Nový mobil co dva roky. Je opravdu potřeba?

Zdroj: Freepik

Abstrakt

Ve své seminární práci jsem se věnovala problematice morálního zastarávání. Popsala jsem, že předchůdcem tohoto trendu bylo plánované zastarávání, kdy se výrobci v první polovině minulého století rozhodli úmyslně snižovat kvalitu svých výrobků, aby si lidé byli nuceni kupovat nové. Poté společnost přešla k termínu morální zastarávání, kdy nekvalitní výrobky stále ještě fungují, avšak lidé jsou společností nuceni ke koupi nových, neboť mají lepší funkce či design. Také jsem zmínila problém elektroodpadu, jehož rapidně zvyšující se objem je způsoben právě těmito důvody. Nakonec jsem se snažila nastínit, jak by bylo možné tuto problematiku vyřešit.

Abstract

In my seminar work I dealt with the issue of moral obsolescence. I described that the forerunner of this trend was the planned obsolescence, when manufacturers in the first half of the last century decided to deliberately reduce the quality of their products so that people would be forced to buy new ones. Then the society moved to the term of moral obsolescence, when low-quality products still work, but people are forced by the society to buy new ones because they have better functions or design. I also addressed the problem of electrical waste, the rapidly increasing volume of it which is caused by these principles. Finally, I tried to outline how this issue could be solved

Úvod

Trvalo mi dlouho, než jsem si dokázala vybrat téma pro svou seminární práci. Muselo se jednat totiž o něco, co mě opravdu zaujalo, ale zároveň jsem se chtěla věnovat problematice, která není tak často probíraná. Nakonec jsem zvolila morální zastarávání, neboť i když jsem podvědomě tušila, že se jedná o problém, nikdy jsem nad ním nepřemýšlela. Což je alarmující, neboť není není správné, že dnešní spotřebiče se pokazí po uplynutí záruční doby a když se je rozhodneme opravit, obvykle to není možné. Nebo oprava stojí více než nový výrobek.

Kurvítko?

Minulý týden jsem si byla koupit mobil. Týden co týden se mi na displeji ukazoval nápis, že v něm není vložená sim karta. Sám od sebe se mi několikrát vypnul a neustále měl plnou paměť. Ať jsem smazala cokoliv, nepomáhalo to. Pro kontext, je starý něco málo přes dva roky a stál pět tisíc, přičemž nepočítám tvrzené sklo a další doplňky. Mohla bych si nyní položit otázku, kdo může za to, že můj mobilní telefon začal po dvou letech odcházet do elektronického nebe? Těžko můžeme výrobcům elektroniky dokázat, že s uplynutím dvouleté záruční lhůty se naše přístroje začnou díky mizerné konstrukci a použitým materiálům rozpadat.

Jsou však státy, ve kterých se věří na tvz. kurvítko. Ano, tento výraz se v češtině opravdu používá. Ve Francii schválili zákon, který hovoří o ,,souhrnu technik, s jejichž pomocí výrobce, a to hlavně při samotné konstrukci výrobku, záměrně zkracuje jeho životnost nebo použitelnost, aby zákazníky přiměl k častější obměně“[1]. Tento zákon by měl chránit spotřebitele proti záměrnému zkracování životnosti výrobků. Když výrobce použije součástku, díky které se spotřebič ihned po uplynutí záruční doby rozbije, hrozí pokuta až tři sta tisíc eur a v některých případech i dva roky vězení. Patří sem zastavení funkčnosti či různá technická omezení, jež způsobí nemožnost opravy či nekompatibilitu výrobku.[2] Otázkou je, jak je tento zákon vymáhán v praxi, neboť výrobci mohou argumentovat tržními požadavky na co nejnižší cenu. A za nejnižší cenu nemůžou zákazníci očekávat nejvyšší kvalitu.

Plánované zastarávání

To nás dostává k dalšímu tématu. S příchodem nové sezony vyrazíme do obchodů a nakoupíme nové kousky, které vidíme na titulních stranách módních časopisů. Uvědomujeme si ale, že podobně postupujeme i co se týče našich elektrospotřebičů? A bohužel ne vždy dobrovolně. Pryč jsou ty časy, kdy moji prarodiče koupili pračku a vydržela jim třicet let. A mimochodem, opravoval si ji sám děda. Dokonce ji stále mají doma a občas ji ještě používají. Proč tedy když letos koupíme pračku, jsme dětmi štěstěny, vydrží-li nám pět let? Důvodem je plánované zastarávání.

