Multitasking všude, kam se podíváš.
Multitasking zaznamenáváme všude kolem nás. Na běžné cestě městem tak vidíme nespočet lidí, kteří multitaskují — ať už telefonují a mezitím hlídají své děti, zatímco skládají nákup do nákupního košíku, poslouchají v autě rádio či telefonují zatímco se proplétají ucpanými ulicemi města (40 % amerických řidičů telefonuje za jízdy a 24 % mladých řidičů za jízdy dokonce posílá textové zprávy [1]) nebo třeba přijímají objednávky od zákazníků, ale zároveň je zvládají i vytvářet a roznášet. Málokdy tak vidíme někoho, kdo je natolik ponořený do jedné činnosti, že nesklouzává očima k telefonu nebo si s někým nepovídá.
Studie z roku 2004 ukázala, že zaměstnanci IT společnosti v průměru stráví danou pracovní činností pouze 3 minuty než se začnou věnovat činnosti jiné. [2] Polovina z těchto přechodů pak byla dobrovolná (zaměstnanec se zvedl od stolu či začal vyřizovat telefonát), zbylá polovina vyrušení vznikla v důsledku určitých externích podnětů (opět případ zazvonění telefonu či doručení pracovního e-mailu). Multitasking ovšem není vždy negativní. Často nám umožňuje fungovat efektivněji — kupříkladu doktor se nemůže dlouhodobě pouze soustředit na stanovování diagnózy, pokud s pacientem (či svými kolegy) nebude zároveň komunikovat a zpracovávat různé podklady s diagnózou související. Multitasking za každou cenu totiž nemusí být vysilující a téměř nemožnou činností. Lidé obvykle nemají problém vařit, zatímco studují recept či mluvit s někým, když řídí. Zároveň není například jednoduché číst složitější text, zatímco lidé kolem nás mluví (lingvistická zátěž na mozek v tomto případě způsobuje rušení, proto je složité se soustředit).
Multitasking je vědci chápán různě, a to buď jako dvě či více vykonávaných souběžných činností, nebo přepínání pozornosti mezi vícero úkoly, dokud nejsou vyřešeny. Jedná se o proces, který je složitý zejména pokud přepínáme mezi podobnými činnostmi (psaní zprávy a telefonování), nicméně pokud se jedná o činnosti odlišné (řízení auta a komunikace se spolujezdcem), multitasking se uskutečňuje jednodušeji.
Co se vlastně děje v našem mozku, když multitaskujeme? V roce 1999 Jordan Grafman pomocí skenů magnetické rezonance zjistil, že při multitaskingu se zvyšuje proudění krve do oblasti mozku frontálního kortexu, jemuž se říká Brodmannova area 10. Jedná se oblast mozku, která je zatím nepříliš prozkoumaná a nejspíše se jedná o poslední oblast mozku, která se u nás vyvinula. [3] René Marois z Vanderbilt University pomocí magnetické rezonance zjistil, že multitasking navíc vede k “zaseknutí se” mozku — mozek totiž stráví spousty času rozhodováním se, na který úkol se má soustředit namísto toho, aby jej reálně vykonával. Někteří psychologové ovšem věří, že trénování mozku dokáže zefektivnit proces multitaskingu (David Meyer z University of Michigan), výsledky výzkumů však stále dokazují, že multitasking zvyšuje tvorbu stresových hormonů a může tak potenciálně vést k dlouhodobým zdravotním problémům či narušení krátkodobé paměti. [4]
Výzkumy zároveň dokazují, že multitasking ovlivňuje to, jak se učíme. Učení během multitaskingu je méně soustředěné a informace nepřijímáme efektivně. [5] Pokud se totiž učíme a zároveň děláme jiné činnosti, mozek využívá jiné své části než obvykle: magnetická rezonance ukázala, že pokud se učíme a jsme rušeni, aktivuje se část mozku zvaná striatum (oblast zaměřená na získávání nových zkušeností), zatímco pokud se učíme a jsme plně soustředěni, aktivuje se hippocampus (který má na starosti ukládání a vybavování si informací).
“Musíme si být vědomi toho, že změny v naší společnosti mají nějakou cenu. A když se svým způsobem nutíme multitaskovat, nejspíše se uchylujeme k dlouhodobě menší efektivnosti — ačkoliv někdy máme pocit, že jsme mnohem efektivnější.”
