Mně je třeba úplně buřt, jestli se moje děti naučí psát v 5 nebo ve 12 letech
Text vznikl jako závěrečná esej do předmětu Učící se společnost na brněnském KISKu v jarním semestru 2017.
Větu z titulku jsem beze změny přepsala z blogu krkavcimatka.cz Veroniky Hurdové. Ve svém textu Proč své děti nepošlu do “normální” školy uvažuje nad tím, proč jí a jejím dětem tradiční systém českého školství nevyhovuje. Nejstaršímu z jejích tří dětí je pět let, školou povinné ještě není. Do školky nechodí, sociální návyky i základní zkušenost o světě získává doma a ve společenství dalších lidí a rodin, nikoli v instituci.
„Nejsem ten typ rodiče, co by si myslel, že má doma nějaké extra lumeny. Vlastně si myslím, že moje děti jsou inteligencí vcelku průměrné. Vnímám na nich ale to, jak jsou ještě nepolíbené státním školstvím. Absolutně se nestresují tím, co by měly umět nebo co se od nich očekává,“ píše krkavčí matka.
„Neuvěřitelně mě baví pozorovat způsob, jakým děti objevují svět. Jak se dokážou pro něco nadchnout a vyždímat téma do takové hloubky, do jaké jsou připraveny ho vstřebat. A když se cítí naplněny, bez skurpulí debatu opustí (= řeknou něco ve stylu “mami, proč mi tohle říkáš?, mě to už přece vůůůbec nezajímá” a jdou trhat kytky nebo šťourat klackem do mraveniště).“[1]
Unschooling, který (nejen) Hurdová obhajuje, a který u nás zatím není možné v souladu s legislativou provozovat, je tématem, které víc a víc začíná čeřit vody i českého rodičovství. Vychází z potřeby „osvobodit“ svoje děti od povinné školní docházky, učení se věcí, které je nezajímají, tabulkových hodnocení a celkově tak nějak stresujícího životního stylu. Jak jsem pochopila, lidé, kteří myšlenku unschoolingu zastávají, věří, že dítě se samo dokáže rozhodnout, co a kdy se potřebuje učit, a nejlepší pro něj je poznávat svět svým tempem, svými zájmy a na základě svých rozhodnutí. Pak nezáleží na tom, jak říká Hudrová, zda se naučí psát v pěti nebo dvanácti letech. Protože psát se naučí (bude chtít naučit), až vycítí potřebu této schopnosti ve svém každodenním životě.
Musím se přiznat, že jakkoli idealisticky unschooling zní a vypadá, jako (nastávající) matka jsem k němu poměrně skeptická (nutno říct, že velká část mého skepticismu pramení z prosté neznalosti a neodbornosti). Na danou problematiku se snažím nahlížet již ne optikou svých potřeb, ale optikou potřeby svých budoucích dětí. Neumím si představit, že bych je nechala „plácat se“ ve světě znalostí a dovedností odkázané jen samy na sebe. Jasně, měly by mentora, lektora, průvodce či kdoví koho, který by je na jejich cestě za poznáním provázel. Měly by někoho, kdo by jim pomohl rozvíjet jejich schopnosti, navedl na správnou cestu a poradil, když by se ocitly na slepé křižovatce. Sama bych si ale na tuto roli netroufla, ač naše děti budu znát nejlépe ze všech (tímto se omlouvám svému manželovi, ale „maminka prostě ví“). Nedokázala bych vzít na svá bedra zodpovědnost, že potomky jako rodiče máme v poznání a učení nasměrovat tam, kam je třeba, zcela jinou cestou, než prošlapalo tolik generací před námi, a nebo — že si ty správné cestičky vyšlapou docela samy. Netroufla bych si asi ani na homeschooling, jakkoli by takové počínání třeba mohlo mít pro naše děti dopad více prospěšný než negativní. A na komunitní výuku společně s dalšími rodiči žijeme bohužel v příliš malé vesnici. Dost ale odmítavých úvah jednoho možná až příliš tradičního mateřství.