Abychom se dostali k jeho vzniku, musíme se ohlédnout do historie o sto let zpátky. V roce 1924 se v kartelu zvaném Phoebus hlavní světoví hráči ve výrobě žárovek — německý Osram, nizozemský Philips a americký General Electric, dohodli na umělém snižování životnosti žárovek. V té době totiž vydržela žárovka svítit až 2 500 hodin. Dnes jsme na směšných 1000 hodinách. A to ne vždy, spíše můžeme znovu mluvit o štěstí. [3] První publikaci na téma plánované zastarávání vydal již v roce 1932 Američan Bernard London. Jmenovala se Konec hospodářské krize pomocí plánovaného zastarávání a ve své době působila kontroverzně. Podle Londona měla být trvanlivost všech výrobků určena předem a občané by byli vysokými pokutami nuceni prošlé zboží odevzdat k likvidaci. Poté by si koupili nové a koloběh výroby by byl zaručen. [4]

Jak jsem psala výše, ve své době návrh nebyl přijat, přece jenom určování trvanlivosti výrobků od obuvi až po celé budovy působilo nepředstavitelně. Nicméně později se tato strategie stala základem pro světovou ekonomiku založenou na rychlé spotřebě. Výrobci začali prodávat šmejdy, které vydrželi jen několik použití, občas jen jedno. Neboť se ukázalo, že nejvýhodnější je pro ně model ,,čím horší kvalita výrobku, tím nižší náklady a větší tržby”[5].

Praxe

V praxi je tento trend pěkně ukázán na příkladu, který zveřejnila americká novinářka Nicole Foxová, jejíž otec pracoval v padesátých letech v továrně DuPont, kde se vyráběly nylonky: ,,Matka vyprávěla, že byly vynikající a v podstatě nezničitelné. Jenže proto, že tolik vydržely, se jich prodávalo málo. Otec a jeho oddělení dostali za úkol změnit složení nylonek tak, aby se na nich dělala oka. Muselo to být pro inženýry tenkrát potupné, muset vyrábět zboží podřadné kvality, když přitom přišli na to, jak to dělat dobře.[6]” Foxová tyto vzpomínky zpracovala v reportáži nazvané Prêt a jeter (Připraveno k vyhození), což bezpochyby jednoduše shrnuje význam výroby podobných výrobků. Jedno použití a rovnou do koše.

Je to alarmující, ale dnes jsou produkty s omezenou dobou trvanlivosti standardem. Podle německé studie Geplante Obsoleszenz utratili Němci v roce 2015 neskutečných 101 miliard eur, sedm procent celkových výdajů německých domácností. Když tuto částko převedeme do váhových jendnotek, vyprodukoval každý Němec díky nákupu nekvalitního zboží 120 kilo odpadu. Odpadu, který by nevznikl, kdy společnosti úmyslně nevytvářely šmejdy. [7]

Morální zastarávání

Bohužel plánované zastarávání se ukázalo nedostačujícím, a proto americký průmyslový inženýr Brooks Stevens přišel v roce 1954 s konceptem morálního zastarávání. Jeho strategií bylo nutit zákazníky kupovat si nové výrobky, i když ty jejich staré ještě fungovaly a to kvůli vidině lepšího designu a funkcím. Jeho dodnes platná strategie zní: ,,vštípit zákazníkovi touhu vlastnit něco trošku novějšího, trošku lepšího o trošku dříve, než by bylo nutné”[8].

Nejsou to však jen výrobci, kteří tlačí na zákazníky, aby si kupovali nové a nové mobily či tablety. Samotní spotřebitelé chtějí nové funkce za co nejnižší cenu. A výrobci jim vycházejí vstříc. Sice jim prodávají šmejdy, ale komu to vadí? Naše společnost si na to již zvykla. Výrobce ví, že zákazník si stejně bude chtít za dva roky koupit nový telefon, tak k čemu by ho vyráběl kvalitní? Ano, mohla bych napsat, že u mobilů toto nakupování docela chápu. I já jsem nakonec ráda, že mám jeden nový. Můžu s ním totiž platit místo karty a o tom už pár let sním. Jenže co jiné výrobky?

Když si koupím novou LED televizi, jaké výhody bude mít? Dnes už vlastně žádné, jejich vývoj se zastavil. Maximálně vám půjde spustit Netflix, který například na naší nejde a to byla drahá. Jenže už je stará asi deset let. Avšak ne každý si může dovolit koupit novou televizi jen kvůli Netflixu. Tak proč bychom si ji tedy měli pořídit, když na ni peníze máme, ale nic nového na ní nenajdeme? Je to jednoduché. Jsme závislí na nakupování. Kupujeme věci, které nepotřebujeme, protože nás ovlivňují zájmy skupin, které vydělávají na našem utrácení. Žijeme v době, kdy chceme nové a nové požitky. Snadno a rychle. A nákupy nám pomáhají v dosažení našich cílů.

Jak tedy vyřešit problém s plýtváním? Nejlépe novými zákony. Je třeba recyklovat. Všechno, nejen pneumatiky, baterie a elektroniky. Země má den ode dne více obyvatel a méně a méně zásob surovin na jejich nasycení. Socioložka Hana Librová nabízí jednoduchý recept: ,,Lidé by měli pochopit, že nemohou mít všechno. Tímto poznáním budou nejen osvobozeni, ale i obohaceni. Hyperkonzum je posedlost vedená instinkty, člověk se bude cítit volnější, když se tohoto nutkání zbaví. Obohatí ho to mentálně i časově — bude mít čas dělat jiné věci.”[9] Jak toho však docílit? Toť otázka.

