Modulární informační systémy a pomalá infiltrace principů daty řízeného školství
Pro svůj článek volím formu úvahy nad možným využitím modularity informačních systémů především základních či středních škol pro zkvalitňování výuky. Snažím se nastínit drobné nápady či jednoduchá zlepšení (založená mimo jiné i na práci s daty), jejichž využitelnost mi připadá realizovatelná či minimálně stravitelná pro průměrného učitele v českém prostředí a zároveň reaguje na nešvary českých škol.
Prvním typickým příkladem může být častá absence slovního hodnocení, zastoupená klasifikací známkami — nic neříkajícími čísly, která rozřazují žáky na hloupé a chytré. Informační systém by učitelům nabízel a usnadnil možnost hodnotit žáky slovně či alespoň komentovat udělené známky. Mýta opřádající slovní hodnocení pracují především se strachem z náročnosti z toho plynoucí. Ale jsem-li učitelem (byť velkého množství žáků), konstantně sleduji jejich práci — ať už jsou mi měřítkem testy nebo vytváření projektů nebo snaha, a tím pádem by pro mne neměl rozpis konkrétních postřehů být potíží. Do pléna se málokdy vnáší úvaha nad formou takového hodnocení, neboť i jedno stručné souvětí, kterým učitel okomentuje známku, skrývá o 100% větší potenciál, nežli známka bez něj.
Navíc učitelům, kteří vycházejí v těchto letech z pedagogických fakult, nečiní potíže počítač ovládat alespoň na základní uživatelské úrovni. Ačkoliv uznávám, že si nedokáži představit všechny komplikace s tím spojené, nevidím důvod, proč by i adaptace na informační systémy nemohla být záležitostí postupnou. Je-li pro učitele starší generace nepřekonatelnou zátěží a jaksi to odporuje jejich vnitřní představě o vedení výuky, dobrá, využijme pouze dobrovolnosti a nabídněme veškerou pomoc pro ty, kteří zájem učit se projeví; ovšem noví absolventi a nastupující učitelé s potenciálem informační systémy využívat, by měli mít za povinnost je od počátků integrovat do své běžné pracovní praxe. S neustálým oddalováním, výjimkami a kompromisem se z místa nedostaneme.
Shrnu-li a doplním v krátkosti myšlenku předchozích dvou odstavců: prvním úkolem informačního systému je možnost operovat s hodnocením slovním, k němuž se žák (rodič, učitel) může kdykoliv vrátit a sledovat progres mnohem lépe, nežli z úsečných poznámek v hodině nebo ze známek. Navíc nezapomínejme hledět vpřed, slova jsou data také (zpracování přirozeného jazyka apod.).
Šance hodnotit patří ale i žákům. Především mladší žáci (ve spárech kolektivu) by získali bezpečné prostředí, jak se k výuce — vedení, tempo, obsah, učitel, potíže — vyjádřit. Pro žáky bez rozdílu věku by možnost hodnotit a dávat zpětnou vazbu tímto způsobem pozitivně ovlivnila třeba um formulovat myšlenky a přemýšlet nad svým okolím kriticky, také by rozvíjela snahu přijít s návrhy na změnu a aktivně se zapojit se do vzdělávacího procesu. V ideálním případě by se výsledkem stalo naznání, že i slovo jednotlivých žáků má na škole váhu. Stačí nemlčet.
Poměrně hezky již fungují aplikace, které podporují využití technologií pro zapojení žáků do online aktivit v reálném čase vyučovací hodiny. A to od jednoduchých klikaček (volba možností, zobrazování otázek, hlasování ad.) po starší a jednodušší aplikace typu Google Classroom (i ta umožňuje třeba zadávat úkoly a sdílet materiály). V případě těchto aplikací by jistě bylo zajímavé propojit je s informačními systémy (ať se bavíme o kompatibilitě, vlastních modulech pro ISy nebo jenom možnosti sdílet data a výsledky).
Za poměrně zajímavou bych považovala myšlenku sdílení — v tomto případě tématického plánu, osnov. Proč? Prvně: k plánu se dostává žák. Z vlastní (a přeci jen ne tolik dávné) zkušenosti si nepamatuji, že bych kdy byla seznámena s celoročním plánem (či aspoň měsíčním). Jako školáčka prvního stupně (tehdy) plna entuziasmu bych ocenila možnost pracovat dopředu, jako gymnazistka bych možnosti nahlédnout pod pokličku hodin využila k lepšímu time managementu. Pro žáky s jakkoliv častou absencí by se online osnovy staly základním materiálem pro orientaci v zameškaném rozsahu učiva. Výhody by získali žáci se speciálními vzdělávacími potřebami (včetně výjimečně nadaných žáků, kteří se jako skupina potřebující velmi specifický postup práce teprve dostávají do obecného povědomí učitelů). Učitelé by částečně odkryli, kolik času investují do přípravy hodin a nakolik jsou jejich hodiny invenční — pro liknavé učitele motivací, pro dobré učitele možnost docenění (konečně aspoň ze strany žáka nebo rodiče).
