Mohu mít opravdu svou digitální identitu pod kontrolou?
Bylo chladné počasí, listopadová noc a já jsem si říkal, že bych si z nudy rád prošel, co vše se o mě a mých blízkých nachází na internetu a dá lehce dohledat. U většiny členů rodiny se pro mě nejednalo o žádné překvapení — zmínky ve školních časopisech, vyhrané soutěže, veřejná hlasování a podobně. Když jsem se však dostal k prohledávání jmen mých prarodičů, zjistil jsem, že můj dědeček má vytvořenou vlastní stránku na Wikipedii a to poměrně podrobně. Velice mě tato skutečnost překvapila a jelikož se mi některé body zdály v rozporu s tím, co z vyprávění vím, při nejbližším setkání jsem se jej tedy zeptal, zda o tom ví a co na to říká. Jakmile se dědeček o dané skutečnosti dozvěděl, vyvolala v něm vztek hned ze dvou důvodů — o dané publikaci nic nevěděl, a navíc v ní byly údajně uvedeny nepravdivé informace, které vykreslovaly jeho minulost zavádějícím způsobem.
V ten moment jsem si začal uvědomovat, jak moc dokáže cizí činnost v online prostoru ovlivňovat identitu někoho jiného a zároveň, v jaké pasti se lidé v podobné situaci nachází. Co s takovou věcí může osmdesátiletý člověk udělat? Mají jiní lidé právo uveřejňovat nepravdy či procházet historické neveřejné archivy a dané informace zveřejňovat, ačkoliv se v současné době nejedná u osobu veřejně známou, či nebylo podepsáno prohlášení se zpracováním osobních údajů? Mají cizí lidé vůbec právo vytvářet za nás digitální stopu v takovém rozsahu?
Digitální stopa
Co to digitální či internetová stopa vůbec je? Jedná se o sadu dat, která je vytvořena používáním webu. Zahrnuje tedy jak data od navštívených webových stránek, přes informace, které jsou sdíleny s online službami [1] až po fotografie, které do online prostoru nahrál Váš kamarád. Jde tedy o jedinečnou sadu digitálních aktivit, komunikací a chování, které zanechávají stopy dat na internetu, v počítači nebo jiném digitálním zařízení a mohou identifikovat konkrétního uživatele nebo zařízení [2].
Tyto stopy je ovšem možné dále podrobněji klasifikovat. Nejobecněji se rozlišují digitální stopy na aktivní a pasivní. Jako pasivní stopu v takovém případě považujeme kolekci dat, která byla nasbírána v online prostoru nezáměrně uživatelským chováním. Pro lepší představu si pod takovouto stopou můžeme představit například data, jež byla nasbírána při prohlížení si obchodu s oblečením. Daný e-shop pak v takovém případě často sbírá nejen informace o uživatelově chování, době na jednotlivých stránkách, adrese zdroje či IP adrese (a tedy i umístění nebo příslušnosti k podsíti), ale data následně přiřazuje pod anonymním identifikátorem k dalším nasbíraným informacím a agreguje je.
Aktivní datové stopy pak naopak představují datové kolekce, jež byly vytvořeny uživatelem intencionálně. Uživatel si v tomto případě uvědomuje, že data budou někde uložena a přístupná druhým či třetím stranám. Pod tímto termínem si můžeme představit například facebookové příspěvky, neanonymní komentáře pod novinovými články nebo třeba soubory odeslané přes stránku Ulož.to.
Digitální identita
Datové stopy dohromady představují soubory dat, které jednotlivé uživatele dokážou identifikovat, popsat, vystihnout kým je a často i lokalizovat v reálném čase. Dohromady tak tvoří jakousi digitální identitu, tedy opět soubor dat, jenž s určitou pravděpodobností dokážeme přiřadit konkrétnímu živému člověku [3]. Takovéto digitální identity však nejsou pouze čímsi, co bychom si vytvářeli my, sami uživatelé a jež by byly až výdobytkem posledního desetiletí. Podobný koncept existuje již od pradávna, kdy úřady začaly se shromažďováním informací o každém člověku. Od té doby může přijít libovolný občan na katastrální úřad a zjistit si z otevřených databází, kdo vlastní jaký pozemek, živnostenském úřadě zjistí, kdo s kým podniká, jak se mu vede, kde má sídlo, či v archivu knihovny nalezne noviny s komentářem účastníků protestů… Všechny tyto informace vytvářely jakousi alternativní identitu člověka, reprezentovanou psaným materiálem, pouze ve formě, ve které se na rozdíl od online prezentovaných relačních databází náročněji a pomaleji vyhledává. Přístup k nim však byl. Zvyšujícího výkonu IT technologií následně využil i stát a začal digitální identity využívat k jednoduší organizaci fyzických i právnických osob. Je tak nyní možné se pomocí pár autentifikačních údajů prokázat, že právě já jsem onen občan, jemuž daná identita patří a následně tak s autoritami jednat v digitálním prostoru podobně jako kdybychom se v reálném světe prokazovali občanským průkazem.