Povinně i do školky
Zatím utopický unschooling se českým rodičům a dětem vzdaluje i novelou školského zákona, zákon č. 178/2016 Sb. Po letošních prázdninách budou muset do kolektivu vrstevníků povinně vyrazit i předškoláci[2]. Rok předtím, než nastoupí základní školu, musí strávit ve školce. Pro některé rodiče žádná změna, pro některé starost navíc a pro některé dokonce téměř neřešitelný problém, nejen proto, že mnohé školky už nyní praskají ve švech. A pro některé rodiče dokonce zcela nepochopitelné omezování svobody jejich ratolestí.
Nicméně i toto nařízení podává pomocnou ruku těm, kteří své děti do školky posílat nechtějí/nemohou. Kromě přípravných tříd a zahraniční výuky se nabízí ještě možnost domácího vzdělávání. Dítě bude muset být ve školce zapsané, ale po domluvě s ředitelem zařízení jej nebude pravidelně navštěvovat. Stejně jako v případě základních škol, i při absolvování domácí „školkové výuky“ bude předškolák podroben přezkoušení. To provede zhruba po třech měsících příslušná mateřská škola. Pokud dítě neprokáže dostatečné schopnosti, rodiče dostanou doporučení, jak je rozvíjet. Předškolák bude muset zvládnout například následující:
· chytat míč;
· vydržet bez rodičů;
· dodržovat pravidla;
· malovat základní obrazce nebo třeba
· rozlišovat pravou a levou stranu, barvy, tvary či velikosti.[3]
Již v počátečních úvahách o zavedení povinné předškolní docházky ji ministryně školství Kateřina Valachová prosazovala s tím, že dítě bude lépe připravené na vstup do první třídy.[4] Jenže mnoho rodičů (včetně Hurdové) je přesvědčeno, že své dítě dokáží na vstup do školy připravit sami. A že vlastně i ta škola je něco ne příliš žádoucího…
Vzdělání bez pravidel?
Všeobecný školní řád vydaný císařovnou Marií Terezií 6. prosince 1774 u nás změnil uvažování o vzdělávání od základu. Ve všech farních obcích začaly vznikat školy, v nichž se žákům dostávalo od základního trivia čtení, psaní a počtů i výuky náboženství a na venkově základů hospodaření, ve městech potom dovedností potřebných pro průmysl a řemesla; triviální školy doplnily školy hlavní a v největších městech tzv. normální. Začalo se vydávat více učebnic, začal se budovat učitelský stav a učitelé byli profesionalizováni. Školu začaly navštěvovat všechny děti ve věku od 6 do 12 let, a to napříč společenskými vrstvami. To výrazně ovlivnilo další společenský, kulturní i hospodářský vývoj.[5] Je už ale dnes potřeba povinné školní docházky překonaná?
Mnozí začínají vnímat systém státem řízeného a nařízeného školství problematickým. Děti jsou podle odpůrců klasické výuky ve škole zbytečně zatěžované věcmi a předměty, které je nebaví a které nikdy v životě nevyužijí. Objevuje se šikana ze strany spolužáků a v horším případě i náznaky ze strany učitelů, škola se tak stává prostředím, které, místo aby žáka rozvíjelo, motivovalo a inspirovalo, jej systematicky dusí. Je proto načase systém (zachovávající si na mnoha místech u nás tvář minulého režimu — teď už snad méně než dřív, nicméně ještě já jsem v první třídě musela sedět s rukama za zády) změnit…
Změna ale probíhá často až příliš extrémně. Z autority učitelů se stali lidé, kteří nemají žádná práva, a kteří, přinese-li žák domů špatnou známku, jsou na pranýři rodičů jako první (a často jediní). Ve školní jídelně si nikdo nedovolí dítě poslat zpátky ke stolu s netknutým obědem a nespokojenost (mnohdy s odpuštěním hysterických) rodičů se nad školami kýve jako nebezpečná břitva. Jak ale z tohoto začarovaného kruhu neúcty a nepochopení ven?
U nás zatím jediným legálním způsobem, jak své děti zcela vymanit z osidel školského systému, je kromě alternativních soukromých škol homeschooling, tedy rozhodnutí vyučovat své potomky doma a na vlastní zodpovědnost. Tuto cestu volí jak ti rodiče, jejichž potomci nejsou z různých důvodů schopni základní školní docházku v klasické školní třídě absolvovat a není k dispozici žádné vhodné zařízení, i ti rodiče, kteří zkrátka systému školství nedůvěřují. I přesto však musí děti osvobozené od vysedávání ve školní lavici zvládnout to, co jejich spolužáci, a pravidelně se podrobovat přezkoušení ve škole, do níž jsou oficiálně zapsáni.