— psycholog Russell Poldrack v rozhovoru pro National Public Radio [6]
V rámci tématu multitaskingu se navíc objevuje slovo supertasker. Jedná se o skupinu lidí, jejichž schopnosti jim umožňují dělat zároveň více věcí, než ostatní “smrtelníci”. Tento název vychází z práce David Strayera z Univerzity of Utah, v níž popisuje supertaskera jako někoho, kdo zvládne zpracovat více náročných úkolů, aniž by chyboval. [23] Výzkum D. Stayera ukázal, že ačkoliv si většina z nás myslí, že zvládá dělat více úkolů zaráz na 100 %, není tomu tak — multitasking je tedy přepínání mezi úkoly, nikoliv dělání je zaráz. Dle výzkumu jsou na tom tak lidé, kteří telefonují za volantem, stejně kognitivně zle, jako by si dali několik skleniček alkoholu, jejich pozornost se snižuje a zvyšuje se riziko autonehody. Strayer sledoval participanty v simulátoru řízení, zatímco si měli zapamatovat pořadí slov a řešit matematické úkoly. Většina lidí havarovala, nicméně jeden účastník se zvládl věnovat všem požadovaným aktivitám. Dalšími výzkumy pak Strayer zjistil, že přibližně 2,5 % lidí, které studoval, mají právě tyto schopnosti. Umění supertaskera nejspíše souvisí s pozorností, pamětí a nepodvolení se rušivým elementům. Adam Gazzaley ve svém výzkumu se staršími jedinci potvrdil, že pomocí herní simulace se participantům zlepšila paměť a pozornost [24]. I další výzkumy potvrzují, že pozornost a soustředěnost se dají vylepšovat, což by mohlo napomoci efektivnímu multitaskingu. Stát se dobrým multitaskerem navíc neznamená chronicky multitasking provádět — naopak se ukazuje, že ti, kdo multitasking provádějí nejčastěji, jsou v něm nejhorší, mají horší paměť a problém přepínat mezi úkoly.
Media multitasking
Multitasking mění to, jak se učíme a to platí zejména pro děti a teenagery, kteří vyrůstají obklopeni obrovským množství technologií a multitasking využívají již ve velmi raném věku. Zde můžeme mluvit o tzv. media multitaskingu, tedy situacím, kdy zároveň užíváme různé typy médií jako televizi, internet, video hry či telefony. V roce 1999 bylo 16 % času, kteří lidé strávili na médiích, doprovázeno multitaskingem, kdežto v roce 2005 se již jednalo o 26 %. [7] Media multitasking není přitom žádnou novinkou. I před dvaceti lety lidé zvládali číst časopisy u puštěné televize či poslouchat hudbu s knihou v ruce. Počítače a mobilní telefony ovšem multitasking přímo podporují — při práci či studiích nám vyskakují upozornění a máme potřebu přecházet mezi různými úkoly.
V roce 2003 proběhla studie 13–24 letých mladistvých, která ukázala, že když lidé v tomto věku provádějí více činností zároveň, obvykle je to v online prostředí. Výzkumníci této studie uvedli, že media multitasking je specializací mileniálů. [8] Nicméně media multitasking se netýká pouze teenagerů. Výzkumy odhadují, že přibližně téměř čtvrtina času, který dospělí stráví na médiích, je provázena multitaskingem. [9]
Kaiser Family Foundation ve svém výzkumu [10] ukazují, jak mladiství využívají media multitasking, přičemž média rozdělují na primární a sekundární. V tabulce níže vidíme, kolik času participanti výzkumu strávili například poslechem hudby, sledováním televize, čtením, hraním videoher aj. Šedě vyznačené jsou pak sekundární aktivity, tedy například čtení si při puštěné televizi. Děti stráví překvapivě hodně času čtením a hraním videoher (jako sekundárními aktivitami k například již zmíněné puštěné televizi), nicméně televize dominuje jako primární mediální aktivita, stejně jako poslech hudby.
