality, což je téma v západním kontextu silně ovlivněné osvícenstvím, které oddělilo rozum od emočního stavu. Damasio ale poměrně přesvědčivě argumentuje z pozice neurobiologa, že takové dělení je nesmyslné — jsou to emoce, které jsou zodpovědné za schopnost volit mezi variantami v běžném denní styku, dávají smysl lidskému bytí a pomáhají konstituovat tzv. intuici, která je pro praktické řešení problémů zcela nezbytná.

Druhé velké téma v knize se věnuje otázce mysli a těla. Damasio zde ještě ne tak silně, jako ve svých pozdějších pracích, ale přesto reflektuje skutečnost, že mysl není pouze v mozku, ale že je somatickou záležitostí. Můžeme myslet „mozek v kádi“, ale ten rozhodně nebude odpovídat mysli člověka a jeho vědomí self.

[2] Floridi, L. (2014). The fourth revolution: How the infosphere is reshaping human reality. OUP Oxford.

Asi nejznámější a nejpopulárnější Floridiho kniha, která je určená širší veřejnosti. Floridi v ní představuje vlastní náčrt informační společnosti, kterou netvoří jen lidé, ale inforgové, nabízí definici informace nebo popis toho, jak a co je možné vypočítat. Pro mne bylo zajímavé, že užívá pojmů „tady a tam“ pro popis nesmyslné diference mezi online a offline světem. Zvláštní důraz klade na tzv. superhistorii, jako na jeden z klíčových aspektů bytí inforgů v infosféře. Věnuje se ale také svým tradičním tématům, jako je inteligence, ochrana soukromí nebo digitální životní prostředí.

[3] Floridi, L. (2013). The philosophy of information. OUP Oxford.

Naopak nejnáročnější Floridiho publikací je filosofie informace. Autor se sice rozešel s analytickou tradicí, ale pro konstrukci filosofické disciplíny využívá její formalismus (byť ne celkový styl myšlení), v čemž je kniha náročná a těžká. Současně nabízí spoustu zajímavých podnětů k přemýšlení — od toho, jak vlastně konstituovat filosofickou disciplínu až po to, co jsou to infony a proč jsou výhodné a důležité pro popis světa, jak lze provést test na vědomí, který odliší zombie, roboty a člověka anebo nabízí důslednou práci s agenty, jako s myšlenkovým konstruktem, kterým lze modelovat infosféru.

[4] Rosling, H., Rosling, O., & Rosling Rönnlund, A. (2018). Faktomluva: deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět — a proč jsou věci lepší, než vypadají. V Brně: Jan Melvil Publishing.

Kniha se snaží ukázat, že svět, ve kterém žijeme na tom není tak špatně, jak se základě běžně dostupných dat může jevit. Pro toto tvrzení snaží hledat oporu v datech a jejich vztazích či historickém vývoji. Na nich se přitom snaží demonstrovat základní pravidla kritického myšlení, které by práv na faktech mělo a mohlo být založeno. Nabízí přitom poměrně jednoduché kroky, které mohou každému pomoci přemýšlet.

[5] Johnson, M. (2008). The meaning of the body: Aesthetics of human understanding. University of Chicago Press.

Kniha příjemným způsobem propojuje pragmatismus (autor je jeden z nejvýraznějších pragmatiků současnosti) a fenomenologii. Lze říci, že v textu jsou čtyři ústřední téma, která v našem komentáři stojí za pozornost. Tím prvním jsou metafory — pro Johnsona jsou základními stavebními kameny, kterými se chápeme světa, jsou to myšlenkové struktury, ze kterých je možné vše ostatní vystavět. Existují přitom základní metafory, ze kterých je možné odvodit vše ostatní. Paradoxně je to nesmírně blízké Chomskému a jeho univerzální gramatice. Druhým mementem je demonstrace toho, jako jsme si zvykly protěžovat jazyk, aniž bychom to pečlivě zdůvodnili. Výsledkem jsou matematicky pevné, ale zcela metodologicky neoprávněné texty z filosofie.