Existuje ještě jedna cesta, u nás zatím právně nerealizovatelná, a tou je právě unschooling.
Chceme-li se vydat ke kořenům tohoto pojmu, dostaneme se zhruba o padesát let zpátky k Johnu Holtovi. Americký spisovatel a pedagog se stal po letech strávených v pozici učitele výrazným zastáncem domácího vzdělávání. Uvědomoval si, že mezi dětmi, které chodí pravidelně do školy, a těmi, které školu ještě pro svůj věk nenavštěvují a svět objevují jen prostřednictvím her, pozorování a zkušeností, je velký rozdíl. Dvouleté děti byly v jeho očích odvážné a připravené zažívat dobrodružství, zatímco jeho desetiletí žáci byli bázliví a nejistí.
Podle něj je na vině strach — strach ze špatné odpovědi, ze ztrapnění se před spolužáky a učitelem, z vlastní nedostatečnosti. To podle Holta umocňuje fakt, že se musí žáci učit věci, které je naprosto nezajímají. Ve své knize z roku 1976 Instead of Education: Ways to Help People Do Things Better píše:
„Povinná školní docházka — povinné učení — je tyranie a zločin proti lidské mysli a duši. Každý, kdo se mu může jakkoli vyhnout, ať tak učiní.“[6]
Rozhodl se tedy pro změnu — od šedesátých let začal prostřednictvím knih a vlastního vystupování vysvětlovat, proč školy žákům spíše škodí, než aby je na cestě za poznáním podporovaly. Nebyla ovšem nalezena cesta, jak školství reformovat. Holt se tak uchýlil k propagaci domácího vzdělávání. Jenže šel ještě o něco dál, nechtěl, aby domácí prostředí dětem suplovalo školu. Chtěl, aby se děti naučily to, co potřebují, v momentě, kdy na to jsou připraveny. Místo učebnic poslouží dostatečně stimulující prostředí. Svobodnou cestou za poznáním a vzděláním, kterou lemují vlastní zájmy dětí a široká škála podnětů, se podle Holta stal právě unschooling.
“Lidé jsou učenlivé bytosti. Učíme se rádi, potřebujeme se učit, jsme v tom dobří. Nepotřebujeme, aby nám někdo ukazoval, jak to dělat, nebo nás k tomu nutil. Co tyto procesy zabíjí, jsou lidé, kteří do nich zasahují, kteří je chtějí regulovat a kontrolovat.”[6]
Co je to unschooling?
Při svém pátrání se mi povedlo o unschoolingu zjistit (snad správně) následující: Možná spíše než o nějakou formu vzdělávání se jedná o celkový životní styl. Jde o kompletní vymanění se ze vzdělávacího systému a ponechání prostoru dětem na to, aby se díky své přirozené zvídavosti vzdělávaly samy. Samozřejmě je třeba jim k tomu poskytnout dostatečně stimulující prostředí. Dítě, na němž je unschooling praktikován, samo určuje, co, kdy a jak se bude učit, čemu se zrovna chce věnovat, a když bude chtít, třeba číst se zkrátka naučí opravdu až ve dvanácti letech. Propagátoři unschoolingu ale zároveň věří, že se dítě tímto způsobem naučí vše, co v dané kulturní oblasti, v níž vyrůstá, potřebuje. Velkou výhodou pro něj je právě skutečnost, že na něj nejsou kladeny žádné požadavky, nikdo ho nenutí do něčeho, co jej nebaví nebo nezajímá, nikdo jej nehodnotí a nesrovnává s ostatními. Proces poznávání, jak probíhá od narození (respektive snad již od prenatálního věku), u dětí nerušeně pokračuje i ve věku, kdy již překročily hranici povinné školní docházky.
