Několik, hlavně pedagogických, střípků z Minneapolis

Michal Černý
· 6 min read

Díky kolegům z Pedagogické fakulty jsem mohl strávit asi deset dní v Minneapolis, jak na školách, tak také na univerzitě. Jakkoli nejde o zkušenost širokou nebo generalizovatelnou, rád bych poukázal na nějaké střípky, o kterých by bylo zajímavé přemýšlet více také v českém kontextu.

Leadrovství

Pojem leader je v českém diskursu spojený především s lacinými a intelektuálně nepodnětnými knihami pro manažery, kteří jsou nešťastní z toho, že neumí vést druhé lidi. Koncept stávání se leader je přitom pro tamní školství zcela zásadní — to od mateřské školy po univerzitu. Jde o univerzální, široce sdílenou hodnotu, kterou, díky komplexitě a promyšlenosti bude málo kdo rozporovat. Je přitom nutné říci, že nejde o „výchovu“ tak jako třeba o „výchovu rodinou“, formování člověka v této oblasti se totiž primárně nesoustředí v předmětu, ale v celkovém myšlenkovém nastavení školy.

Ze Seligmanna a jako pozitivní psychologie (viz české Vzkvétání) je zřejmé, že škola musí být prostorem, kde se na jedné straně nesporně uskutečňuje zpětná vazba a náročná formace, ale nesmí docházet k zažívání neúspěchu v systematické rovině. Je třeba tvořit takové prostředí, ve kterém se člověk bude cítit dobře, a především si neodnáší naučenou bezmocnost, ale zážitek úspěchu. Dokáže poznat v čem je dobrý a tuto svoji kvalitu rozvíjet. Zodpovědnost za tento proces přitom leží primárně na škole. Ona je zodpovědná za to, že každý její „klient“ (žák) tuto skutečnost prožije, dokáže ji reflektovat a naučí se autonomně učit.

Leadrovství tedy není primárně otázkou manažerskou, ale sebezkušenostní. Jen pokud dokáže žák vnímat, rozvíjet a reflektovat sám sebe, může být pro společnost přínosný. S tím souvisí také akcent na diversitu — tím, že jsme každý jiný, máme onu rozmanitost ve specificích, což je jedná možnost, jak se může společnost jako celek rozvíjet. Pokud zde řeknete, že v Česku nemáme cizince, je to vnímané podobně, jako bychom řekli, že tu není ropa a zásoby lithia. Chybí nám bohatství a je třeba nás politovat.

Zajímavé je, že pokud se díváme na kompetenční modely, už dlouho si téměř nikde nevystačí s Bloomovou taxonomií, která reflektuje pouze kognitivní možnosti, ale přibývají roviny autonomie, komplexity, metakognitivních dovedností atp. Tedy všechno to, co je spojeno s leadrovstvím. Leader tedy nejen že umí řešit komplexní problémy (což ve škole učíme málo také, ale tamní vzdělání je na projektové výuce logicky postaveno), ale také se nevěnuje jen sám sobě, je schopen kolaborace a solidarity.

Z těchto důvodů je také tlak na to, aby předměty nebyly věkově homogenizované, ale strukturované podle toho, jaké jsou v daném kurzu aktuální možnosti a zájmy každého studenta. Takové pojetí umožňuje efektivní a rychlou výuku, inklusivní vzdělávání nebo skutečnou specializaci. Souvisí také s možností zažívání úspěchu, a především s odstraněním naučené bezmocnosti.

Domnívám se, že aby bylo možné něco takového ve škole rozvíjet u nás, bylo by třeba nejen provést zásadní změnu v organisaci výuky (omezit věkově homogenní třídy, zavést projektové vyučování, odstranit frontální výuky,…), ale změnit především sebe uchopení školy a učitele z hlediska mocenského postavení vůči žákům. Ony všudypřítomné nápisy „jsi dobrý“ nebo „jsi leader“ či „jsi objevitel“ nejsou marketingovými nálepkami, ale žitým přístupem učitelů k dětem. A pak logicky také dětem k sobě samým.

Interkulturní vzdělávání

Josef Mestenhaser je absolventem Karlovy univerzity, ale velké jméno si udělal až v USA. Jeho předmětem zájmu bylo studium (nejen teoretické, ale i prakticky realizované) toho, co je to interkulturní vzdělávání a jako ho rozvíjet v univerzitním prostředí. Studoval bariéry, které vedou k tomu, že studenti nevjíždění na zahraniční pobyty a snažil se navrhovat kurikulum, které tyto problémy bude — alespoň částečně — řešit.