Televize, hraní videoher a poslech hudby jsou médii, u kterých je nejmenší šance multitaskingu, kdežto při aktivitách na počítači či telefonu je šance na multitasking mnohem vyšší. Více než polovina času, při kterém sledujeme televizi, nevěnujeme ničemu jinému, v závěsu se drží pojídání, přičemž z výzkumu vzešlo, že ve 14% času stráveném sledováním televize zároveň děti jedí (toto zjištění zároveň podporuje výzkum, který spojuje sledování televize s obezitou [11]), na třetím místě se umístilo dělání domácích úkolů za puštěné televize. Multitasking při sledování televize je tak spíše sdílený s aktivitami mimo médií, jelikož brouzdání po internetu či telefonování a další aktivity sdílejí pouhé 4 % sledování televize jako primární aktivity. Při čtení a poslechu hudby teenageři taktéž uvedli, že tyto činnosti neprovází žádné sekundární brouzdání jinými médii, stejně tak u hraní videoher (které ale někdy naopak sekundárně doprovází sledování televize). Naopak pouze jedna třetina času stráveném na počítači je věnována pouze této činnosti a žádné jiné. Primární aktivita na počítači je nejčastěji doprovázena multitaskingem ve formě sekundární aktivity na počítači, tedy překlikáváním mezi sociálními sítěmi, maily a soukromými zprávami s přáteli. Čas strávený na počítači navíc často nezahrnuje pouze dvě aktivity — lze si představit typický obraz teenagera, který zároveň dělá domácí úkol, píše si s přáteli, brouzdá po webu a zároveň má v pozadí puštěnou hudbu či televizi. Počítače ulehčily multitasking a dokonce jej podporují. Je totiž jednodušší v rámci jednoho přístroje vyřizovat zprávy a zároveň scrollovat na své Facebookové zdi než sledovat televizi (a zároveň vnímat obsah, který se v ní objevuje) a fungovat na počítači či telefonu (výzkum zde ukazuje, že při sledování televize teenageři vyřizují zprávy či jiné upozornění ze sociálních sítí při reklamách či pauzách v pořadu, který sledují.)
Výzkum Kaiser Family Foundation prokázal, že mladí lidé tráví čtvrtinu času stráveného na médiích multitaskingem. Ačkoliv se může zdát, že obrovské technologické možnosti a vymoženosti vytlačí sledování televize do pozadí, stále se jedná o dominantní aktivitu a teenageři u ní stráví obrovské množství času. Ukázalo se navíc, že televize je médium, u kterého mladí příliš neprovádí multitasking, nicméně pokud se již multitasking odehrává, televize je často sekundární aktivitou, která funguje jako jakési “pozadí” aktivitě primární. Naopak čas strávený u počítače je téměř vždy spojen s jinými aktivitami, počítače jsou tak využívány odlišně od tradičních médií. Počítač je tak médium stvořené pro multitasking a nejspíše bude jeho rozšiřování dále podporovat. Multitasking je zároveň hodně podpořen možností sledovat televizi či trávit čas na počítači kdekoliv v bytě a dokonce i mimo něj. Existují tvrzení, že pokud mladí lidé multitasking provádějí již od raného věku, časem by se měli na multitasking lépe adaptovat [12], což se ovšem nestane ihned. Media multitasking ani zdaleka nevymizí a je nutné s ním pracovat a zkoumat jej, jelikož jen to nám umožní dostat k mladým lidem důležité informace, které jim chceme skrze média sdělit.
Digitálně sociální multitasking
Multitasking neprovádíme pouze v rámci aktivit spojenými s médii, ale i v rámci našich sociálních vztahů, což může potenciálně způsobovat sociálně-emocionální újmu. Tento jev je studován ze dvou perspektiv: phubbing [13] (upřednostňování času stráveném na telefonu spíše než komunikaci s partnerem) a technoference [14] (vzájemné vměšování se technologie a partnerství). Výzkum publikovaný v Journal of Youth and Adolescence představil novou perspektivu: digitálně sociální multitasking.
