Nesahat prosím?! Jak se mění muzea v čase?
V České republice je více než 2000 muzeí či galerií, spadají sem soukromé i národní instituce. Jistě si mnozí z nás vzpomínají na dobu, kdy v dětství s rodiči, či se školou, navštívili jedno z těchto muzeí, či podobnou kulturní instituci. Kolem všech předmětů byly natažené pásky, postavené vitríny, nebo alespoň nápis, že se na nic nesmí sahat. To, že si nemůžeme osahat tisíce let starou vázu samozřejmě stále platí, ale jinak se tvář muzeí po celém světe dramaticky mění. Pojďme se spolu na tuto proměnu podívat.
„Muzea jsou stálé nevýdělečné instituce ve službách společnosti a jejího rozvoje, otevřené veřejnosti, které získávají, uchovávají, zprostředkují a vystavují hmotné i nehmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia, výchovy, vzdělávání a potěšení.“
Toto je definice muzea, kterou nalezneme na stránkách ICOM (International council of museums), pochází z roku 2017 a můžeme z ní vyčíst, že sama muzea se vnímají jako otevřené instituce, které zároveň plní i pedagogickou funkci.
Nejdříve se tedy podíváme na oblast muzejní pedagogiky.
Muzejní pedagogika
O tom, že by mělo muzeum plnit i funkci pedagogickou, založenou na názornosti, mluví již Jan Amos Komenský. Popisuje muzea jako zařízení, které nejen že plní funkce archivační, konzervační atd., ale naplňuje i vzdělávací roli. Pedagogickou funkci muzea pak dále upevnilo francouzské osvícenství.[1]
Idea toho, že by mělo být muzeum vnímání jako vzdělávací instituce, se s léty dále přeměňovala a formovala. První velké kroky k pedagogické funkci muzejních institucí ale nastaly až ve 20. století, během kterého se začaly formovat první muzejně-pedagogické teorie. Klíčovým se ale stalo ustanovení muzejní pedagogiky jako samostatného oboru, což umožnilo vznik specializovaných škol a s tím související publikační a konferenční činnost.[2]
Výuka muzeologie a následně muzejní pedagogiky byla zařazena do učebních programů mnoha vysokých škol, mezi jinými například i Masarykovy univerzity.
Dnes můžeme říct, že mezi hlavní funkce muzea patří právě funkce edukační.[4] Velice odlišné jsou ale jednotlivé přístupy k edukaci. Ty se liší podle druhu muzea či dle cílové skupiny. Specificky je možno vnímat například dětské návštěvníky, ti totiž, dle odhadů, tvoří více jak polovinu veškerých návštěvníků muzejních institucí.
Klíčovým se v dnešních muzeích stává objektové učení, tedy práce s předmětem, který by měl být zapojen v edukačním procesu. Nejlepší jsou předměty, kterých je možné se dotýkat, pracovat s nimi a využít tak jejich potenciál na maximum.
Interaktivní muzeum
Práce s předmětem je tedy v muzeích klíčová. Jednotlivé přístupy se však mohou lišit.
Na jedné straně vznikají centra, založená na interakci, jako například brněnská Vida, Pevnost poznání v Olomouci, či Velkých svět techniky v Dolních Vítkovicích v Ostravě. Zde je práce s předměty klíčová, pro prostory jsou vytvářeny speciální prvky, které umožňují interakci a většina programu je založena právě na interaktivitě.
Většina muzeí se ale snaží vyhradit těmto prvkům alespoň určitý prostor, jako například dílnu či hernu.
Pro příklad můžeme zmínit Technické muzeum v Brně, to má ve svých prostorech otevřenou velkou technickou hernu, ve které je možné vyzkoušet řadu pokusů a nástrojů, které poodhalují obory jako optika, mechanika, kapaliny a mnohé další.
