Michalův rok 2023

Michal Černý
EDTECH KISK
Published in
15 min readDec 31, 2023

Psát reflexi za celý kalendářní rok je náročné, protože události ledna či února jsou vzdálené a současně se — v akademickém prostředí obecně — časovost nevtěsnává do běžné časové osy. Několik textů, které mám připravené na vydání a pracoval jsem na nich v průběhu letoška, tak zařadit nemohu, a naopak mnohé z minulých let přetéká do letoška. Přesto si myslím, že určité ohlédnutí smysl má. Tak jako v minulých letech se ho snažím strukturovat do jednotlivých oblastí.

Letošní rok pro mne měl dvě novinky. Tou první bylo, že jsem během něj neskládal žádné zkoušky a nic nestudoval. Poprvé od školky. A vlastně musím říci, že mi to velice chybělo a pokusím se s tím v dalších letech něco udělat. Vím, že musím hledat nějakou rovnováhu mezi učením se pro potěchu a odborným profilovaným růstem, ale v této oblasti vnímám určitý dluh, který budu chtít v budoucnosti splácet.

Druhou novinkou pro mne byla práce zástupce vedoucího katedry (KISK FF MU), což s sebou přineslo relativně velký balík povinností, ale také možnosti některé věci měnit, posouvat, zlepšovat. Byť samozřejmě nejde ani zdaleka o individuální přínos mé osoby, ale o práci katedry jako celku, jejího klimatu, hodnot, práce všech.

Z osobních technologických objevů mám dva, které mnoho lidí užívá, ale já se k nimi dostal až letos. Evernote jsem vyměnil za Notion, který používám pro své psaní poznámek, evidenci textů, na kterých pracuji a k mnoha dalším věcem. Poznámky jsou pro mne málo kolaborativní, ale hodně personalizovanou, záležitostí. Současně přiznávám, že k přechodu mě částečně dotlačila neskutečná stagnace Evernote — od finanční politiky po funkce. Druhý „objev“ bylo Zotero — konečně se mi podařilo si v něm nastavit ekosystém práce, který mi dost pomáhá s psaním, jeho rychlostí i efektivitou. A třeba i se změnami citačních norem, tedy psaní do různých časopisů. Zotero je určitě jednou z věcí, kterou bych doporučil každému.

Výuka

Výuka tvoří jádro mé práce a pokud bych se měl nějak profesně identifikovat, pak mám pocit, že bych byl učitel. To jistě neznamená, že učím dokonale, ale spíše že mne to baví a že se najdou studenti, které to případně baví také. Čím dál tím více se snažím pracovat s participativními metodami, tedy s tím, že si studenti sami určují své úkoly, reflektují je, dávají si zpětnou vazbu. Ne vždy se to podaří ideálně, ale mám pocit, že se mi daří v této oblasti zlepšovat. Za cennou považuji online výuku, hybridní výuku a také to, když učím tandemově nebo alespoň ve dvojící s někým dalším.

Pokud bych měl vytáhnout nějaké (letos) specifické předměty, pak bych rád zmínil následující:

  • Učící se společnost je předmět, ve kterém se hodinu přednáší a hodinu diskutuje, studenti píší své příspěvky na EdTech Medium v závěrečných esejích i průběžných úkolech a končí se velkou několikadenní konferencí. Právě ona byla letošní novinkou a myslím, že příspěvky byly inspirativní a že se studenit od sebe navzájem hodně neučili. I třeba o tématech, kterým úplně moc nerozumím. A samozřejmě si studenti — tak jako každý rok — mohli volit částečně obsah přednášek pomocí otevřeného sylabu a svých příprav.
  • Od údivu k poznání: srovnání výzkumu přírody a společnosti je klasický seminární předmět, kde se čtou Lakoff, Heidegger, Arendt, Dewey, Sokol či Le Goff a diskutuje se o nich. Mám pocit, že letos byly diskuse živé, intelektuálně stimulující (alespoň pro mne) a ukazovali zájem frekventantů o myšlení a kritické čtení.
  • Filosofické aspekty sociálních věd učím s Michalem Kaplánkem a letos byly naposledy (mění se akreditace), což je pro mne nostalgické i v tom ohledu, že šlo o první předmět, který jsem na Katedře sociální pedagogiky učil a který se vždy dělal důsledně tandemově.
  • Věda a společnost se letos učil poprvé a přišel mi velice zajímavý tím, v jak širokém a zajímavém týmu jsme se v něm objevili — jak věkově, tak profesně.
  • Kurz práce s informacemi — běžel podruhé jako CORE a mám pocit, že ukazuje, jak se e-learning proměňuje, jaký význam mají přednášky, co nekopírují texty, ale vedou k přemýšlení a motivaci; praktické úkoly i cílené konzultace; vzájemné hodnocení i expertní podpora.