Třetím bodem je otázka estetického vnímání — Johnson se snaží ukázat, že naše vnímání skrze smysly je estetické. Poznávání světa je tedy procesem uměleckým a i umění k tomuto cíli slouží. Je to prostředek pro chápání se světa, ale také pro jeho přetváření a rozumění. Posledním čtvrtým bodem pro mne byl vztah tělesnosti a abstraktního myšlení, kde těsně navazuje na Lakoffa a snaží se ukázat, že i matematika má svoji oporu v tělesně chápaných metaforách. Přitom — jakkoli jde o čtení zajímavé a zásadní, je současně poměrně snadné a čtivé.

[6] Fink, E. (2011). Filosofie Friedricha Nietzscheho. OIKOYMENH.

Podivuhodná kniha od významného fenomenologa a přítele Jana Patočky se snaží o analýzu filosofie Friedricha Nietzscheho, filosofa proklínaného i adorovaného, aniž by překročil rámec jeho vlastního textu. Chce jej studovat takového, jaký se ukazuje ve svých dílech, sledovat jeho myšlenková schémata a zaměřit se přitom na dvě témata, která jsou pro poválečnou fenomenologii v Německu klíčová — otázku udržitelnosti a budoucnosti metafyziky a básnění, jako prvek přebývání ve světě. Nejde ale o práci objektivistickou, Fink do analýzy Nietzscheho vnáší fenomenologický slovník, s jeho neskrytostí, odhalováním, fenomény, ale především se strukturou výstavby otázek a sledovaných linek. Vlastní samotná Finkova pozice vyplouvá na povrch až v posledních asi dvaceti stranách textu, jako by vše předchozí byla jen systematická a pečlivá příprava, plná dílčích zajímavých střípků, které Fink přebásní. A u toho ukáže, že Heideggerova redukce Nietzscheho na vůli k moci, jako ontologický přístup nebyla zřejmě zcela adekvátní.

[7] Lakoff, G., & Johnson, M. (2002). Metafory, kterými žijeme. Host.

Publikace ukazuje, že základní strukturou lidského myšlení nejsou individualizované pojmy, ale metafory, ve kterých jsou uchopeny a strukturovány. Publikace z roku 1980 má pověst zakládající knihy kognitivistické lingvistiky, ale je také tvrdou kritikou subjektivistických a objektivistických pozic, proti kterým staví experiemencialismus, který čerpá z lidské zkušenosti, prožitku tělesnosti, ale také z kulturního prostředí. Autoři uvádějí mnoho příkladů, které akcentují metafory, jako základní struktury usouvztažnění se člověka ke světu, ať již jde o metaforu krabice, roury nebo třeba cesty.

[8] Henrich, D. (2009). Základní struktura filosofie moderní doby. OIKOYMENH.

Kniha se snaží analyzovat dvě — explicitně často nevyřčená témata — totiž sebezáchovu a sebevědomí, jako základní myšlenkové struktury, které jsou ve filosofii přítomna od jejího vzniku (stoiků, sokratiků,…) až po Martina Heideggera, kterého Henrich opakovaně kritizuje. Kniha je v tomto mementu zajímavá, protože se snaží ukázat, že existuje pojítko mezi různými filosofickými školami a problémy, které mohou mít všichni společné a které leželo mimo hlavní oblast zájmu současného výzkumu. A také to, proč tyto dva pojmy jsou sice ústředními body myšlení, ale současně nemají ten běžně explicitní charakter, takže k nim žádnou diskursivní nebo obsahovou analýzou nelze dojít. Na druhou stranu se domnívám, že jde o koncept, který je buď nedostatečně vysvětlen (jde o dvě přepsané přednášky) anebo o přepjatost, která není dostatečně promyšlená a zdůvodněná. Mohu-li soudit útoky na Martina Heideggera jsou většinou více emoční (opomenul to a to) než věcné nebo strukturní.

[9] Berger, P. L., Luckmann, T. (1999). Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. CDK.

Téměř klasická kniha věnující se sociálnímu konstruktivismu vyvolala koncem 60. let zásadní vědecký obrat, který dodnes ovlivňuje všechny společensko-vědní obory. Akcentuje skutečnost, že člověk je utvářený společností a že není možné hovořit o člověku bez ní. Současně silně pracuje s jazykovým pojetím skutečnosti, jako s jistým společným pojítkem celé sociální reality. Bez jazyka není společnosti, jazyk definuje všechny interakce ve společnosti.

