Nad lesem českého vzdělávání zapršelo, a co na to houbaři?

Česká republika zažívá v posledních několika letech boom počtu soukromých škol. Za dosud méně viditelným trendem rozvoje soukromého vzdělávání však v tuto chvíli spíše než podnikatelský záměr “vydělat”, stojí nevyhovující forma výuky v tom veřejném.

Stále častěji se rodiče rozhodují neposílat své dítě za jeho prvním vzděláním do státní školy. Počty těchto rodičů, s přesnou představou o tom jak by měly být jejich potomci vzděláváni a kteří se neztotožňují s cestami tradičního školství, rapidně rostou.

Nejčastějšími argumenty jsou, že se veřejné školy neohlíží na osobní tempo žáků, nepřistupují k nim individuálně, neučí je myslet kriticky, vytvářet si vlastní názory a neumožní jím vyniknout, čímž v nich nebudují dobrý vztah ke vzdělání. Snahy rodičů o změnu na veřejné škole podle jejich představ často končí neúspěchem, byť zde mohou uplatňovat řadu postupů. Proti těmto “reformujícím” rodičům stojí i ti, kteří se změnami na školách z různých důvodů nesouhlasí.

Jediným východiskem jsou tak soukromé školy nabízející alternativní formy vzdělávání a nadstandart, za který jsou rodiče ochotni hradit i velké částky. Vyhovujících a dostupných škol je však na trhu minimum. Ve velkých městech dokonce i poptávka o umístění dítěte do tradiční školy převyšuje počet volných míst. Důvodem je, že tyto obce, kterým náleží primární zákonná odpovědnost za zajištění podmínek pro předškolní a základní vzdělání nestačily zareagovat na příchod dětí dnešních třicátníků.

Běžným modelem se tak stávají případy, kdy se řada rodičů spojí (popřípadě i s odborníky, učiteli) a založí si školu vlastní, pokud v jejich okolí žádnou vyhovující nenajdou (tzv. rodičovské školy). Od roku 2011 se počet těchto škol zdvojnásobil na cca 140 s 10 000 žáky. Inspirací pro způsob vedení výuky na alternativních školách jsou obvykle Waldorfské a Montessori školy, které dlouhodobě rozvíjejí svojí tradici v zahraničí.

Soukromé školství je však stále více cíleně omezováno MŠMT a to dnes již na všech úrovních. Jedná se o legislativní regulace i snahu omezit financování soukromých škol. Na úrovni vysokých soukromých škol je odbornou veřejností tato přísnost vnímána spíše pozitivně, protože se tak brání většímu degradování vysokého vzdělání a tisknutí “levných” diplomů.

Nová snaha o zpřísňování podmínek vzniku soukromých základních škol se zde naopak setkává s negativními ohlasy. Ty (mimo jiné) tvrdí, že úplná přísnost je dosti kontraproduktivní. Zejména proto, že rostoucí počet rodičů s jejich nesouhlasem s veřejnými školami a neexistujícími alternativami v podobě soukromých škol budou raději své potomky učit ve svých domovech nebo v zahraničí. Zároveň jsou soukromé (alternativní) školy odbornou veřejností vnímány jako vítaný prostor pro odchylku a pozitivní deviaci, která ukazuje cestu vpřed.

Mezi hlavními důvody počínání MŠMT (nedovolují vzniku novým, soukromým školám) je nenaplněnost veřejných škol i argument snahy o nejmenší sociální segregaci ve společnosti. Alternativní školy pro MŠMT v tomto směru představují určité elitářské štěpení od tradičních vzdělávacích institucí.

Paradoxně mají učitelé na rodičovských školách (zejména nově vzniklých) často nižší platy, aby umožnily studovat i dětem z nižších sociálních vrstev (platy učitelů jsou jednou z podstatných položek, od kterých se vychází při výpočtu školného). Některé školy dokonce vypočítávají školné podle ekonomické situace jednotlivých rodin.

Jsou rodičovské základní školy lukrativním byznysem?