Na to, jak herna vypadá, je možné podívat se například na videu:
Interaktivně pojatá pak může být i celý výstava, jak je tomu například u výstavy Stopa, vyřeš zločin! Výstava věnovaná vědeckým metodám v kriminalistice. Návštěvník při vstupu do výstavních prostor dostane formulář a s pomocí představených důkazů, které analyzuje představenými metodami, řeší zločin. Po projití celé výstavy by měl vědět, kdo byl vrahem.
Na interaktivitě byla založená třeba i výstava Zmatené peníze v Šumperském muzeu. Zde mohli návštěvníci rozlišovat padělky peněz od originálů či zkusit různé míry a váhy.
Podobných aktivit v muzeích stále přibývá, a můžeme jen čekat, kam se dále rozvinou.
Muzeum a škola
Dále jsou si muzea dobře vědoma své edukativní funkce, proto většina z nich nabízí i speciální programy pro školy.
V oblasti vzdělávání a spolupráce muzea a školy existuje velký potenciál. Muzea umožňují žákům vyzkoušet velké množství metod a činností, které svým rozsahem přesahují možnosti běžné výukové hodiny. Mnoho pedagogů ale zatím nevnímá muzeum jako místo, které by mohlo být součástí každodenní edukace a návštěvy muzea tak zůstávají spíše jako zpestření na konci školního roku a po zbytek času převládají překážky, mezi které patří například cena programu, doprava na místo či nutnost dalšího pedagogického doprovodu a nahrazování hodin.[6]
Ze strany muzea je proto podstatné, aby navazovalo na rámcové vzdělávací plány případně přímo na Školní vzdělávací plány, které zaručí, že budou ze strany pedagogů pokryta veškerá témata, která obsahuje kurikulum, což dopomůže vnímání času stráveného v muzeu jako plnohodnotnou výuku, ne pouze jako doplněk k hodině strávené ve škole.[7]
Abychom uvedli několik příkladů toho, jaké programy muzea nabízí, uveďme si příklad muzea ve 3 našich největších městech: v Praze, Brně a Ostravě.
Například Muzeum hlavního města Prahy nabízí nabízí programy pro ZŠ i SŠ, tyto programy zahrnují historická témata, jakými je třeba sametová revoluce či architektonické slohy, dále pak třeba komentované prohlídky Prahou či archeologické programy.
Pokud se přesuneme do Brna, Moravské zemské muzeum nabízí programy pro všechny věkové skupiny, od předškoláků až po střední školy a gymnasia. Celkem je možno vybírat dokonce z několika desítek programu na různých lokacích muzea, programy jsou pak většinou tematicky vázány na místo konání (seznámení se vznikem lidstva v Pavilonu Antrhropis, genetika v centru Mendelianum atd.).
Pozadu nezůstává ani Ostravské muzeum. To nabízí školám řadu přednášek, jakými je například Historie módy či Dopisy slavných. Na stránkách jsou navíc k tisku i pracovní listy pro různé věkové kategorie a klíče pro pedagogy.
Toto je samozřejmě jen malý vzorek toho, co muzea pro školy nabízejí.
Muzea a online svět
Další ze směrů, kterým se muzea vydávají, jsou technologie, krom stále pokročilejšího využití technologií přímo ve výstavách či zázemí muzea (digitalizace…) si muzea uvědomují sílu online světa a začínají ji využívat. Součástí snad každého muzea je dnes webová stránka. Mnohé instituce ale využívají i další potenciál online světa.
Některá muzea nabízí možnost online virtuálních prohlídek.
V době zavření muzeí kvůli koronavirové krizi zvolilo tuto možnost třeba Moravské zemské muzeum, díky videím na youtube můžeme sledovat několik jejich prostor, jako například Památník Leoše Janáčka:
Pro realizaci svých projektů v době uzavření využilo online platformy třeba i Národní technické muzeum:
A bohatou sbírkou videí se může chlubit i Národní muzeum.
Pro zájemce o světová muzea je tu například YouTube kanál muzea v Louvre:
Nebo British museum, které pravidelně přidává videa o svých sbírkách a jiných historických zajímavostech.
A hodně aktivní je i Metropolitní muzeum v New Yorku.