O základních dovednostech, jako je například čtení, mají propagátoři unschoolingu také jasno. Například členka projektu Svoboda učení (o něm později) Zdeňka Staňková říká:
„V naší západní společnosti založené na psaném projevu — například nápisy, e-maily, knihy — je téměř nemožné nenaučit se číst. Tisíce dětí, které vyrostly unschoolingově nebo ve svobodných školách, se naučily číst, psát i počítat samy ve chvíli, kdy to uznaly za potřebné a užitečné.“ [7]
Nabízí se otázka, jak tito nestudenti obstojí v dalších stupních vzdělávání, chtějí-li se jich účastnit. Ve Spojených státech prováděl výzkum s touto tematikou psycholog Peter Gray.[7] Zkoumal „post-unschoolingový“ život 75 respondentů. Výsledky?
83 % dotázaných pokračovalo v dalším vzdělávání — vysokoškolském, či odborném. Necelá polovina (44 %) získala bakalářský či vyšší titul, případně ještě v době konání výzkumu studovala. Podle Greye studovali unschooleři na vysokých školách bez větších potíží, paradoxně neměli problém s organizovanou výukou či skripty a dostávali dobré známky. Na rozdíl od studentů odkojených klasickým vzděláváním prý nebyli vyhořelí, uměli být zodpovědní sami za sebe a vysokou školu vnímali jako místo, kde jsou dobrovolně a z nějž chtějí vytěžit co nejvíce.
Většina respondentů byla také finančně samostatná, mnoho z nich pracovalo v kreativních oborech a dobrá polovina jako podnikatelé.
A nevýhody unschoolingu, které sami respondenti pociťovali? Ačkoli jich bylo mnohem méně než výhod, mezi odpověďmi se objevila kritika ostatních, sociální izolace nebo to, že se v dalším vzdělávání zkrátka museli přizpůsobit.
Sudbury model[8]
A že unschooling může být a je aktivně praktikován, dokazuje například Sudbury Valley School. Existuje již od roku 1968, její vznik se tedy kryje s počátky Holtovy iniciativy. Nyní je již takových škol rozeseto po celém světě více než tři desítky, kromě USA také v Dánsku, Izraeli, Japonsku, Nizozemí, Belgii a Německou. V těchto školách se společně vzdělávají žáci od 4 do 19 let, nejsou však rozdělováni do žádných věkových kategorií.
V Sudbury školách jsou klíčové dva principy: vzdělávací svoboda a řízení na principech přímé demokracie. Jedná se o soukromé školy, v nichž mají žáci kompletní zodpovědnost za způsob a kvalitu svého vzdělání.
Základem pro dostatečný rozvoj je nadstandardní vybavení — ať už je to plně vybavená kuchyň, dřevařská dílna, hudební nástroje, počítače, mikroskopy, tělocvičny, rybníky, lesy či parky. Pracuje se se zmiňovanou přirozenou zvídavostí.
Zaměstnanci těchto škol nejsou učitelé, ale průvodci. Žákům poradí, ale impulsy od nich nevychází. Díky tomu žáci získají za své výsledky zodpovědnost, je zde také prostor pro účinnou sebereflexi.
Kromě „klasických“ problémů, které by bylo možné u takovéhoto způsobu (ne)vzdělávání vnímat, je zde ještě něco — chybí návyk určité společenské hierarchie a uznávání autority, a jakkoli je zde pěstovaná důležitá vnitřní motivace, chybí návyky na tu vnější. Dalo by se říct, že žáci zde žijí v jakési bublině, která však musí po přechodu do „reálného“ života nutně prasknout. Jak to potom vypadá, viz výše popsané výsledky Greyova výzkumu. Ne všichni ale pravděpodobně dojdou až k úspěšnému absolutoriu univerzity či vlastnímu podnikání. Což samozřejmě neznamená, že je a priori špatně.
Jak to vypadá u nás?
Sudbury postupně přestává být utopií i v České republice. Ačkoli zde zákon povoluje alternativy pouze v individuálním vzdělávání či alternativních soukromých školách, jejichž boom však začíná být údajně regulován (více například zde[9]), objevuje se velká iniciativa propagující unschooling a dokonce i volající po změně legislativy.
Před pěti lety vznikl v České republice projekt SvobodaUčení.cz. Z internetové stránky se postupem rozrostl na početnou skupinu aktivních zastánců svobodného učení, jak říkají.