Jak může být ale taková digitální identita (zne)užívána? Kromě oficiálních digitálních identit, které využívají úřady k identifikaci občanů, existují i digitální identity rozšířené právě i o další, neoficiální digitální stopy. Takovéto identity pak v prostoru Webu existují samovolně a v případě, že bude nějaký z uživatelů mít zájem si něčí digitální identitu vyhledat, záleží pak již je na jeho umu, ke kolika informacím se dostane. Kdo by takovým uživatelem ale mohl být a k čemu mu tyto informace mohou být?
V současnosti, dříve než kdy jindy, využívají HR manažeři právě tyto zdroje ke zjištění dodatečných informací o uchazečích o pracovní pozici. Nespoléhá se tak již pouze na to, co daný uchazeč povypráví na přijímacím řízení, ale veškeré informace si o dané osobě ověřují. Zjišťují, jaké je jeho či její chování, jaké má názory, zda zapadá do firemní mentality nebo zda třeba nemá pokřivenou minulost.
Nejedná se však ale pouze o sféru náboru nových zaměstnanců. Zajímavý je i trend vytváření pozic správců veřejných účtů známých osobností, které mají za úkol zanechávat za sebou digitální stopy (příspěvky, komentáře na sociálních sítích) ve jménu dané osobnosti tak, aby dotvářely digitální identitu a image, mnohdy navrženou marketingovým týmem.
Velkou mírou může digitální identita jedné osoby ovlivňovat třeba i celý finanční trh. Takovým příkladem může být postava technologického inovátora a investora Elona Muska, který je známý pro své nepředvídatelné chování v online prostoru a ovlivňování vývoje akcionářského trhu nejen svými twitterovými příspěvky [4, 5].
Podobného přístupu se ale dá využít k opačnému účelu, a to k vydávání se za určitou osobu, jíž daný uživatel reálně není, bez povolení osoby již digitální identita představuje. Takový čin je nazýván krádeží digitální identity [3] a mnohdy může přejít až do míry, kdy se stane trestným činem. Na internetu je také možné najít falešné satirické profily známých ústavních činitelů a jiných veřejně známých osobností, které svou reálnou tvář odkrývají až při detailním prozkoumání detailu daného profilu (například facebookový profil mluvčího Jiřího Ovčáčka [6]). Autoři se takto kryjí proti obvinění z krádeže identity.
Moc informace
Skutečná moc nashromážděných informací však zatím stále není pro veřejnost tolik viditelná, jako by tomu mohlo být. K tomu, abych ilustroval, jakou moc již nyní některé společnosti mají, dovolím si zde na příkladu společnosti Google ilustrovat, jakými možnostmi již v současnosti disponuje.
