Něco o netolismu
Médii čas od času projde hysterická zpráva o závislosti mladých na mobilech, počítačích, hrách, internetu apod. Podobné zprávy jsou živnou půdou pro starší generace, která tvrdí, že za jejich časů… cokoliv. Je to však móda posledních let, nebo zde už byly podobné vlny dříve? Mnozí si jistě vzpomenou na o generaci starší hysterii s nadměrným sledováním televize. Zpátky k tématu, první studie o závislosti na počítačích byla zveřejněna už koncem osmdesátých let. S rozšířením internetu se závislost na počítačích brzy zaměnila za závislost na internetu a první text o ní byl uveřejněn už v polovině devadesátých let. Nutno podotknout, že tehdy šlo o nadsázku, ale název už zůstal. První seriózní studie včetně diagnostických kritérií a dotazníku vyšla v roce 1996.[1] Bohužel se doteď potýkáme s nejednotnou terminologií.
Jak je vidět, závislost na digitálních zařízení připojených k internetu je popsána poměrně dlouho a není to žádná šokující novinka. Co to ale vlastně je? Jak se to projevuje? Co dává a co bere? A pro mě nejzajímavější otázka: proč to vlastně vzniká? Následující text představuje shrnutí zásadních faktů, která jsou dostupná na českých webových stránkách. Svým způsobem se snažím zrekonstruovat možnou cestu běžného člověka, který se snaží o netolismu dozvědět co nejvíce. V průběhu textu se zamyslím nad zjištěnými údaji a nějak je reflektuji.
Co to je?
Netolismus zní jako starověká nadávka, ale je to závislost jako každá jiná, třeba na alkoholu, drogách, herních automatech atd. Doslova to znamená: „závislost na virtuálních drogách, mezi které můžeme zařadit sociální sítě, počítačové hry, různé internetové služby, ale i užívání samotných zařízení jako např. mobilní telefon, televize apod. Takto závislou osobu označujeme slovem netholik.“[2] Problémem je však, že panují spory o uznatelnosti této závislosti. Domnívám se, že se jedná o typický generační spor, kdy starší generace vědců prostě nemá takové zkušenosti ze svého sociálního okolí a praxi už se nějaký ten pátek nevěnují. Důležité je, že takto postižený jedinec postupně ztrácí kontrolu nad svým chováním a vyhledává příležitosti pro další „dávku“ na úkor školních, pracovních, či sociálních aktivit. Je možné postupně zredukovat svůj život na základní život udržující aktivity a „fetování“ s nezájmem o okolí. Dokonce i úmrtí díky tomuto chování je možné. Podle mě je to typická závislost.
Proč vlastně?
Tady to začíná být zajímavé. Domnívám se, že jako u ostatních drog si takovýto člověk něco nahrazuje. Většinou to bývá nefunkční sociální okolí, které je spouštěčem. Ani nevím kde jsem četl, že veteráni z vietnamského konfliktu, kteří užívali drogy během bojů se po válce rozdělili na dvě skupiny. Jedni se stali závislými a druzí ne. Když se zkoumaly rozdíly, bylo zjištěno, že vojáci byli během bojů traumatizováni a potřebovali něco na „quick fix“ a po návratu k rodinám a přátelům jim sociální prostředí pomohlo se vyrovnat s válečnými hrůzami. Tito veteráni k drogám znovu nesklouzli. Jejich kamarádi, kteří se neměli ke komu vrátit, nebo je okolí nepochopilo, nepodpořilo a nepřijalo zpět, se dostali zpět k drogám. Může prostředí mít skutečně takovou moc nad člověkem i pokud se jedná o závislost na virtuálních drogách?