„(…) Cílem spolku SvobodaUčení.cz proto je, aby unschooling a další formy sebeřízeného vzdělávání byly zcela legitimní možností, nikoli něčím, s čím je potřeba se skrývat. Řešením je úplná odluka školství od státu, jež zahrnuje: zrušení povinné školní docházky a veškeré k tomu návazné legislativy, zrušení veškerých zákonů a regulací, kterými stát školám či rodičům předepisuje, jak mají děti učit a vychovávat, zrušení veřejného financování školství prostřednictvím daní a konečně zrušení všech státem certifikovaných diplomů nutných k výkonům povolání,“[10] dle mého názoru trochu odvážně stojí v jejich manifestu.
Principy sebeřízeného vzdělávání staví na:
· dobrovolnosti vzdělávaných,
· principu sebeřízení v procesu učení,
· svobodě skončit.[11]
Na svém webu mimo jiné píší, že nejsou odpůrci škol, pouze chtějí dosáhnout toho, aby zřeknutí se povinné školní docházky bylo legální.
Závěrem
Přes všechny své výše uvedené výhrady si uvědomuji, že některé věci je opravdu v systému českého školství třeba změnit, a věřím, že koncept unschoolingu rozhodně není zcestný. Je ale otázkou, zda na něj mají všichni žáci, a zda jsme na něj jako společnost připraveni. Za sebe musím říci, že ne. I proto naše dítě (samozřejmě bude-li to možné; později snad i jeho sourozence) za nějakých šest či sedm let pošleme s aktovkou na zádech spolu s jeho kamarády na státní základní školu. Zatím věřím, že to pro něj bude to nejlepší. I když nepopírám, že během těch následujících sedmi let nebudu alespoň trochu pošilhávat po nějaké alternativní škole v okolí a zjišťovat, jak že to tam vlastně chodí…
[1] HURDOVÁ, Veronika. Proč své děti nepošlu do normální školy. [online]. Dostupné z: http://www.krkavcimatka.cz/2017/05/proc-sve-deti-neposlu-do-normalni-skoly.html?m=1
[2] Změny v předškolním vzdělávání — povinný rok předškolního vzdělávání i vzdělávání dvouletých dětí. [online]. Dostupné z: https://cosiv.cz/cs/2016/08/11/zmeny-v-predskolnim-vzdelavani-povinny-rok-predskolniho-vzdelavani-i-vzdelavani-dvouletych-deti/
[3] MACH, Jiří. Povinnou školku lze obejít.[online]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/veda-skoly/404921-povinnou-skolku-lze-obejit.html
[4] TRACHTOVÁ, Zdeňka. Děti by měly o situaci v Evropě mluvit s učiteli i rodiči, míní Valachová. [online]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/online-rozhovor-s-ministryni-skolstvi-valachovou-f8a-/domaci.aspx?c=A150902_134212_domaci_zt
[5] MORKES, František. Největší reforma školství v dějinách, 230. výročí Všeobecného školního řádu. Učitelské noviny. 2004(33). Dostupné také z: http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=4731
[6] STAŇKOVÁ, Zdeňka. John Holt: Od homeschoolingu k unschoolingu a zpět. [online]. Dostupné z: http://www.svobodauceni.cz/clanek/john-holt/
[7] HAMPLOVÁ, Šárka. Unschooling: Když se děti učí samy a nepotřebují k tomu školu. [online]. Dostupné z: http://student.e15.cz/agora/unschooling-kdyz-se-deti-uci-samy-a-nepotrebuji-k-tomu-skolu-1330547
[8] MIKULOVÁ, Michaela. Sudbury Valley School. [online]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/k/z/15009/SUDBURY-VALLEY-SCHOOL.html/
[9] Lidové noviny: Ministerstvo si neví rady s množstvím škol, které zakládají rodiče nespokojení s běžnými základkami. [online]. Dostupné z: http://www.eduin.cz/clanky/lidove-noviny-ministerstvo-si-nevi-rady-s-mnozstvim-skol-ktere-zakladaji-rodice-nespokojeni-s-beznymi-zakladkami/
[10] Manifest Svobody učení. [online]. Dostupné z: http://www.svobodauceni.cz/manifest-svobody-uceni/
[11] Teoretická východiska a principy Svobody učení. [online]. Dostupné z: http://www.svobodauceni.cz/teoreticka-vychodiska-principy-svobody-uceni/