Radost mám také z nového kurzu Creativity learning and information literacy, který poběží na jaře a který jsme během podzimu chystali. Zásadní díky patří všem tutorům a tutorkám, kteří mi umožňují provozovat velké množství online kurzů, aniž bych musel řešit jejich každodenní chod ať již jde o Dominiku Šolcovou (včetně koordinace dalších tutorek), Veroniku Batelkovou, nebo juniornější kolegyně — Terezu Kořínkovou, Nikolu Svobodovou, Daniela Marka, Danielu Ryšavou, Janu Ševčíkovou nebo Annu Porubanovou. Samozřejmě velké díky patří Kristýně Kalmárové, které semnou učí Vzdělávací technologie. Rád učím také s Michalem Kaplánkem, Janem Krásou, Barbarou Strobachovou a Pavlínou Mazáčovou, nově i s týmem okolo Petra Škyříka.

Výuka pro mne měla letos ještě jeden „meta“ rozměr. Stal jsem se zástupcem vedoucího katedry pro výuku a měl jsem možnost o některých věcech přemýšlet z vyšší perspektivy:

  • Jsem rád, že se nám (Informační studia a knihovnictví) podařilo projít velkým hodnocením a provést změny v akreditacích, které jsou jednoznačně ku prospěchu studujících.
  • Náš bakalářský studijní program byl zařazen mezi excelentní studijní programy na univerzitě, jako jediný bakalářský z FF. Současně kolegové uspěli v soutěži zaměřující se na inovaci předmětů.
  • Velice výrazně se nám podařilo pohnout s tématem portfolií. Ať již přípravnou na rozšíření na bakalářský stupeň (díky Dominice Šolcové), státnicovými úvahami, Scrapbookem (díky Daliborovi Černockému a kol.) nebo změnami na magisterském stupni (díky Simoně Kramosilové).
  • Zdá se, že jsme konečně dokázali vytvořit širší internacionalizační rámec, poskládat předměty v angličtině především do podzimního semestru a začali s vyjednáváním o nových Erasmus smlouvách (díky Valerii Ulíkové). Tato oblast byla dlouhodobě edukačním dluhem KISKu a mojí snahou je tento aspekt nekvality v příštím roce výrazně začít zlepšovat. Změny v kurikulu posilující angličtinu a internacionalizaci budou hlubší.
  • Dokážeme (jako KISK a lidé z KISKu) nabízet předměty společného univerzitního základu v šíři, která významně převyšuje „očekáváné“ — učíme (garantujeme nebo spolupracujeme na) CORE072, CORE100, CORE053, CORE043, CORE042, CORE093 či ENTRE01.

Měl jsem také možnost vést některé diplomové (8) a bakalářské (2) práce:

  • Dominika Šolcová: Bezpečnost distanční výuky a zkušebních procesů v zahraničí: integrace technických a psychologických přístupů v e-learningových centrech
  • Martin Jůda: Nástroje na tvorbu interaktivních multimediálních učebnic
  • Pavlína Řezáčová: Komparativní analýza mind uploadingu se zaměřením na etické aspekty
  • Daniela Kasalová: Design kurzu zaměřeného na monitoring technologií určeného pro rodiče dětí na základní škole
  • Michaela Velebová: Tvorba a implementace chatbotů ke kurzu KPI55
  • Tereza Kořínková: Využití vzdělávacích technologií pro práci s kulturním dědictvím: případová studie města Lanžhot
  • Daniela Ryšavá: Digital wellbeing: hledání nového přístupu?
  • Teresa Klingorová: Affective and Cognitive Factors in the CAMIL
  • Lucie Tomaňová: Metaphors and What They Say About the Worlds We Live In: Differences in Speech Acts as Used in English Courses Offline and in Virtual Reality
  • Veronika Batelková: How to tackle disinformation pandemic: Design, realisation and evaluation of a media literacy university course

Přišlo mi zajímavé, že jich relativně hodně (3) bylo v angličtině. Současně jsem měl štěstí na to, že velká většina z diplomantů (diplomantek) jsou pracovití, chytří a tvůrčí lidé, kteří člověka posunou v myšlení dále a práci dále, dokáží ukazovat nové perspektivy a možnosti reflexí konkrétních témat.