Příklady YouTube účtů institucí vidíme na následujícím obrázku. Povšimnou si můžeme také počtu odběratelů. České instituce až na výjimky nemají zatím příliš mnoho odběratelů a velkou sledovanost. Zatímco zahraniční instituce mohou dosahovat velké sledovanosti (zde je samozřejmě potřeba vzít v úvahu jazykovou bariéru češtiny, oproti angličtině).
Facebookový účet je pro muzea také velmi častý. Roste i zastoupení muzeí na Instagramu.
Na obrázku si můžeme prohlédnout jen malou ukázku institucí, které mají svůj Instagramový účet. V horní polovině jsou instituce české, ve spodní pak zahraniční.
Muzea a komunita
I díky těmto aktivitám na internetu se muzeím stále lépe daří propojovat s komunitami.
Pojem komunita může mít různé významy a výklady. Může být vázána na místo — například komunita obce, čtvrti, sousedství atd. Zároveň ale může jít o skupiny, které něco spojuje — starší občané, rodiče na rodičovské dovolené, nemocní… Komunity se mohou tvořit také kolem místa (komunita studentů, akademiků…) a tímto místem, které komunitu spojuje, může být i muzeum.
Velké množství komunitní práce organizuje například Londýnské muzeum a galerie moderního umění Tate modern. V rámci projektu Tate Local je organizováno několik podprojektů pro podporu místních, mezi první z nich patří pravidelné schůzky zástupců místních obyvatel a zástupců muzea, kteří diskutují o možnostech zapojení místních do života galerie a jak může galerie fungovat v rámci komunity, ne jen jako turistický cíl. Vznikl tak například projekt Edible Estates, který přeměnil záhony v zeleninové zahrady, které mohli místní využívat. Došlo k vydání publikace Tate Modern and You (hostující umělec se snaží o poznání komunity), zřízení klubu The Thank Goodness Club (série setkání) či realizaci projektu The Elder Project ten se zaměřil na bez (elderflower) rostoucí v okolí, účastníci si pak vyrobili například bezovo-jahodový džem.
Galerie také zřídila například komunitní zahradu, ta je určená obyvatele žijící v obvodu Southwark, pod který galerie spadá. V zahradě je jezírko, malý sad, bylinkové a květinové záhony i místo k posezení, součástí je také kompost pro recyklaci biologického odpadu. Každý se může přihlásit k pomoci s údržbou zahrady.
I v našich knihovnách se muzea snaží o podobné komunitní aktivity. Příkladem může být například Muzeum Brněnska, to na své pobočce na vile Löw-Beer organizuje Klub seniorů, přihlášení zájemci se jednou za měsíc sejdou nad předem určeným tématem (Zahrada a zahrádka, Rodinné bydlení, Móda včera a dnes) a hodinu a půl diskutují nad historickým kontextem, ale i vlastními zážitky. Pracovníci muzea připraví k danému tématu ukázky se sbírek a případně si skupina může vyzkoušet i nějakou historickou techniku, vytvořit vlastní návrh a podobně.
Pobočka ve Šlapanicích zase nabízí kroužek Malí muzejníci, který je určen pro úplné předškoláky, děti se v něm mimo jiné seznamují s prostředím muzea, ale i s okolím a světem kolem nich.
Šlapanické muzeum zároveň každý rok pořádá i Férovou snídani, což je komunitní piknik na podporu Fair Trade, během akce se všichni zájemci sejdou před budovou muzea a vzájemně posnídají.
Muzeum se svými návštěvníky oslavilo i své 85 narozeniny a to velkou oslavou zahrnující společný dort i soutěž pro všechny místní navštěvující muzeum pravidelně.
Ostatně historie regionálních muzeí, mezi jaké spadá právě Muzeum Brněnska (respektive jeho jednotlivé pobočky), u nás sahá až do 19. století a jejich cílem bylo poučit komunitu o uchovávané kolektivní paměti. V našem prostředí je ale obecně udáván problém přetížení pracovníků a celkového podfinancování muzeí, díky čemuž nemají muzea tolik prostoru věnovat se komunitním aktivitám v takovém rozsahu, jak by si přáli. Řešením může být dobrovolnictví, různé spolky a družení přátel muzeí. Regionální muzea by se měla více obracet na svou komunitu, nejen na společnost jako celek, pak může muzeum plnohodnotně fungovat jako komunitní centrum.