Libor Chlíva se domnívá, že hlavním spouštěčem závislostí obecně u mladých je jejich rodinné klima. Zároveň zmiňuje, že je někdy zapotřebí rodiče přesvědčit, že by pro svoje dítě měli také něco udělat, a nejen delegovat problém na adiktologa a čekat, že to půjde samo. [3] Pokud má mladý člověk tendenci unikat před svými nejbližšími do virtuálního světa, nemělo by se začít pracovat s celou rodinou? Často je na děti kladen velký tlak, aby se začlenily do kolektivu a měli nejnovější smartphone a účty na všech sociálních sítích a pravidelně uveřejňovali nejlepší obsah atd. Rodič je často rád, že dítě nezlobí a neotravuje je. Někteří rodiče dokonce záměrně pořizují digitální zařízení, aby ochránili děti od zlého světa, ve kterém je alkohol, drogy a nechtěné těhotenství. Takovýto rodič nenastavuje žádná pravidla používání internetu a připojených zařízení. Pravděpodobně ani netuší, že by měl. Často je problémem nižší digitální a informační gramotnost u starších generací. Zajímavé, znovu narážíme na generační problém. V případě „tvrdého“ odpojení svého dítka od jediného zdroje radosti se dočkají překvapivě negativní reakce a mnohdy si už na podobný krok netroufnou. Myslím, že je povinností rodiče dítěti nabídnout smysluplnou alternativu k trávení času, zároveň by rodič v případě omezování měl počkat „než dítě ukončí cyklus či fázi hry — např. počkat, než skončí herní level, než skončí pohádka atd.“[4] jinak poznají hněv titánů. Největším extrémem jsou rodiče, kteří úplně rezignovali na rodičovství a nechali děti na pospas internetu.
Jak se to projevuje?
Jak vypadá závislost na internetu popisuje například Klinika adiktologie na svých webových stránkách.[5] Uvedeno je šest příznaků a nadměrný uživatel internetu musí splňovat všech šest, aby byl považován za závislého. Prvním příznakem je význačnost, kdy pro uživatele představuje internet nebo přímo konkrétní aplikace středobod vesmíru. Takovýto člověk pořád myslí na danou činnost a má nutkání ji vykonávat. Dále jsou patrné změny nálady. Závislí pociťují libé pocity, jako je uvolnění a klid nebo vzrušení při vykonávání činností jako je hraní her nebo používání sociálních sítí. Tolerance je typická pro všechny feťáky. Postupně jim přestává stačit jejich „dávka“ a vyžadují více a více, protože na stejnou dávku jsou už rezistentní a nestačí jim. Odvykací příznaky nastupují po přerušení činnosti na delší dobu a zahrnují např. vztek, nervozitu či smutek. Nadměrné užívání digitálních přístrojů často přináší i konflikty. Ty mohou být buď mezilidské v důsledku zanedbání povinností, nebo nenaplnění očekávání, nebo vnitřní, kdy jedinec pociťuje vnitřní rozpolcenost. Váhá mezi činností online, nebo věnování se skutečnému světu, lidem a povinnostem v něm. Relaps pak představuje opakování jistých vzorců i přes to, že s tím jedinec zcela nesouhlasí. Uživatel to zkrátka nevydrží a po předchozím mazání účtů si zakládá nové. Je to taková recidiva proti svým pravidlům.
Některé vybrané detaily
Netolismus se dále dělí na pět základních kategorií. Web netolismus.cz vyjmenovává dělení dle K. Young, které se často cituje.[6] První je závislost na virtuální sexualitě. Návštěva pornostránek a jejich upřednostňování před sexuálními aktivitami s reálnými partnery je třaskavé téma pro média. Někteří lidé (a je jich čím dál více) utíkají do virtuálního světa pro sexuální uspokojení, kterého nemohou z různých důvodů dosáhnout v reálném světě. Důvody jsou různé, například zkreslené vnímání vlastního těla a snížené sebevědomí spolu souvisí. Nesporně zajímavým tématem je i realizace tajných sexuálních fantazií, které se člověk bojí požadovat od stávajících partnerů, nebo nemohou najít vhodného partnera vůbec. S tímto tématem úzce souvisí závislost na kybersexu, kdy se může virtuální svět prolnout se světem fyzickým, a to způsobem, kdy si dva a více lidí mohou po předchozích virtuálních hrátkách domluvit schůzku „naživo“ a realizovat své sexuální fantazie. Zajímavá je motivace. Ženy vyhledávají tento druh povyražení z důvodu, že z nich snímá sociální předsudek, že žena si nemá sex opravdu užívat. Z mužů je zase sejmuto očekávání po výkonové stránce, které může být hlavní příčinou problémů jako předčasná ejakulace nebo impotence.[7]
Závislost na virtuálních vztazích může být zase jednoduchý recept na únik z tíživé reality. Člověk se při seznamování online může vydávat za lepší variantu sebe sama a v extrémních případech za někoho úplně jiného. V reálném každodenním životě nemusí mít ani jednoho kamaráda, ale jeho virtuální já má tisíce přátel, folowerů atd. Člověk si takto snadno zvyšuje sebevědomí, které mu skutečný svět nepřináší. Je jednodušší aktualizovat si fotografie a popisovat je zajímavými komentáři než si o zážitcích vyprávět s přáteli. Tato oblast je velmi zajímavá a závislosti na sociálních sítích se budu věnovat podrobněji později.