V dnešní době je běžné, že pokud lidé nekontrolují nějaký čas sociální sítě, stávají se nervózními, stejně tak je kladen tlak na rychlé odpovídání na zprávy či e-maily. Zejména mladší generace pak nevnímá čas strávený na telefonu při osobních setkáních s přáteli jako něco nevhodného a jsou k tomuto chování mnohem shovívavější. [15] Někteří autoři tvrdí, že sociální multitasking může omezit budování vztahů a ovlivnit emoční stav jedince [16], nicméně sociálně digitální multitasking se automaticky nerovná emocionální újmě. Jedna experimentální studie nicméně ukázala, že pokud se jedná o závažnou a osobní konverzaci, při níž jeden ze členů multitaskuje na mobilním telefonu, může mít takovýto multitasking negativní dopad na vztah (méně negativní dopad je pak v případě běžné nezávazné konverzace). [17]
Participanti tohoto výzkumu si měli vybavit interakci s blízkým kamarádem, při níž alespoň jeden z nich používal mobilní telefon. Odpovídali na otázky Jak moc času jste během konverzace strávili na telefonu? Jak moc času strávil na telefonu váš kamarád? a zároveň měli ohodnotit důležitost těchto osobních interakcí. Dvě třetiny účastníků (66,2 %) prováděli digitálně sociální multitasking občas během osobní interakce, 22,5 % většinu času a 0,9 % udalo, že se věnuje telefonu během každé osobní interakce. Zbylých 10,4 % se digitálně sociálnímu multitaskingu úplně vyhýbá. U multitaskingu jejich přátel vypadaly výsledky následně — 55,9 % multitaskovalo občas, 32,9 % velmi často a 7,2 % neustále. Celkově tedy 86 % participantů uznalo, že během osobních setkání oni i jejich přátelé při konverzaci používají mobilní telefony.
Výzkum navíc ukázal, že 55,8 % participantů nemělo pocit, že by jejich čas strávený na telefonu při konverzaci vadil jejich partnerovi či jakkoliv narušoval jejich vztah. Stejně tak udali, že jim nevadilo, že jejich partner trávil na telefonu taktéž čas. Digitálně sociální multitasking se obvykle odehrával při nenucené konverzaci (pouze 4,1 % participantů si vybavilo velmi vážnou konverzaci s blízkým přítelem). Většina času strávená na telefonu byla na brouzdání sociálními sítěmi (55,4 %), v závěsu následovaná vyřizováním osobních zpráv (34,2 %), přičemž se objevily i jiné aktivity, jako pořizování fotek, vyhledávání informací online či telefonování. Při osobních konverzacích navíc často sledovali s přáteli společně jeden telefon (14,9 % digitálně sociálního multitaskingu sestávalo se sdílení telefonu s přítelem).
Turkle [18] tvrdí, že používání telefonů při konverzaci způsobuje nevěnování se přátelům, se kterými se vidíme, a soustředění veškeré pozornosti spadá pouze na ty, s nimiž komunikujeme skrze mobilní telefon. Výše zmíněný výzkum ovšem tento argument vyvrací, jelikož velká část multitaskingu vznikla s cílem podělit se s přítelem o příspěvek na sociální síti, zprávu nebo fotografie/videa. Ne každá forma digitálně sociálního multitaskingu je tak automaticky phubbing či technoference. Telefony by naopak mohly ulehčovat konverzace, například společným vyhledáváním informací k tématu, o kterém se právě účastnění baví. Nejspíš právě fakt, že participanti často sdíleli obsah svých telefonů se svými přáteli, nehodnotili tuto formu multitaskingu jako rušivou a omezující.
Závěr
Udržet pozornost se v dnešní době zdá téměř nemožné. Myšlenky se nám rozutíkají, zatímco nám přichází zprávy na Facebook a projíždíme si Instagram. Čas strávený na počítači znamená přepínání mezi sociálními sítěmi, mailem, kalendářem, osobními zprávami a pracovními či školními povinnostmi. Mladá generace má k multitaskingu větší sklony, nicméně výzkum ukázal, že většinu času přepíná mezi úkoly právě na počítači, nikoliv například při sledování televize či poslechu hudby. Komunikace s přáteli je multitaskingem taktéž ovlivněna, ať už pozitivně (jak vychází z výše zmíněného výzkumu) či negativně. Mnozí věří, že multitasking nijak neovlivňuje jejich učení či přijímání informací, další věří, že se jedná o závažný problém a kupují si populárně naučné knihy zabývající se tím, jak se naučit rozvrhnout si čas a multitasking se buď naučit či jej zvládnout vypustit úplně (Soustředění od Leo Babuta či Mít vše hotovo Davida Allena). Novější zařízení, jako například Apple telefony či tablety, nám umožňují nastavení limitu na sociální sítě, hry a jiné aplikace, které by případně mohly rozptylovat a nutit k multitaskingu u práce a jiných povinností. A ač mnohým může multitasking vadit a vidět v něm jen to špatné, tedy že děti se kvůli němu hůře učí či spolu “komunikují pouze přes počítače”, jedno je jisté — multitasking spojený s médii a sociálními vztahy nevymizí. V obou případech je dle mého zásadní nastavit si priority, jelikož multitaskingu se jednoduše nevyhneme. Zásadní pak je, abychom se kvůli němu nedostali do stádia, kdy neplníme povinnosti či ignorujeme své blízké a z multitaskingu se naráz stane prokrastinace a ignorance vůči okolnímu světu.