V případě, že jsem řadový student prvního ročníku magisterského studia, dost pravděpodobně budu využívat během svého studia internet pro vyhledávání informací a se 60,7 % pravděpodobností [8] (statistický vzorek Evropy) používat také prohlížeč Google Chrome, kde budu přihlášen pod svým účtem, k němuž mám přiřazeno minimálně jméno a datum narození, telefonní číslo, mnohdy pohlaví. Tím, že v daném prohlížeči trávím většinu svého času stráveného na Internetu, napárování cookies ze služby Google Analytics, které používá velké množství světových webů, s mým účtem Googlu sděluje, odkud jsem, jakým způsobem se chovám, odhaluje poměrně detailně oblast mého možného zaměstnání, kolik času trávím na internetu, co bych si rád koupil, že mě baví fotbal, literatura, jezdím na kole, líbí se ni blondýny… Pokud vlastním mobil s operačním systémem Android, má dost možná přístup k informacím, kde jsem nakupoval i naživo pomocí aplikace Google Pay, a díky Google Assistantovi zná můj hlas. Google Maps zároveň již několik let nabízejí soustavné sledování polohy, na základě něhož uživateli nabízí užitečné tipy. Abych si navigování v mapách udělal jednodušší, uložil jsem si také svou domovskou adresu a adresu zaměstnání. Pokud bych v nějaké aplikaci povolil propojení mého Facebook a Google účtu, získává tím přístup nejen k informacím o mých zájmech, ale dokáže si je propojit s mým okruhem přátel. To nejenže zpřesní data, která o mě nasbíral, ale zároveň prozradí o mých přátelích, že mají, s určitou pravděpodobností, podobné vlastnosti jako moje digitální identita. A funguje to i naopak. Já jakožto svědomitý uživatel si mohu dávat na své digitální stopy velký pozor, avšak jestliže by někdo z mých blízkých tolik opatrný nebyl, automaticky vytváří digitální stopu za mě a vytváří tak moji digitální identitu dokonce společně se sociální mapou.
Všechny tyto informace již nyní Google sbírá a mnozí uživatele si toho často nejsou vůbec vědomi.
Rozhodně se nechci pouštět do spekulací, ale věřím, že si čtenář dokáže představit, jaké dopady by mohlo mít možné legální i nelegální prodávání, kterýchkoliv takto nasbíraných dat nebo dokonce, co by dané informace mohly znamenat v případě, že by v nějaké zemi došlo k převratu k libovolné autoritativní formě vlády a stát se k podobným informacím dostal.
Kdo na má právo za nás zanechávat stopy?
Jakmile vezmeme do úvahy, čím vším pro nás digitální identita může být, nabízí se otázka, kdo by měl vůbec mít právo naši digitální identitu tvořit. Měl bych to být pouze já, jakožto vlastník své identity? Měla by na to mít právo ověřená vládní autorita, jenž mou veřejnou identitu dotváří pro bezpečnost a rovnoprávnost ostatních? Měl by to na to mít právo František, kterého jsem včera potkal v hospůdce a vyfotil mě procházejícího vedle náhodného kolemjdoucího se zakázanými piktogramy na bundě?
K největší shodě se pravděpodobně dojde v případě tvorby přímo mnou, jakožto osobou jejíž identita se má tímto procesem tvořit a tedy osobou, která by měla mít právo její tvorbu ovlivňovat do míry, kdy neovlivňuje osoby další či nepřesahuje hranice zákona.
Poměrně přímočarý je i přístup při zveřejňování informací o osobě z důvodu nastolení rovnocenných příležitostí a zamezení nekalých praktik některých subjektů. Jak jsem již zmínil výše, většina státních zařízení, prezentujících data o občanech online, tato data prezentovala již dříve pouze v jiné, složitější podobě. Data, jež mohou být takto zveřejněna jsou ale obvykle jasně definována jednotlivými zákony, jako například Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob či Zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.
Z tohoto pohledu jsou tedy nejsložitější skupinou lidé, jež nejsou ani osobou, které daná identita patří, ani osoby, jež by byly ověřenou autoritou a tvořily ji z důvodu rovnějšího práva. V současné době na takovéto situace český zákon myslí pouze částečně a jedním z nejdůležitějších faktorů při určování, do jaké míry má cizí osoba právo dotvářet digitální identitu někoho jiného, je stupeň mediální expozice popisované osoby. Právo zveřejňovat informace o osobě, jež veřejně známou osobností není, je poměrně omezené a v případě, že s publikací daných informací tato osoba nesouhlasí, publikovány by být neměly. Odlišná situace však je u osob veřejně známých. K právu na prezentaci informací o těchto osobách se dne 15. března 2005 vyjádřil například Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 367/03, kde tvrdil, že „Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuze o veřejných věcech a svobodné utváření názorů.“ [7]. Tento fakt tedy v extrémním příkladě to může znamenat, že do soukromí Heleny Vondráčkové je v legální rovnině možno zasahovat více než do soukromí dělníka. Její digitální identitu tedy dotváří jiní lidé a mohou tak lehce zasahovat do toho, jakým způsobem bude nakonec veřejností vnímána.
Co to tedy znamená v praxi?
Co z toho tedy plyne pro mého dědečka, jenž se domnívá, že o něm někdo publikoval nepravdu na serveru Wikipedia?