Internetové kompulze představují obecně potřebu uspokojit nutkání ve virtuálním světě. Typicky to bývá hraní her, ale i nakupování po internetu, internetové sázení, virální videa a jiné. Jistě si každý alespoň párkrát zažil, že než začne psát seminárku se ještě podívá na jedno video. Problém je v odporučovacích algoritmech, které velmi efektivně vyhledávají jiná videa, která by se mohla uživatelům také líbit. Takže 3, 2, 1 a padáme do spirály. Důležité je ono nutkání, to puzení, kterému nejde odolat: ještě jeden level, ještě jedno video, ta sázka teď už musí vyjít. Gamblerství samo o sobě je značný problém, ale v tomto textu se mu nebudu věnovat a radši využiji prostor k pro mne zajímavějším tématům.
Přetížení informacemi je něco s čím se člověk na KISKu setká v průběhu studií jako s vyučovanou látkou i jako s praktickým problémem. Člověk v jisté fázi začne hledat informace a nepřestane. Stačí přečíst ještě jeden článek a ještě jeden… Ať se jedná o zpravodajské informace o aktuálním dění, nebo o vědecký článek se zajímavým úhlem pohledu na nové problémy v zájmovém oboru, projevuje se to stejně. Člověk nemá záchrannou brzdu, za kterou by zatáhl a řekl si, že mu to už stačí.
Jako pátá a poslední samostatná kategorie je Závislost na počítači. Toto dělení je z roku 2004, takže jistým způsobem neodpovídá současným trendům. Pro reflexi v současném světě bychom do kategorie počítačů měli zahrnout i smartphony a tablety. V současné spotřební a profesionální technice se používá von Neumannova architektura, takže jsou to vlastně všechno stejné počítače, akorát se liší ergonomií.
Závislost na sociálních sítích
Rozhodl jsem se věnovat podrobněji tomuto fenoménu z důvodu „promořenosti“ populace a dalekosáhlých negativních efektů, které tento problém má na společnost, a to včetně lidí, kteří se sociálním sítím vyhýbají. Jednoznačně nejpopulárnější sociální sítí světa je Facebook. Dokonce existuje i FAD (Facebook Addiction Disorder), který tvoří zvláštní podmnožinu závislosti na jedné konkrétní platformě. Nebudu psát výčet negativních efektů. do jisté míry se shodují s výše popsaným výčtem v třetím oddílu tohoto článku. Za zmínku stojí, že jako negativní je vnímáno, pokud člověk má více než 80 % přátel, které nikdy neviděl v offline světě. Velmi smutné je že závislí uživatelé preferují setkání přes sociální síť, oproti setkání v reálném fyzickém prostředí. Tato situace může nastat v extrémních případech i když je schůzka ve fyzickém prostoru reálně uskutečnitelná. Nejeden se bohužel často setkává s tím, že důležitý problém se neřeší přímo, ale člověk je odkázán k pozdější konverzaci přes chat. I mezi důvěrnými přáteli tak může docházet k odcizení. Domnívám se, že toto je daleko větší problém, než se v literatuře běžně uvádí, a že má dalekosáhlé destruktivní účinky.