Projekty

Letošní rok pro mne byl — v mnoha ohledech — projektově sice ne tak silný, ale přesto zajímavý. Měl jsem možnost být v řešitelském týmu tří TAČR projektů:

  • Vzdělávání v kolaborativní imerzní virtuální realitě
  • Sociálně-motivační efekt virtuální reality v distančním vzdělávání
  • Osobní vzdělávací prostředí vysokoškolských studentů zdravotnických oborů

Vlastně ve všech třech kombinuji roli výzkumníka, pedagoga a informačního vědce, což je velice zajímavé. Jsem rád, že jsem měl možnost na projektech participovat a mnohému se naučit, setkat se s prostředími, ve kterých člověk běžně nepohybuje nebo si musí klást otázky, které nejsou běžné nebo triviální. Na těchto projektech si člověk uvědomuje, jak důležitá je věda pro praktickou výuku, pro přemýšlení, pro vedení studentů. Že není možné být dobrým univerzitním pedagogem a nepěstovat vědu, že jde o prostor růstu a bání.

Pak jsem měl možnost být ve dvou projektech NPO — jeden se věnoval kyberbezpečnost a jejímu vztahu k realizaci distančních forem výuky a druhý se soustředil na inovace ve vzdělávání, takže jsem mohl vyrábět online studijní materiály nebo pořádat konference. V rámci CORE předmětů jsem byl v projektech AI revoluce: umělá inteligence jako příležitost i hrozba pro společnost a Věda a společnost, jako člen řešitelského týmu. Mimo to participuji na projektu specifického výzkumu Komunita, resilience, udržitelnost: design informačních služeb.

Sám jsem byl řešitelem projektů na edTech inovací výuky Rozmanitost, otevřenost, udržitelnost, péče: podpora rozvoje vybraných online kurzů, Kurz práce s informacemi a Umělá inteligence, kreativita a prostor pro myšlení.

Publikace

Publikace mohu, tak jako běžně rozdělit do několika kategorií — na knihy, kapitoly a statě, články v časopisech a učební texty. Každý žánr přináší určitá specifika a současně platí, že věci, které vyšly letos, byly částečně napsány loni a mnohé letošní texty dojdou (doufám) publikace v následujícím roce. Psaní je pro výuku zcela nezbytná věc. Vnímám, že bez toho, aniž bychom vstupovali do prostředí argumentační soutěže s recenzenty a posouvali hranice poznání, soustředili se na drobná témata do hloubky, lze učit nějaké úplně úvodní praktické kurzy, ale pak jde více o středoškolské vzdělávání než o akademickou práci. Pokud chci být univerzitním pedagogem, je třeba psát.

Citace na Google Scholar

Určitě nejvíce času jsem investoval do knihy Informační gramotnost, která vyšla v Gradě a představuje určitý soubor mých úvah a výzkumů na toto téma v posledních několika letech. Spojuje informační vědu, vědy o vzdělávání s filosofií edukace a informace, což mi přišlo jako zajímavý průsečík pro takto koncipovanou monografii.

U kapitol a příspěvků ve sbornících bych rád vybral alespoň dva tituly. Býti knihovníkem, býti vzdělavatelem — formování identity knihovníka Lidové knihovny na Moravě v letech 1948–1968 pokračuje v mé dlouhodobé snaze o hlubší porozumění toho, jak fungovaly knihovny v době komunistické totality. Doufám, že až budu mít někdy čas, budu se tomuto fenoménu věnovat systematičtěji a hlouběji. Using Web Analytics Methods to Design Open Web-Based University Courses: Case Study on Creative Work with Information Course je text, který vyšel ve sborníku Communications in Computer and Information Science v nakladatelství Springer. Jde současně o pravděpodobně poslední můj text pracující s Google Analytics, jako s nástrojem pro výzkum učebního chování. Evropské regulace jsou v tomto ohledu neúprosné.