Z hlediska toho, že mu daným příspěvkem nebyla způsobena žádná újma, je pravděpodobně nejjednodušším způsobem požádat o editaci daného článku a fakta opravit, či požádat o odstranění celého článku. V případě, že by se ale domníval, že se mu daným článkem snažil někdo uškodit či vlivem článku bylo zasaženo do jeho práva na soukromý a rodinný život, mohl by daný případ postoupit právnímu projednání.
Zajímavá situace by ale nastala, pokud by o nějaké osobě takto uváděl pravdivé, ale neveřejné informace a dané osobě by se nelíbilo, že jsou o ní tyto informace šířeny bez jejího souhlasu. V takovém případě by se při projednávání bralo do úvahy množství faktorů, které by měly významný vliv na konečné rozhodnutí. Jedná se nyní či v minulosti o osobu veřejně známou? Opravdu se jedná o neveřejnou informaci, k níž není v současné chvíli otevřený přístup? Kdo danou informaci zveřejnil? Z jakého důvodu byla informace zveřejněna? Projednáním těchto, případně dalších konkrétních otázek by se došlo k závěru, zda by měla být informace z webu stažena, popřípadě, zda by nemělo dojít k omluvě či jiné nápravě způsobené újmy.
I přes právní prošetření dané skutečnosti však zůstává morální otázka, do jaké míry by měla mít veřejnost možnost do soukromí jednotlivce zasahovat jeho zveřejňováním. Zároveň je zajímavé zamyslet se, zda by k tomu měla mít společnost právo v případě, že daným jednáním pomáhá současnosti. Příkladem může být uvádění informací, které sice nebyly určeny k veřejné prezentaci, avšak vedou například k odhalení nelegální činnosti či uveřejnění dat, jež by dnes byly automaticky zveřejňovány. Takovou činnost v současnosti na území České republiky vykonává například nezávislé zpravodajské médium HlídacíPes.org.
Hranice, kde by mělo být ještě zachováno soukromí, a kde již začíná právo zveřejňovat dostupné informace, je mnohdy velice neostrá a často záleží na konkrétním výkladu zákona. V každém takovém případě je však nutné brát na zřetel fakt, že cizí subjekt šířící digitální stopy, které nebyly míněny ke zveřejnění bez vědomí skutečného vlastníka dané identity, vytváří identitu jinou. Takováto identita pak může ovlivňovat vlastníkovu přítomnost i budoucnost bez jeho vědomí a mít pro něj závažné následky, ať už pozitivní či negativní.
Zdroje:
[1] Christensson, Per. Digital Footprint Definition. TechTerms [online]. Sharpened Productions, 26. 03. 2014. [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: https://techterms.com/definition/digital_footprint.
[2] Digital footprint | Definition of Digital footprint at Dictionary.com. [online]. Vlastní překlad. [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: https://www.dictionary.com/browse/digital-footprint.
[3] ČERNÝ, Michal. Digitální stopy a digitální identita. Metodický portál: Články [online]. 26. 08. 2011, [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/12943/DIGITALNI-STOPY-A-DIGITALNI-IDENTITA.html>. ISSN 1802–4785.
[4] Akcie Tesly prudce klesly po Muskově tweetu o jejich ceně. Média spekulují, zda jeho účet nebyl napaden. Český rozhlas [online]. 01. 05. 2020, [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: https://www.irozhlas.cz/ekonomika/elon-musk-tesla-auto-akcie-propad-tweet-ekonomika_2005012008_kro.
[5] Musk si dal ve studiu jointa, rezignoval hlavní účetní a akcie Tesly se propadly. Český rozhlas [online]. 07. 09. 2018, [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: https://www.irozhlas.cz/ekonomika/elon-musk-tesla-klesajici-akcie-ucetni-marihuana_1809071810_kro.
[6] Profil Jiří Ovčáček. [online]. [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: https://www.facebook.com/jiriovcacekunofficial/.
[7] Nález — Ke střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti. Sbírka nálezů a usnesení ÚS [online]. 15. 03. 2020, sp. zn. I. ÚS 367/03. Brno. [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: https://www.codexisuno.cz/6pC.
[8] Browser Market Share Europe | StatCounter Global Stats. [online]. [cit. 2020–05–31]. Dostupný z WWW: https://gs.statcounter.com/browser-market-share/all/europe.