Nomofobie
Cože? NoMoFobie je zajímavá složenina z no mobile phobia, což v angličtině znamená strach ze ztráty mobilního signálu, nedostatečném pokrytí, nebo dokonce ztráty samotného přístroje. Údajně je to jeden z největších strachů přelomu 20. a 21. století a může jím trpět až 53 % všech vlastníků mobilních přístrojů. Zajímavostí jsou i tzv. fantomové vibrace, kdy se jedinec domnívá, že mu zrovna vybruje telefon i když tomu tak není.[8] Možná se to zdá nadsazené, ale stačí si na chvíli sednout do knihovny, kavárny, kina a čekat. Zákonitě někdo vytáhne mobil a přesvědčí se, že je dosažitelný. S tímto úzce souvisí další fobie.
FoMO
Tato podivná zkratka vychází z anglického fear of missing out a pro znalého toho jazyka není třeba nic dodávat. Je to strach z toho, že člověk něco promešká, že mu něco uteče, že by měl na výběr lepší alternativu. Nikdo nechce, aby mu ušlo něco důležitého, ale v kategorii 18 až 30 let, kdy člověk ještě není plně zformován jednoduše nemá jasně dané priority. Ano, mezi mladými se FoMO vyskytuje nejvíce. Nejčastěji to jsou jedinci, kteří ani nežijí moc svůj život a raději sledují někoho jiného, třeba celebritu, influencera, virtuální kamarády.[9] Tento stav je umocňován vývojem technologií a dostupností internetu na mobilních zařízeních. Také souvisí s neschopností mladých lidí se dlouhodobě soustředit. Zajímavá je i spojitost s multitaskingem, kdy jedinec si myslí, že vykonává více práce současně. Děje se tak se značným poklesem kvality jednotlivých činností.
Děti a rodiče
Rodina by měla zajistit dítěti vzor do života, a to i při chování na internetu. Bohužel jak jsem zmiňoval dříve, znalosti rodičů o virtuálním světě jsou většinou na nižší úrovni než znalosti jejich dětí. Co se týká prevence rizikového chování, tak zarážející je procento rodičů, které zveřejňuje fotografie svých dětí. Rodiče zkrátka mnohdy nejdou dobrým příkladem. Většina rodičů si nepřeje, aby jejich děti navštěvovaly weby se závadným obsahem. Většinou se shodnou na tom, že škodlivý je sexuální obsah, násilí, nenávistný obsah, sebepoškozování a další. Naprostá většina rodičů se snaží s dětmi vyjednat ústní dohodu a nemalá část svoje děti nijak neomezuje.[10] Je otázka, zda je to důvěrou v jejich potomka a vysokou mírou samostatnosti, nebo jen neznalostí rodiče. Horším extrémem je i naprosté nepochopení, nebo záměrná ignorace. Dítě mnohdy k používání internetu tlačí okolí, ať je to škola, nebo vrstevníci. Nikdo nechce být out. Přitom když dítě narazí na závažný problém jako je kyberšikana, tak mnohdy se ani nechce svěřovat rodičům a často se stydí i před učiteli, nebo pracovníky prevence.[11] Jsou však oni všichni připraveni na řešení takovýchto problémů? Domnívám se, že proškolení je nedostatečné.
Jaké to má následky a jak se toho zbavit?
Když pominu extrémní případy sebevražd, tak zajímavý mi připadne spor o budoucnost dnešních digital natives. Oba tábory se shodují, že nadměrné používání elektroniky a internetu vede k změnám v mozku mladých lidí. Jejich mozky jsou jinak propojeny než mozky starých lidí. Zásadní rozdíl je především ve využívání paměti. Starší si více pamatují a mladší umí lépe kriticky pracovat s novými informacemi. Objevuje se termín digitální demence, který popisuje ochabování mozku z důvodu jeho nedostatečného tréninku. Mladší lidé si zkrátka najdou problém i jeho řešení na internetu a nepoužívají vlastní kognitivní schopnosti.[12] Já osobně považuji názor profesora Spitzera za nadsazený díky jeho odmítavým postojům k technologiím a jeho filozofickým názorům. Nicméně je nutné k němu přihlédnout a mít se na pozoru.