Tsunami elektroodpadu

Možností je více. A je třeba se k nim začít uchylovat co nejdříve, neboť elektroodpad je jednou z nejrychleji rostoucích složek globálního odpadu. Krátká životnost není zajišťována jen nekvalitními součástkami, ale také výrobními postupy, kterými je ztěžována oprava spotřebičů. Kdyby bylo produkty možné snadno opravit, nekončily by tak často na skládkách. Už jsem zmiňovala elektroodpad v Německu. Ale jak jsme na tom celosvětově? O nic lépe, abych pravdu řekla. Podle loňské zprávy Světového ekonomického fóra roste objem elektroodpadu ročně o 50 milionů tun, do roku 2050 se předpokládá růst až na 120 milionů tun ročně. Tato katastrofická čísla mohou snížit nejen výrobci, ale i sami spotřebitelé. [10]

Podle spolku Opravme Česko je velkým problémem již zmíněná nemožnost oprav, který se podle jejich dat týká každého druhého spotřebiče. „Situaci by mohly zlepšit nové požadavky na ekodesign elektrických a elektronických zařízení a spotřebičů, které by měly začít platit v první polovině roku 2021. Zároveň je ale potřeba připomenout, že nastavením nových pravidel to nekončí, je třeba je začít skutečně dodržovat. Ačkoliv jsou zákonná opatření proti plánovanému zastarávání dobrým záměrem, s rychlým obměňováním produktů nelze bojovat pouze na této frontě. Morální živostnost produktů spojená s životním stylem, k němuž řada spotřebitelů přistoupila dobrovolně, je další oblastí, která zásadním způsobem ovlivňuje poptávku po nových produktech. I kdyby existovaly například mobilní telefony, které vydrží funkční desítky let, pořád by rychlost obrátky zboží ovlivňovala móda, trendy, ale i prostá chuť lidí nakupovat něco nového a ‚lepšího’,” říká David Vandrovec, generální ředitel společností REMA, které v tuzemsku zajišťují zpětný odběr a recyklaci elektrozařízení, baterií a akumulátorů a solárních panelů. [11]

Jednoduše řečeno je tedy třeba, abychom přijali za svá pravidla cirkulární ekonomiky a netoužili jen po nových věcech, nýbrž se snažili opravit ty staré. Například podle webového portálu iFIXIT.com můžeme pouhým nákupem nového mobilu jednou za čtyři roky snížit ekologický dopad o 40 procent. [12] Samozřejmě, že ne vše půjde opravit. Každý produkt nelze zachránit. V té chvíli je třeba pečlivě recyklovat, což by měla podporovat nejen legislativa, ale hlavně lidé sami. Je třeba šířit mezi lidmi osvětu, jak si zrecyklovat staré spotřebiče, které máme schovány v krabici v garáži. Vandrovec popisuje životní cyklus výrobku, který má začátek i konec jako všechny cykly. Ale je třeba, abychom se nad ním zamysleli. Jak jej ekologicky a smysluplně vyrobit, udržovat, opravovat a když přijde jeho čas, zrecyklovat jej. Jen tak budeme být šanci přerušit ten začarovaný kruh morálního zastarávání.

Závěr

Při psaní své seminární práce jsem si uvědomila, jakým problémem je způsob využívání elektrospotřebičů, na jaký si lidstvo za poslední desetiletí zvyklo. A je děsivé, když si uvědomím, že jsme si tento problém vytvořili sami. Jen kvůli penězům. Sice jsem nastínila, jak je možné snížit objem elektroodpadu, obávám se však, že v praxi toho bude velmi těžké docílit. Velké společnosti se nebudou chtít dobrovolně připravit o své výdělky a lidé naopak o nejnovější modely iPhonů. Je to smutné, nicméně je to pravda.

1. Očima expertů: Věříte na kurvítko? penize.cz [online]. [cit. 2021–6–03]. Dostupné z :https://www.penize.cz/nakupy/301313-ocima-expertu-verite-na-kurvitko
2. Tamtéž

3. Poruchy na objednávku: zboží v obchodech stárne schválně. hnutiduha.cz [cit. 2021–6–03]. Dostupné z : https://hnutiduha.cz/ekoporadna/poruchy-na-objednavku-zbozi-v-obchodech-starne-schvalne

4. Tamtéž

5. Tamtéž

6. Tamtéž

7. Tamtéž

8. Tamtéž

9. Tamtéž

10. Na svět se valí „tsunami“ elektroodpadu, na vině je i plánované zastarávání. technikaatrh.cz [online]. [cit. 2021–6–03]. Dostupné z https://www.technikaatrh.cz/elektrotechnika/na-svet-se-vali-tsunami-elektroodpadu

11. Tamtéž

12. Tamtéž