Až čas nám ukáže, jestli bude více muzeí chtít tuto komunitní roli plnit a bude k ní směřovat svou činnost.
Muzejní noc
Důkazem o měnící se tváři muzeí může být i Muzejní noc. Tato akce vznikla v Berlíně roku 1997 a odtud se rozšířila doslova do celého světa.
Například ve Velké Británii existoval festival pod názvem Museums at night a konal se dokonce dvakrát ročně.
V České republice se akce objevila poprvé roku 2004 a to v Praze. Od té doby se akce koná každý rok druhou květnovou sobotu (roku 2020 byla akce přesunuta kvůli pandemii na listopad). Roku 2019 se akce konala v 70 objektech a byla doplněna bohatým doprovodným programem. Akci nechybí ani propracovaná organizace, Dopravní podnik hlavního města Prahy zajišťuje 10 speciálních linek — 9 autobusových a jednu tramvajovou, která je zajištěna historickým vozem. Všechny tyto dopravní prostředky navíc vozí návštěvníky akce zdarma. Návštěvníkům slouží i informační stany, kde je možné vyzvednout si mapky s informacemi, či se poptat na dopravu.
Po přihlášení je navíc akce uzpůsobena i neslyšícím návštěvníkům, pro které je připraven průvodce a speciální trasa, na které neslyšící návštěvníky provede. Praha se snaží držet krok i technologicky a tak bylo roku 2019 možné stáhnout si i speciální aplikaci, která obsahovala informace o doprovodném programu a dopravě. Individuální program muzejní noci si ale každý návštěvník může sestavit i přímo na stránkách akce.
Jak muzejní noc probíhala na několika místech v Praze, a jaký byl připraven doprovodný program, je možné se podívat v následujících reportážích:
V Brně se pak první muzejní noc uskutečnila roku 2006 a za Prahou svým programem určitě nezaostává. Na rok 2020 je v plánu zpřístupnit 47 objektů z Brna a blízkého okolí. Vstupné je pak zdarma, nebo zcela symbolické a bezplatné jsou i speciální autobusové linky, které zajišťuje Dopravní podnik města Brna. Stránky akce umožňují filtrování dle oblasti zájmu či místa a nabízí i interaktivní mapu.
Další informace z akcí v Jihomoravském kraji (a zejména Brně) roku 2018 nabízí krátká reportáž:
Muzea se tak otevírají nejen svými běžnými expozicemi, dílnami, workshopy a přednáškami, ale i touto mezinárodní akcí, kdy vzniká velké množství jedinečných doprovodných programů.
Závěrem
V tomto textu jsme viděli jen malou část toho, co muzea v současné době nabízejí. Všemi těmito aktivitami se muzea snaží stát se moderními institucemi, které vychází vstříc požadavkům doby a zejména svým návštěvníkům. Snaží se nalézat stále nové způsoby, jak předávat poznatky nasbírané v depozitářích co nejširšímu publiku.
Nám tedy nezbývá nic jiného, než s napětím očekávat, jaké další kroky muzeum v cestě za vzděláním zvolí.
Tištěné zdroje:
[1] Muzejní pedagogika: metodologické a didaktické aspekty muzejní edukace. Brno: Paido, 2010, s. 22–23. Kultura a edukace. ISBN 978–80–7315–207–9.
[2] Tamtéž, s. 45–47.
[4] Muzejní pedagogika: metodologické a didaktické aspekty muzejní edukace. Brno: Paido, 2010, s. 72. Kultura a edukace. ISBN 978–80–7315–207–9.
[6] Tamtéž s. 235
[7] ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Muzejní edukace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012, s 49. ISBN 978–80–244–3003–4.
Elektronické zdroje jsou uvedeny jako odkazy přímo v textu.