No a pokud člověk nechce přijít o práci, rodinu, skutečné přátele, zkrátka pokud chce být úspěšný a zdravý měl by mít pevnou vůli. Zní to příliš zjednodušeně, ale i vůle jde vytrénovat. Při každém oznámení na telefonu je dobré si položit otázku, zda to má člověk vlastně zapotřebí a jestli je nutné skutečně na vše hned reagovat. Ono se totiž stává, že člověku utečou možnosti z toho fyzického světa, který je daleko reálnější a důležitější než ten virtuální. Pokud však vlastní vůle nefunguje je nutné vyhledat odborníka a zatočit se stereotypem třeba nalezením nového hobby.
[1] Historie závislostního chování na internetu. Adiktologická ambulance [online]. Praha: 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 2010 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://poradna.adiktologie.cz/article/zavislost-na-internetu/historie-zavislostniho-chovani-na-internetu/
[2] Netolismus. Internetem bezpečně [online]. Karlovy Vary: You connected [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://www.internetembezpecne.cz/internetem-bezpecne/dobre-vedet/netolismus/
[3] Specialista na závislosti Libor Chvíla: U dětí bývají největším problémem rodiče. Deník.cz [online]. Praha: VLTAVA LABE MEDIA, 2019, 12. 5. 2019 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://www.denik.cz/zdravi/ostravsky-specialista-na-zavislosti-u-deti-byvaji-nejvetsim-problemem-rodice-20190511.html
[4] Komentář: Hysterie kolem závislosti malých dětí na IPADech je zbytečná a nepodložená. Projekt E-Bezpečí [online]. Olomouc: E-Bezpečí, 2013 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/rizikove-jevy-spojene-s-online-komunikaci/online-zavislosti/682-hysteriekolemzavislosti
[5] Jak závislost na internetu vypadá?. Adiktologická ambulance [online]. Praha: 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 2010 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://poradna.adiktologie.cz/article/zavislost-na-internetu/jak-zavislost-na-internetu-vypada/
[6] Netolismus: Vše o online závislostech. NETOLISMUS.CZ [online]. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2015 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://www.netolismus.cz/
[7] Závislost na kybersexu. Projekt E-Bezpečí [online]. Olomouc: E-Bezpečí, 2012 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/rizikove-jevy-spojene-s-online-komunikaci/online-zavislosti/541-zavislost-na-kybersexu
[8] Trpíte nomofobií? Otestujte se!. Projekt E-Bezpečí [online]. Olomouc: E-Bezpečí, 2015 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/rizikove-jevy-spojene-s-online-komunikaci/online-zavislosti/1059-nomofobie
[9] Co je syndrom FoMO. Projekt E-Bezpečí [online]. Olomouc: E-Bezpečí, 2017 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/rizikove-jevy-spojene-s-online-komunikaci/online-zavislosti/1229-co-je-syndrom-fomo
[10] KOPECKÝ, Kamil a René SZOTKOWSKI. Rodič a rodičovství v digitální éře: Rizikové chování rodičů v online prostředí a jejich vztah k dětem [online]. O2 Czech Republic & Univerzita Palackého v Olomouci, 2018, 2018 [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://drive.google.com/file/d/1F3U1BRwQx2yiVLBeY3HzvTYiFsRwsWhc/view
[11] Ochrana dítěte v online prostředí. Internetem bezpečně [online]. Karlovy Vary: You connected [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://www.internetembezpecne.cz/internetem-bezpecne/rodice/ochrana-ditete-online-prostredi/
[12] Hrozí nám digitální demence?. Internetem bezpečně [online]. Karlovy Vary: You connected [cit. 2019–06–06]. Dostupné z: https://www.internetembezpecne.cz/hrozi-nam-digitalni-demence/