Druhak: pohled rodiče. Možná zde dám přílišný prostor fantazii, ale možná by se v budoucnu našli aktivní až aktivističtí zástupci žáků, kteří by byli schopni apelovat na vedení škol (i výš) pro proměnu kurikul: nejtradičnějším a rovněž nejsmutnějším příkladem bývá absence moderních dějin ve výuce, řekněme po roce 1945; ovšem zpracování průřezových témat, o jejichž hodinové dotaci má málokterý rodič pravděpodobně přehled (finanční gramotnost, právo, ekologie, mediální výchova), by bylo mnohem snadnější kontrolovat a dostat do povědomí jejich mnohdy žalostný stav.
Dotřetice by vznikal prostor pro meziškolní sdílení dobré praxe (ano, vnímám zde ten přechod do science-fiction článku) — právě například v oblastech, s jejichž výukou bývá ve školách potíž největší. V tomto bodě nespoléhám na kompatibilitu jednodlivých informačních systémů jako spíš na činnost navázanou na každou ze škol (mám-li školu, kde osm z dvaceti učitelů využívá informační systém, v němž se snaží vzájemně sdílet metody či třeba aplikace vhodné pro výuku, pokládám to za perfektní základ, který lze využít pro konferenci nebo jen navazování přátelských vztahů s jinou školou). Jako idealista nevidím tolik důvodů, proč by to nešlo.
Ano, vždy je dobré mít na paměti dvojsečnost nástrojů. Učitel může vidět v modulu pro hodnocení svých hodin vyloženě kulomet pro ukřivděné neaktivní žáky, jejichž hlavním cílem je nenáviděného pedagoga zničit. Zveřejnit osnovy online a vyvolat tak možná dravou diskuzi nespokojených rodičů, kteří si rádi postěžují, ale nenabídnou konstruktivní řešení, je obdobně děsivé. Jako naivní optimista bych v těchto ohledech spoléhala především na malé krůčky s dobrou silnou vizí a správné nastavení procesů.
Závěrem bych doplnila, proč jsem se věnovala pár menším nápadům namísto zamýšlení se nad daty řízeným školstvím. Chceme-li mít (či začít opravdu pracovat na) takové školství, je zapotřebí pevně vytyčit dlouhodobé cíle a vize škol. České veřejné školství strukturuje výuku dle hierarchizovaných vzdělávacích programů, které vytvořilo MŠMT. Komentovat českou (nejen) vzdělávací politku by bylo na dlouhé lokte, nicméně nekonzistentnost názorů a nejistá budoucnost směřování českého školství (a politiky) plná paradoxů, pro niž je charakteristické tempo krok dopředu, tři zpátky, neposkytuje dostatečné záruky.
(Z poslední doby uvedu jako příklad konečnou odvahu dlouhodobě zvedat platy podhodnoceným učitelům versus znovuzavedení předmětu dílny a pozemky. Dlouhé diskuze o manuálně negramotných absolventech škol, otevírájí další otázky, třeba na kolik velký — a zda vůbec — je to problém, a to především s přihlédnutím k omezené časové dotaci ve škole. Opět se dostaneme k podhodnocení rozvoje klíčových kompetencí nebo zpracování průřeozvých témat. A tak dál. A stojí-li na pomyslných vahách okopávání zahrádky či oprava radiopřijímače versus umět popsat rok 1968 a rozpoznat hoax, mám osobně jasno.)
While schools routinely gather massive amounts of student data via local, state and national testing, that data is not always accessible and teachers don’t always know how to use it effectively. (zdroj)
Mou snahou v tomto článku bylo spíše přiblížit drobné možnosti, jež by na lokálních (ba dokonce jednotlivých) úrovních pomáhaly učitelům zlepšovat praxi a adaptovat se na informační systémy — vidět jejich možnosti a výhody, pokusit se pracovat s malým objemem produkovaných dat s cílem porozumět zmiňovaným principům. Na rozdíl od nadměrného a již probíhajícího shromažďování kvant dat, s kterými by si věděl rady sotva odborník na jejich zpracování, by tak učitelé sami dostali možnost naučit se na málu chápat a jaksi si osahat v praxi rizika, přínosy, klady a zápory. S veškerým respektem k tzv. big data a úžasným možnostem, které nabízí, nemohu setřást pocit, že pro české vzdorné prostředí není od věci začít na opravdovém kraji oblasti a s málem. Položím-li to prostě, má-li fungovat školství lépe, je zapotřebí mít spokojené učitele experty, kteří věří tomu, co dělají, což je, alespoň dle mého názoru, založené na přímé osobní zkušenosti a vnitřním přijetí.