Rodičovské školy v tuto chvíli neznamenají pro jejich zakladatele stroj na peníze. Nikdo však neříká, že se po čase tento stav nemůže změnit. Byť si to totiž možná tyto školy ještě ne zcela uvědomují, jsou součásti tržního systému. Poptávka na trhu po těchto školách totiž sílí i s libostí rodičů platit vyšší školné za kvalitnější výuku a na scénu se dostává téma platů kvalitnějších učitelů. Zaznívají totiž hlasy, že v současnosti neveřejné školy odčerpávají kvalitní a motivované učitele z veřejných škol. Nicméně se tento samý jev běžně objevuje na školách veřejných a zákaz těch soukromých by nic podstatného nevyřešil. Dnes jsou často tito kvalitnější a motivovanější učitelé na rodičovských školách placeni méně. Je však možné, že s tlakem na kvalitu (nejen) soukromých škol se jejich platy budou muset nutně zvyšovat a tím pádem poroste i průměrné školné.

Školné je prvním z finančních zdrojů soukromých škol. Druhým zdrojem jsou státní příspěvky. Každá soukromá škola si může zvolit, pokud bude pobírat zvýšené státní příspěvky na žáky. Pokud ano, musí svůj zisk vynakládat zpět na své vzdělávací činnosti. Základní příspěvek pro soukromé školy se počítá z tzv. normativu (příspěvek na žáka pro veřejné školy) a ten není kdoví jak vysoký (60% tohoto základu). Na 90% normativu dosáhnou školy, které svojí činností nevydělávají (zisk jde zpět do školy). Tím, že mají soukromé školy často vyšší náklady spojené s objemnějším kurikulem, nižší příděl státních peněz a budou dříve či později narážet na problémy spojené s konkurenčním prostředím, mohou se časem i s pominutím počátečního nadšení přeorientovat z “neziskových” na prudce ziskové (jako je třeba International School of Prague, která vznikla s jasným podnikatelským záměrem).

Je tam kvalita a jak to poznáme?

Přirozeně se tedy na povrch derou otázky ke kvalitě a budoucnosti (nejen) soukromých škol. Hodnocení soukromých škol a jejich porovnávání není jednoduché. Najdeme zde průměrné i nadprůměrně dobré školy. Soukromé školy musí i přes odlišnou výuku dodržovat rámcový vzdělávací program a školský zákon. Nikdo však přesně neví, jak na tom jsou a to ze dvou důvodu:

1.Hodnocení u veřejných škol se odráží od schopností žáků, které lze otestovat. Hodnocení alternativní škol je složitější, protože kvalitativní aspekty (schopnost se rozhodovat, vývoj osobnosti apod.), které se snaží v dětech rozvíjet se těžko testují.
2. Srovnání kvality veřejných a soukromých škol navíc proběhlo naposledy před 15 lety.

Soukromé školy jsou tak některými autory přirovnávány ke službám na trhu, jejíchž kvalitu si musí kontrolovat samotní rodiče.

Co dál?

Trend zakládání vlastních soukromých škol se přesunul od alternativních školek, které zažily boom před základním stupněm. Rodiče s vyššími příjmy si už totiž zvykli, že se za péči o jejich děti platí. Požadavky rodičů a poptávka po alternativních formách vzdělávání, které jsou hlavní příčinou jejich vzniku se nejspíše i přesunou na úroveň středních škol. Celkově tento trend může mít pozitivní dopady, jako tlak na zvyšování kvality veřejného školství. Rovněž však i dichotomický model prohlubování privatizace školství a nedostačujícího veřejného vzdělávání může přinášet nepoměrně vyšší sociální segregaci ve společnosti. MŠMT by se spíše od přísnější kontroly (vzniku) soukromých škol mělo přesunout k řešení podstaty problémů dnešní situace — zvyšování úrovně veřejného vzdělávání i diskuzi s přibývajícími a nespokojenými rodiči, včetně odborné veřejnosti.