Naučit se pro čas nejistoty a potom už jen nezpanikařit

Pod pojmem „pedagogika nejistoty“ si lze představit ledacos. Po širším googlení a vyřazení několika nepříznivých článků, které sice obsahují klíčová slova, ale každé v jiném místě textu, se dostávám (opět) na web spomocník. Jako už tolikrát v rámci hledání materiálů pro EdTechové předměty, i tentokrát se setkávám s textem popisujícím nejen techniku, pojem nebo výzkum, ale především osobní zápal a zkušenost s aplikací.

Článek se jmenuje Pedagogika nejistoty podle Jima Grooma a napsal ho Bořivoj Brdička. Zabývá se především konkrétním MOOC kurzem, který vytvořil Jim Groom a který funguje právě s pedagogikou nejistoty. Kurz dává studentům volnou ruku v prostředcích, které si volí k ukončení předmětu a vytváří kreativní úkoly pro digitální svět. Zadání úkolů jsou tak velmi různorodá a jde o zvuk, design, video, programování, 3D tisk a další. Jelikož se kurz soustředí na výsledek tvorby a ne tolik na konkrétní nástroje, jde o formu pedagogiky nejistoty, kdy neučí konkrétní postup jak z objektu A vytvořit objekt B, ale dává volnou ruku v dosažení cíle a vyžaduje podání zpětné vazby pro spolužáky, kteří možná zvolili jinou cestu. Učí, jak se naučit přizpůsobit zadání podle vlastních preferovaných médií a vyhledat si způsob, jak jich dosáhnout. Schopnost, kterou každý v životě bude potřebovat — nepokrčit rameny a neříct „to jsme se neučili,“ protože v době Internetové je třeba hledat hned a není čas čekat.

Ke konci svého článku pak Brdička zmiňuje konflikt, který se udál mezi Jimem Groomem a knihovníkem Larrym McCallumem. V tomto bodě mi přijde rozumné zmínit, že článek je z roku 2013. Pokud byl tehdy pan McCallum tolik pohoršen faktem, že se ze studentů stávají osobní PR manažeři, co by asi dnes pověděl na rozmach, jaký zaznamenala sociální média? Ačkoliv však jeho problém možná vychází z nostalgie po době, která už skončila, pokládá i otázku, která by nás mohla zajímat i dnes (A tentokrát to není ta, která křičí nad množstvím času, které strávíme online): jaké množství regulace učení, a to konkrétně na vysoké škole, je už příliš málo? Přece jen škola je de facto služba, od které očekáváme, že nás povede. Pokud funkce lodivoda zmizí, musíme na rybníce plácat sami.

Je to ukázka práce v době pandemie, kdy osobní faktor setkávání, studijních skupin, přítomnost autority lektora a další parametry, které považujeme možná za přežitky a možná obraz klasického vzdělávání chybí těm, co byli nuceni studovat ve svých pokojích. V tomto bodě je hlavní motivace a to jakákoliv, negativní i pozitivní. Neučíme se sice pro školu, ale pro život, jak se ale v předmětech, kde je veškerá odpovědnost namířena na studenty, dokážeme sami učit? Od publikování článku je to osm let a na tuto otázku nemáme žádnou novou odpověď, jen nové otázky, které je dobré zahrnout do pedagogiky nejistoty. Právě tato nejistota nám totiž už přes rok ukazuje, jak jsme na ni nebyli připraveni.