U časopiseckých studií bych rád zmínil hlavně studie Hybrid Education through the Eyes of Information Studies and Library Science Students a Perceptions of the Design and Use Chatbots for Educational Purposes: A Dialogue Partner, které po dlouhé době vyšly v mém oblíbeném Journal of Educators Online. S kolegy z projektu Humanitní vědy dokořán jsme napsali Nonlinear Interactive Stories as an Educational Resource, což je určité ohlédnutí se za podstatnými věcmi v projektu, respektive syntéza naší výzkumné práce v něm. Po docela náročné a dlouhé recenzi vyšla ještě studie Educational Psychology Aspects of Learning with Chatbots without Artificial Intelligence: Suggestions for Designers.

V Journal of Applied Technical and Educational Sciences mi pak vyšly tři články — Artificial intelligence, creativity and education: finding a new perspektive a Proctoring as a journey to quality education? A critical review of the literature (s Dominikou Šolcovou), což jsou přehledové studie a empirická studie založená na mých studentech, totiž MOOCs as part of the university curriculum: A case study.

Poslední kategorií jsou učební texty a popularizace. Zde určitě nejdůležitější byla příručka DigCompEdu: Digitální kompetence učitelů od teorie k praxi, kterou vydal Národní pedagogický institut. Svůj význam a čtenost měla také příručka ChatGPT ve školní praxi. A s kolegy z TAČR projektu jsme vydali učebnici Osobní vzdělávací prostředí studenta: Učebnice pro učitele zdravotnických nelékařských oborů na vysokých školách a metodickou příručku k ní.

Celkově mám u publikací radost především z těch „prestižních“, ale také (hlavně) z Informační gramotnosti, která vyšla v Gradě, jde asi o nejdelší a nejkomplexnější teoretickou reflexi tohoto fenoménu a já jsem rád, že jsem k ní mohl takto přispět. Současně člověka vždy formuje, když musí napsat 400 stran textu na určité téma, systematicky s ním pracovat a přemýšlet o jeho struktuře a hloubce. V tomto ohledu si ji vážím nejvíce, protože mne samotného nejvíce ovlivnila.

Konference

V roce 2023 jsem měl možnost se jako řečník zúčastnit několika konferencí. V podstatě platí, že české jsou komunitní a sdílející, pečující o vzájemnost a nabízející možnost se potkat po delší době, zajít na kávu, poznat se promluvit. Ale věda se na nich „dělá“ jen ve velice omezené míře. Jsou ale klíčovým místem šíření inovací. Na druhou stranu mé anglické konference mne potěšili svojí vědeckostí, zajímavými metodologickými přesahy i osobnostmi, se kterými je možné se na nich setkat. Toto pnutí si uvědomuji u časopisů a přemýšlím, jaké dopady toto oddělení vědy do anglicky koncipovaného prostředí může mít. Sám i relativně často na přednášce hledám český pojem pro něco, co běžné říkám a poslouchám v angličtině.

U konferencí New Media Pedagogy, Disco a Cyberspace jsem měl možnost být předsedajícím příslušné sekce. Na konferencích Informační interakce a LibCon jsem se účastnil diskusního panelu.

  • New Media Pedagogy 23: research trends, methodological challenges and successful implementations: AI literacy
  • Informační interakce (INFNT 2023): Nová konceptualizace fenoménu informační gramotnosti v kontextu rozvoje generativní umělé inteligence
  • UčitelIn: Tvorba nelineárních interaktivních multimediálních příběhů a her v Twine2
  • Disco: The Design Process of Textbook Development for Non-Medical Health Education Teachers: A Case Study (s Janem Besedou)
  • Disco: Open Web-Based DigcompEdu Course — Developing Digital Pedagogical Competencies for Non-Teachers: A Case Study
  • Religiozita České republiky ve světle posledního sčítání lidu: Neviditelné náboženství a spirituální gramotnost jako hermeneutické klíče k současné religiozitě
  • Učíme hrou: Nelineární příběhy jako edukační nástroj
  • LibCon: Knihovny jako inkubátor demokratické společnosti
  • Inovativní a aktivizační metody ve vzdělávání v nelékařských zdravotnických oborech: Výzkumná zjištění

Popularizace a mediální vystoupení

V letošním roce jsem měl možnost několika mediálních vystoupení, byť ne úplně dlouhých nebo systematických. Asi nejzajímavější pro mne byla účast v Historii.CS na téma Wikipedie. Šlo nejen o zajímavé téma a můj oblíbený pořad, ale také o prostředí ČT, do kterého se běžně nedostávám a o relativně značný časový odstup mezi natáčením a publikováním.