Nechci na tomto místě procházet všechny body či myšlenkové struktury, ale rád bych se zastavil u tří. Tím prvním je setkání osob. Pokud chceme, aby se host někde cítil dobře, je třeba se na setkání s ním připravit, znát ho jménem a přemýšlet o něm. Ať jsme došli kamkoli, všichni znali naše CV a podle fotky nás poznali. Program, řeč i neformální aktivity se točili kolem této humanistické koncepce vzdělávání, jako setkání se dvou osob, učení mělo bytostně lidskou a dialogickou formu. Důraz tedy není kladen jen na formální kurikulum složené z kurzů (tak jako u nás předměty pro Erasmus studenty), ale na to, co se děje mezi tím.

S tím souvisí nesmírně zajímavý koncept prosazovaný dr. Takehitou. Sport, především ten neprofesionalizovaný je jistým univerzálním jazykem a prostorem pro porozumění. Dokážeme se setkávat, být spolu, mít společné emoční prožitky. Ke pochopení toho, kdo dosáhl branky není třeba znalost jazyka na úrovni lingvistiky, sport nabízí snaží interkulturní porozumění, je cestou k lidem mezi sebou navzájem. Sport jako interkulturní jazyk mi přijde jako nesmírně zajímavý model, který otevírá ale širší otázky — k čemu všemu může být sport klíčem? K intersubjektivnímu dialogu jistě, ale možná také k sebepoznání, sebepojetí, k tomu, aby jedinci bylo dobře, aby zažil pocit sociální soudržnosti a inkulutrace, …

Třetí moment je ono promýšlení různosti. Inkluse není otázkou zpomalení výuky či ochuzení společnosti. Být jiný znamená mít možnost jiného jazykového, kulturního či zkušenostního zakotvení, tedy mít možnost na problémy ve společnosti či v práci nahlížet jinak. Domnívám se, že jedním z největších ekonomických i sociálních rizik školy může být pokušení o unifikaci, která se bude spravedlivě známkovat, objektivně hodnotit a snadno měřit ve všech parametrech. Je třeba změnit myšlení v tom, co je to inkluse. To není dání chudákovi šanci být s těmi „normálními“, ani tréning těch „normálních“ na to, jaké to je pracovat s „mrzáky“. Inkluse je radikální otevřenost vůči diversitě s vědomím bohatství, které v ní je. Je to jediná šance pro společnost, klíčová hodnota, o kterou je nutné pečovat.

Další drobnosti

Na závěr bych rád ještě vytáhnul nějaké drobnosti, které by si zasloužili možná delší reflexi, ale v tomto textu už by byly příliš dlouhé, takže jen telegraficky:

  • Nesmírně zajímavě funguje koncept dobrovolnictví na prvním stupni a na základních školách. Učitel opět musí být leaderem, který umí své asistenty řídit, což vyžaduje nesmírně pečlivou přípravu na každý den a společné hodny práce, ale benefit pro žáky je nesmírný a přítomnost dobrovolníků umožňuje provádět aktivní a nefrontální výuku.
  • Na přednáškách nikdo není na Facebooku, mailech či na novinách. Všichni si píší a dávají pozor. Také akademici jsou na tom podobně. Myslím, že drtivá většina z těch co, nestíhají a po konferencích a setkáních vyřizují zprávy nemají mnoho práce, ale nezvládají ovládat své procesy. Nesoustředí se, nemohou se ponořit, rozhodují se pak povrchně, fragmentárně a generují nové a nové problémy. Pro mne jeden z důležitých momentů směrem k praxi i výzkumům, jak s technologiemi pracovat dobře a jak v hodinách omezit kognitivní přepínání se mezi kontexty. Pro mne jedna z nejvíce inspirativních věcí na změnu návyků. Hodně toho neuděláme multitaskingem, ale soustředěním, nehledě na efektivitu intersubjektivních interakcí.
  • Nesmírně pěkně mají udělané věci související se čtenářskou gramotností — od společných reflexí četby, přes prostor pro denní samostatnou soustředěnou četbu, až po knihovny v každé třídě, doporučování četby knihovníkem či učitelem a společné školní knihovny. Báječné, smysluplné, personalizované.
  • Jsou zde silné studentské spolky. Ty mají od univerzity poměrně jasně nastavenou metriku toho, k čemu jsou užitečné a co mají dělat. Mnoho problémů, starostí a nepohody mohou odstranit studenti lépe než učitelé. I za méně peněz.
  • Je zde extrémně silný důraz na “cítění se dobře”, jako základního předpokladu k možnosti se učit. Aby se někdo mohl rozvíjet, musí být po všech stránkách v bezpečném, tvořivém, přijímajícím, podporujícím prostředí. Je povinností školy usilovat o to, aby zde takové prostředí bylo a rozvíjelo se.

Děkuji především Markétě Sedlákové a University of Minnesota , ale také všem dalším, za možnost se této cesty zúčastnit.

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

Michal Černý

Written by

Vysokoškolský pedagog edTechu a publicista, učitel na KISKu, filosof, experimentátor, snílek.

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade