Muzeum jako specifické místo vzdělávání
Muzejní pedagogika je jednou z nejznámějších podob neformálního vzdělávání. Muzea mají pestrou nabídku edukačních programů, které jsou založené na moderních didaktických principech a metodických postupech. Edukační programy jsou spojené s expozicemi (stálejší) a také s výstavami (krátkodobější). Specifikum je hlavně v jedinečném prostředí a v možnosti využít pro vzdělávání sbírkové předměty. Práce se sbírkovými předměty se věnuje popisu a také interpretaci, hojně se tak využívá objektové učení, které školy vítají. Muzea mají také velký potenciál pro badatelskou výuku, čemuž napomáhají zejména sbírky předmětů, z nichž lze vytvořit kolekce využitelné k učení. Klíčovou postavou je muzejní edukátor, který dokáže skvěle vytěžit prostředí expozic či výstav a propojit ho s aktivizačními metodami výuky. Díky tomu může být učení v muzeu zábavné, nenásilné, hravé a hlavně přínosné.[1]
V muzeu velmi dobře funguje ostenze, což je prvek ukazování či předvádění autentických předmětů zvláštního významu, který vede k efektivnímu poznávacímu procesu. Další specifikem muzejního prostředí je snaha představit abstraktní fakty či témata pomocí konkrétních předmětů, kdy právě zprostředkování těchto předmětů přímo dokládá poznatky o faktu či tématu. Hodně se zde uplatňuje poznávání smyslové či zrakové. Muzejní pedagogika také aktivně rozlišuje mezi informacemi a poznáním, v muzeu se dá efektivně využívat právě poznání anebo prožitek.[2] Výchova prožitkem neboli zážitková pedagogika patří mezi velmi efektivní metody učení, kdy právě hra či získaná zkušenost vede k osobnímu rozvoji. Nové poznatky spojené s emocemi doprovázejícími řešení reálných či modelových problémů si lépe ukládáme do paměti. Osobní prožitek spojený se získáním nějaké zkušenosti je potřeba vždy reflektovat (zhodnotit či správně pojmenovat). Zážitková aktivita může být součástí projektu, kdy její vhodné využití (např. na úvod) může vést k většímu zájmu a motivaci žáků k dalším aktivitám. Zážitek může být také zdrojem klíčových otázek nebo slouží jako inspirace. Prožitek lze využít jako zdroj poznání anebo jako způsob hledání odpovědí na předem stanovené otázky. Jde třeba o hru v určitých rolích či simulaci různých řešení.[3]
Ve výstavách a expozicích se využívají inovativní prvky, které souvisí s potřebami návštěvníků. Jde o princip interaktivity, zásady „hands-on“, využívání digitálních médií a dalších didaktických a zábavních prvků. Právě aplikace těchto inovativních prvků dělá z muzeí významné edukační prostředí. Interaktivita umožňuje návštěvníkovi skutečně vstoupit do expozice či výstavy, vyvíjet v ní nějakou činnost, manipulovat s předměty, vybírat si třeba i obsah, který vidí. Interaktivní prvky umožňují větší komunikaci mezi obsahem expozice či výstavy s návštěvníkem. Interaktivní prvky často zapojují kromě zraku i další smysly. Nová média v podobě digitálních technologií zvyšují interaktivitu expozic a výstav. Jde o využití videoprojekce, digitálních zvukových smyček, projekcí obrazu atp. Můžeme sem přidat také různé dotykové počítačové obrazovky a pohyblivé modely. Nová média umožňují návštěvníkům vidět i předměty, které se třeba přímo nedochovaly nebo jde o vzácné a křehké věci, které nelze vystavovat. Díky technologiím se mohu muzea prezentovat i online, kdy lze nabídnout virtuální prohlídky stálých expozic, díky čemuž si člověk může třeba „projít“ i muzea na druhé polokouli. Některá muzea se věnují také tvorbě různých e-learningových platforem. Využívají se zde také aktivně využívají didaktické a zábavné prvky, jde hlavně o různé zvukové, obrazové i technické pomůcky, které návštěvníkům lépe a účinněji zprostředkovávají obsah expozice či výstavy a pomáhají odkrývat význam vystavených sbírkových předmětů. Konkrétně jde o zvukové záznamy, zobrazení různých didaktických obrazů, fotografií a map pomocí techniky atp. Mezi nejvíce užívané patří textové pomůcky (průvodci výstavou, pracovní listy), modernějšími podobami jsou digitální (audio) průvodci a další aplikace pro mobil či tablet. Zajímavou formou je třeba muzejní kufřík, který je souborem didaktických pomůcek umístěných v kufříku nebo boxu, které návštěvníka provedou expozicí či výstavou pomocí plnění dílčích úkolů a aktivit. Edukační pomůcky mají vzdělávací efekt a současně plní požadavky na interaktivitu a potřebu dětí i dospělých si hrát. Zapojením těchto pomůcek se stává muzeum atraktivnější pro děti i dospělé a tím si k němu vytváří blízký vztah, jednotlivé návštěvy jsou pak nejen poučné, ale také příjemné. [4]
Klasická návštěva muzea, kdy člověk sám prochází expozice či výstavy a jen čte popisky u předmětů, nevedou k většímu poznání. Změna přichází, pokud se návštěvník zúčastní nějakého edukačního programu, který ho donutí nad předměty více přemýšlet, více je vnímat a třeba si v nich najít i něco co dobře zná anebo co zažil, díky tomu si ze své návštěvy odnese daleko více poznatků a zážitků. Muzeum je rozhodně specifické místo, která slouží k učení.
[1] Vachková, I. (2021). Muzejní pedagogika na rozcestí? Vzdělávání v muzeích. Dějiny a současnost, 10. http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2021/10/muzejni-pedagogika-na-rozcesti/
[2] Šobáňová, P. (2017). Expozice jako místo pro vzdělávání. Moravské muzeum Brno, s. 7–8. https://www.mcmp.cz/fileadmin/user_upload/vzdelavani/metodicke_texty/MCMP_expozice_2017_K2.pdf
[3] Kašová, I. (2013). Prožitek jako způsob učení. Metodický portál RVP.cz https://clanky.rvp.cz/clanek/o/z/17861/PROZITEK-JAKO-ZPUSOB-UCENI.html
[4] Šobáňová, P. (2017). Expozice jako místo pro vzdělávání. Moravské muzeum Brno, s. 24–29. https://www.mcmp.cz/fileadmin/user_upload/vzdelavani/metodicke_texty/MCMP_expozice_2017_K2.pdf