Z podcastů bych rád zmínil dva, které připravilo Kariérní centrum MU — #11 Budoucnost práce s umělou inteligencí a #12 Studenti versus AI — hra kdo s koho nebo nové kreativní partnerství?. Oba díly pro mne byly zajímavé tím, jak příjemně dokázal rozhovor plynout.

Z běžných rozhovorů bych vybral krátký čas v ČRo Plus od digitálních kompetencích, dále pak rozhovor pro Učitelské noviny — ICT revize: nad publikací o digitálních kompetencích učitelů a pro Řízení školy.

Zapomenout nemohu ani na velice příjemný Rozhovor z knihovny České křesťanské akademie o tekuté modernitě a spiritualitě. Odpovídal jsem v anketě Respektu i EM.

Rozhovory a mediální vystoupení obecně jsou zajímavé tím, že nikdy člověk neví, jaký budou mít dopad, koho osloví a jakým způsobem. V tom se zásadně liší od akademických textů, u niž člověk docela dobře může odhadnout, kdo je čtenářem a kdo posluchačem, co budou kontroverzní roviny nebo jak mu bude porozuměno. Každý rozhovor nebo mediální výstup je tak otevřeným prostorem pro další přemýšlení a snad i setkání, která by se jinak uskutečnila jen obtížně.

Z popularizačních aktivit jsem hodně prostoru věnoval umělé inteligenci — ať již šlo o webináře pro nakladatelství Forum, presenční školení pro Vzdělávací institut JMK nebo setkání na školách v Nedvědici a Blansku. A samozřejmě workshop v knihovně v Liberci. Celkově mám tuto popularizaci rád — člověk vidí, jak učitelé či knihovníci přemýšlejí, interagují, co řeší za problémy, únavy a radosti. A současně, že jim záleží na tom, co dělají. Což je fajn. Pro JCMM jsem pak měl workshop o kreativitě a technologiích pro učitele na základních školách.

Četba

U četby je vždy složité, co vlastně vybrat. Doba, kdy by se klíčová sdělení ve vědě realizovala formou knih je (bohužel) pryč a důraz na rychlá sdělení, jasné zacílení a jití k věci vede k psaní pečlivých studií v IMRAD struktuře, ale omezuje význam odborné literatury jako takové. Pokud bych přesto měl z odborné literatury něco vybrat, co mne skutečně oslovilo, bylo by to například:

  • Šíp a kol.: Na cestě k inkluzivní škole: interakce a norma. Kniha ukazuje, jak důležité je hledat teoretická východiska a významy výzkumů. Autoři napřed v rámci GAČR projektu sesbírali data a pak nabídli, na ploše knihy velice zajímavý a hluboký text. Chytře napsané, opřené o data a současně přemýšlivé, text má charakter primárního výzkumu, který může proměnit české školní prostředí.
  • Krása: Jak řeč ovlivnila člověka. Kniha, kterou téměř nikdo nezná, ale současně nabízí mimořádně zajímavý pohled na to, jak evoluční psychologie může chápat fenomén jazyka. Autor se drží svého pole působnosti, ale současně dokáže nabízet adekvátní přesahy, je čtivý a současně čtenářsky vstřícný.
  • Halík: Odpoledne křesťanství. Text, který je nesporně bestsellerem od Tomáše Halíka představuje pro mne zajímavý zdroj inspirace ve třech ohledech. Předně ukazuje, jak modernita nedokáže svojí neukončeností odpovídat na potřeby současné společnosti ani jednotlivého člověka. Za druhé analyzuje církevní prostředí jako takové, které se své stereotypizace a fixce představ na společnost (která již neexistuje a dost možná ani nikdy neexistovala) nechce vzdát a působí tím četná zranění všem, kdo to s vírou a katolickou církví myslí alespoň trochu vážně. A za třetí, že nemusíme končit ve beznaději, že existují přístupy a akcenty určující zralost jako hodnotu, církev jako polní nemocnici chápající znamení času. Navíc je text skvěle napsaný.
  • Matějčková: Kdo to mluvil o vítězství? Soubor esejů, které pojednávají o resignaci, jako filosofickém postoji. Jakkoli s Matějčkovou obecně příliš nesouhlasím, tak tento soubor úvah představuje jednu z nejlepších filosofických knih v posledních letech od českých autorů či autorek. Nejde o repetiční shrnutí či manuál pro začátečníky, jak se může na první pohled zdát, ale o pečlivé provazování jednotlivých kapitol a hledání obecnějších strukturních vzorců.
  • Latour: Zpátky na zem. Konkrétně tuto knihu vybírám trochu náhodně, protože rok 2023 je pro mne rokem objevení Latoura, ne že bych ho před tím neznal, ale šlo spíše o povrchní znalost a jeho smrt na konci roku 2022 mne vedla k přečtení alespoň některých textů, které jsou pro mne zajímavé důrazem na síť, kritikou modernity nebo důrazem na ne-entičnost, což jsou témata, kterým se snaží dlouhodobě věnovat. Současně jsem letos od něj přečetl také Kde to jsem? — Poučení z lockdownu pro pozemšťany a Stopovat a skládat světy s Brunem Latourem. Latour je mistrem v krátkých a úderných textech.

Myslím, že pokud jde o beletrii podařilo se mi ji přečíst nejvíce v životě a současně s ní mám pocit, že dokáže některé aspekty skutečnosti zachycovat hlouběji a plastičtěji než vědecké publikace. Podařilo se mi dočíst vše, co v češtině vyšlo od Murakamiho (celkem 18 knih) a Houellebecqa (celkem 8 knih). Oba autoři podle mého soudu mimořádně jasně ukazují krizi současné moderní společnosti spojené s představou člověka jako jednostranně racionální bytosti. Vrátil jsem se ale i Kafkovi (3 knihy) nebo Kunderovi (3 knihy). Kunderu jsem vlastně dříve nikdy nečetl a tím, jak zemřel otevřel nový interpretační prostor. Přiznám se, že jeho romány mi přijdou čtivé, ukazující určitou ztracenost člověka ve světě, ale současně možná až příliš kotvené v reáliích socialismu na to, aby mohly být skutečně vtahující. Vlastně podobně jako Camus (2 knihy), který píše skvěle, ale v kulisách již zcela neexistujících a nedostupných evropskému čtenáři. Líbila se mi ale i próza Kateřiny Tučkové Bílá voda, která je skvěle napsaná a ukazuje opět na určité rysy nespokojenosti nebo nezahojenosti v současné společnosti.

Seznam četby je k dispozici zde.

Architektura

Čas od času se člověk musí učit něčemu novému, najít si koníček či vášeň, do které se ponoří, i když to nedává smysl z hlediska jeho kariérního nebo jiného profilu. Architektura je pro mne jako hra, bez důrazu na výsledek, ale s velkým potěšením z procesu tvorby. Vím, že bych nikdy nemohl být architekt, nemám prostorovou představivost, neumím kreslit ani lepit. Ale jsem moc rád, že do mne důvěru vložil Jiří Richter, se kterým a jeho týmem jsem mohl být u návrhu několika školních budov a další edukačních staveb. Spolupracujeme už — pokud správně počítám — pět let je to pro mě vždy radost a inspirace.

Nepřestává mne fascinovat, jak dokáží lidé v CHYBIK+KRISTOF ARCHITECTS & URBAN DESIGNERS naslouchat, pracovat s obecnými idejemi a převádět jen do prostoru, zhmotňovat a zkonkretizovávat věci, které běžně učím na teoretických seminářích dokáží převést do formy, která je vizuální, konkrétní a jasná. Věřím, že se nakonec dostaneme k tomu, že zkusíme obecněji popsat, co to znamená přemýšlet nad architekturou školy, protože to je v českém prostředí stále velice nedotažená a nejasně reflektovaná disciplína.

Základní škola ve Staré Boleslavi je první stavba, se kterou jsme společně (tedy více oni, než já) dokázali uspět v soutěži. Jde o návrh školy, který odmítá raně moderní figuru buď /anebo, vytváří prostor učební, odpočinku, bytí, komunity i individuálnosti v jednom prostředí. Ukazuje, že mnohé hranice, které si kreslíme nedávají smysl a že je možné je vhodnou architekturou překročit. Byť zatím často narážíme na to, že některé tradiční prvky tvoří entity, kterých se systémy v různém ohledu zatím nechtějí nebo neumějí snadno vzdát.

--

--

Michal Černý
EDTECH KISK

Vysokoškolský pedagog edTechu a publicista, učitel na KISKu, filosof, experimentátor, snílek.