Zdroje:
[1] https://www.gmacinsurance.com/SafeDriving/2006/
[2] Gonzalez, Victor & Mark, Gloria. (2004). “Constant, constant, multi-tasking craziness”: Managing multiple working spheres. Conference on Human Factors in Computing Systems — Proceedings. 6. 113–120. 10.1145/985692.985707.
[4] https://doi.apa.org/doiLanding?doi=10.1037%2F0096-1523.27.4.763
[5] https://www.sciencedaily.com/releases/2006/07/060726083302.htm
[6] https://www.npr.org/transcripts/7700581
[7] https://www.kff.org/other/media-multitasking-among-american-youth-prevalence-predictors/
[8 ] Yahoo!, & Carat Interactive. (2003). Born to be Wired: The Role of New Media
for a Digital Generation. Retrieved, from the World Wide Web: http://
promotions.yahoo.com/btbw_2003
[9] Papper, R. A., Holmes, M. E., & Popovich, M. N. (2004). Middletown media
studies: Media multitasking…and how much people really use the
media. The International Digital Media and Arts Association Journal,
1(1), 5–50.
[10] https://files.eric.ed.gov/fulltext/ED527858.pdf
[11] Anderson, P. M., & Butcher, K.F. (2006). Childhood obesity: trends and
potential causes. The Future of Children, 16(1), 19–45.
[12] Seligman, K. (2006, May 14). Wired for life: What’s the fallout for kids who are
always plugged in? San Francisco Chronicle Magazine.
[13] Roberts, J. A., & David, M. E. (2016). My life has become a major
distraction from my cell phone: partner phubbing and relationship
satisfaction among romantic partners. Computers in Human Behavior, 54, 134–141. https://doi.org/10.1016/j.chb.2015.07.058
[14] McDaniel, B. T., & Coyne, S. M. (2016). “Technoference”: the interference of technology in couple relationships and implications for
women’s personal and relational well-being. Psychology of Popular
Media Culture, 5, 85–98. https://doi.org/10.1037/ppm0000065.
[15] Baron, N. S. (2008). Adjusting the volume: technology and multitasking
in discourse control. In J. E. Katz (Ed.), Handbook of mobile
communication studies (pp. 177–193). Cambridge, MA: MIT Press.
https://doi.org/10.7551/mitpress/9780262113120.003.0014.
[16] Becker, M. W., Alzahabi, R., & Hopwood, C. J. (2013). Media multitasking is associated with symptoms of depression and social
anxiety. Cyberpsychology, Behavior, and Social Networking, 16,
132–135. https://doi.org/10.1089/cyber.2012.0291.
[17] Przybylski, A. K., & Weinstein, N. (2013). Can you connect with me
now? How the presence of mobile communication technology
influences face-to-face conversation quality. Journal of Social
and Personal Relationships, 30, 237–246. https://doi.org/10.
1177/0265407512453827.
[18] Turkle, S. (2015). Reclaiming conversation: the power of talk in a
digital age. New York; NY: Penguin Press
[19] Rosen, C. (2008). The Myth of Multitasking. The New Atlantis,(20), 105–110. Retrieved June 8, 2020, from www.jstor.org/stable/43152412
[20] YANG, Chia-chen a Kaia CHRISTOFFERSON. On the Phone When We’re Hanging Out: Digital Social Multitasking (DSMT) and Its Socioemotional Implications. Journal of Youth [online]. 2020, 49(6), 1209–1224 [cit. 2020–06–09]. DOI: 10.1007/s10964–020–01230–0. ISSN 00472891.
[21] https://www.forbes.cz/zahada-jmenem-multitasking-pomaha-nebo-skodi/
[22] Salvucci, D. D., & Taatgen, N. A. (2014). The Multitasking Mind. New York: Oxford University Press.
[24] Anguera, J., Boccanfuso, J., Rintoul, J. et al. Video game training enhances cognitive control in older adults. Nature 501, 97–101 (2013). https://doi.org/10.1038/nature12486
