Nevědomost jako základ učení
Koncept učení je v této době neskutečně fluidní. Na jedné straně zde máme tradicionalistický přístup, který zastává tvrdé a neměnné řády, a na druhé zde máme progresivnější teorie jako je konektivismus a podobné. Proto se raději zaměřím na něco, co může být, podle mě, využito kdekoliv na tomto intervalu.
Peter Jarvis svůj koncept nesouladu vysvětluje jako spor mezi tím, co člověk očekává a tím, co nakonec v realitě vnímá — tak vznikne nesoulad a člověk se díky němu může učit. A naopak, když se tohle očekávání a realita setkají, tak se člověk neučí vůbec. Ovšem tento koncept se dá ještě trochu dále rozvinout. Co když člověk přichází do této rovnice s čistým štítem, tedy přesněji řečeno bez žádného očekávání, bez žádných předchozích zkušeností, bez žádné vědomosti?
Už v roce 1916 zastával filozof John Dewey jistý progresivní postoj k učení. Říká, že radost z učení ze zkušenosti je něco, co podporuje kreativitu a intelektuální myšlení. Učení by tedy podle něj mělo vykazovat určitý prvek nalézání něčeho nového z vlastní zkušenosti, místo pouhého předávání faktů z jednoho konce na druhý bez možnosti vzniku nějaké myšlenky. [1]
Když spojíme tyto dva postoje zjistíme tedy, že základem učení je nevědomost, tedy určitý počáteční bod. Vyvolat pocit nevědomosti by tedy měl být hlavní cíl učitelů, a tím podnítit rozvoj vlastních idejí studentů pomocí faktů a dále neustálé komunikace.
Sám jsem něco takového zažil teprve až na vysoké škole a do té doby se jednalo spíše o předávání faktů než předávání možnosti jít za nějakým cílem, nějakou ideou. Samozřejmě, zažil jsem i pár výjimek ale těch bylo až smutně málo. Vzhledem k dnešní post-faktické době je podle mě určitá změna rolí ve vzdělání mnohem více než vítaná — učitel by už v dřívějších bodech vzdělávání mohl hrát větší aktivní roli v podněcování idejí ve studentech.
“Every kid has an interest. Sometimes they don’t know what it is. Sometimes they can’t articulate it. But every kid has an interest. In this day and age, the responsibility of libraries, museums, schools, after school programs, the type of institutions we work with, is to help kids identify those interests, and then progress through those interests, becoming more advanced…so it’s the same job as a tennis coach, the same job as a football coach. It’s the academic coach.” [2]