Přiznám se, že mne kniha zklamala, a to ze tří důvodů, kterými jí ale nechci ubírat nic na novosti, inovativnosti ani významu. Prvním je užití dialektického marxismu, který podle autorů nevyužívají fundamentalisticky, ale tak nějak umírněně po svém. Výsledkem je velice nepřesvědčivý eklektický spisek, ze kterého je možné kdykoli dokázat cokoli. Druhým problematickým bodem je obyčejný člověk a každodennost, zatímco v historiografii pojmu každodennosti dobře rozumíme, v sociologii může nabývat různých významů. A současně — existuje někdo, koho bychom mohli označit za obyčejného člověka? V kontextu jejich umírněného marxismu, o kterém hovoří je tato pozice nejen pro okcidentální kulturu zcela nepřijatelná, ale mohli bychom říci, že absolutně nelidská. Skutečnost, že se sami autoři z obyčejných lidí vyčlení je pak dle mého soudu naprostou diskvalifikací pro jakýkoli seriózní závěr z publikace.

Třetím místem, které vnímám jako problematické je otázka jazyka. Autoři jako by spor o jazyk nově našli a těšili se s ním, naivně jazykovými strukturami a interakcemi popisují skutečnost, aniž by reflektovali to, co se na poli filosofie jazyka v celé první polovině dvacátého století dělo. Záměrně primitivně zvolené příklady ilustrují funkčnost konceptu, aniž by připouštěli problematické body nebo problémy, do kterých se jejich pojetí jazyka může dostávat. Jakkoli publikace měla paradigmatický význam a zřejmě je možné se ze základními tezemi autorů paradigmaticky ztotožnit, způsob, kterým k němu docházejí je pro mne osobně zcela nepřijatelný. Jako by svoji knihu psali někdy v počátcích dlouhého století a vůbec nereflektovali to, co jeho dramatické změny v myšlení i dějinách přinesli.

[10] Hunt, W. (2019). Underground: A Human History of the Worlds Beneath Our Feet. Spiegel & Grau.

Fascinuje každého člověka to, co se děje pod povrchem světa? Hunt ve své knize Underground říká, že ano a snaží se nabídnout něco, jako sociokulturní antropologickou studii podzemní kultury. Reflektuje přitom mytologické, urbanistické, pravěké i moderní prameny pobytu člověka pod zemí. Upozorňuje na skutečnost, že říši mrtvých pod zemský povrch umísťují téměř všechny mytologické systémy a že jsou stejně neodmyslitelně spojené se snahou člověka je objevovat a zkoumat. Autor přitom nepracuje jako antropolog, ale je spíše žurnalistou, který na několik konkrétních příbězích ukazuje bytostnou etnografii zúčastňující se celého bádání o jeskyních, kanálech, kolektorech a dalších objektech, které jsou skryty pod povrchem. Zajímavé je také to, že takovouto otázku si v antropologickém ranku zatím nikdo systematicky nekladl. Autor tak může snadno překročit z jednotlivostí a příběhy nabídnout studii, která rozhodně bude stát za přečtení.

[11] Floridi, L. (2015). The Online Manifesto: Being Human in a Hyperconnected Era. Springer Cham Heidelberg New York Dordrecht London.

Kniha, kterou sestavil Luciano Floridi jako diskusní sborník představuje v oblasti diskuse o vztahu mezi světem smyslové zkušenosti a kyberprostorem zásadní počin. V první části, což je Floridho text jsou formulovány zásady „Onlife“ (tedy spojení života a sítě) manifestu, které akcentuje tři významné myšlenkové posuny: a) rozmazávání hranice mezi online a offline světem; b) přenesení těžiště pozornosti z entity na prostředí a c) rozmazávání hranic mezi přírodou, člověkem a technikou.

Na tomto pozadí je v knize přítomno několik kratších komentářů, ale také řada delších statí, které náhled na to, co to znamená reflektovat život v informačním prostředí. Zajímavé je, že ústřední autoritou pro reflexi společnosti ve většině textů je Arendtová, což také mělo za následek jisté fenomenologické naladění celé knihy. Zajímavý je také Floridiho postřeh, že technologie již nejsou něčím, s čím člověk interaguje, ale něčím, s čím spoluutváří informační prostředí.

A jaký byl Váš začátek semestru?

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

    Michal Černý

    Written by

    Vysokoškolský pedagog edTechu a publicista, učitel na KISKu, filosof, experimentátor, snílek.

    EDTECH KISK

    Educational Technology, KISK Masaryk University