Od konstruktivismu ke konektivismu aneb z deště pod okap?

Konektivismus vychází z konstruktivismu, konkrétně jeho dvou základních větví, kognitivního konstruktivismu a sociálního konstruktivismu.[1] První zmiňovaný, kognitivní konstruktivismus, tvrdí, že každý z nás si v rámci svého života tvoříme tzv. prekoncepty[2] o tom, jak který předmět funguje, se kterými již přicházíme do samotného procesu učení. Učíme se tím způsobem, že poznatek buď asimilujeme, aby neodporoval našim vlastním prekonceptům, anebo provedeme tzv. akomodaci.[3] V tom případě upravíme vlastní prekoncept na základě našeho zjištění, což je právě považováno za způsob efektivního učení.

Sociální konstruktivismus oproti tomu klade důraz na kulturní a společenský kontext, kdy se za zásadní aktivitu považuje sdílení informací efektivní komunikací v rámci týmové práce.[4] Na tuto ideu následně navazuje právě konektivismus, který celkově v rovině konstruktivismu pokračuje a rozšiřuje jej z pohledu informačního věku.[5] Znamená to tedy, že reaguje na pomyslnou všeobsáhlost internetu, který považuje za hlavní zdroj informací i společenských vazeb podporující týmovou kreativní práci. Dokonce se zde setkáváme s myšlenkou, že se postupně snižuje hranice mezi studiem ve škole, volným časem a celoživotním vzděláváním, na které je zde kladen stále se zvyšující důraz. Celkově si tedy můžeme takový model vzdělávání se představit jako síť skládající se z informačních uzlů a vztahů mezi nimi — a samotný akt poznání následně jako schopnost jedince tuto spojitost pochopit. Vzhledem k tomu, že každý z nás disponuje odlišnými kapacitami, kterými zpracovává podněty okolního světa, každý jedinec tedy získává či tvoří zcela jedinečnou vlastní síť, kterou je nakonec schopen také sdílet.[6]

Obrázek 1: Konektivistická síť[7]

Jakým způsobem by tedy měla škola a teoreticky také celý vzdělávací systém fungovat, aby naplňoval tyto ideje? Tento důraz na určitou demokracii v procesu učení je zde definován několika základními prvky[8]:

- Autonomie — žák by měl uplatňovat vlastní preference, tempo studia a také se sám hodnotit

- Rozmanitost — žák by měl mít k dispozici takové vzdělávací prostředí, které je schopno představit veškeré úhly pohledu na danou problematiku, aby znal celkový kontext

- Otevřenost — poznatky i informace je třeba volně šířit, aby se předešlo tvorbě případných bariér. Žáci by měli mít možnost volně do procesu učení vstupovat i z něj vystupovat.

- Interaktivita — tvorba znalostí je realizována mezi členy sítě, čímž se tvoří tzv. kolektivní inteligence.

Nyní se však zkusme zamyslet nad tím, co by mohlo nastat, pokud bychom tyto konektivistické principy přejali v co nejvyšší míře do vzdělávacího systému České republiky. Samotný důraz na „všespásnost“ internetu nutně předpokládá vysokou úroveň kritického myšlení, aby žák pasivně nepřejímal ihned první informaci, na kterou na internetu narazí, a byl schopen ověřit si její relevanci. Tato schopnost je však výsledkem dlouhodobějšího studia na poměrně intenzivní úrovni, díky čemuž si nedovedu příliš reálně představit situaci, kdy by měli být např. žáci prvního stupně základních škol takových operací plnohodnotně schopni, neboť to pravděpodobně převyšuje jejich momentální schopnosti.

Podobně tak považuji za problematický také prvek autonomie. Každý stupeň vzdělávání má za cíl, aby jeho absolventi splňovali nastavená kritéria, na základě kterých následně můžeme tvořit také navazující úrovně požadavků pro případné následné pracovní zařazení jedince. Jakým způsobem však chcete zajistit, že daná osoba bude schopna v nastaveném čase pojmout veškeré potřebné informace, když všechny organizační náležitosti necháte zcela na něm samotném? Je následně reálné pak vůbec nastavit potřebné struktury znalostních úrovní v takto potenciálně anarchistickém prostředí?

Za ještě více zavádějící následně považuji prvek otevřenosti. Pokud by každý žák měl právo do procesu učení volně vstupovat i vystupovat, jakým způsobem zajistíme, že např. v rámci povinné školní docházky žáci opravdu absolvují na dostatečné úrovni veškeré potřebné předměty? Podívejme se na míru úspěšnosti mezi počtem zapsaných osob do vybraných MOOC kurzů, které tyto principy splňují, a sumou jejich celkových absolventů. Míra opuštění těchto kurzů před jejich dokončením je značně vysoká. Opravdu chceme tohle riziko aplikovat i např. na povinnou školní docházku?

Také prvek rozmanitosti považuji za poměrně idealistický. Znalost kontextu dané informace je samozřejmě nepostradatelný, avšak student či žák by měl být schopen si jej zjistit sám (viz již výše zmíněná nutnost schopnosti kritického myšlení) a neměl by pouze pasivně spoléhat na to, že veškeré související informace nalezne na jednom místě.

Celkově se tedy domnívám, že konektivistické přístupy jsou použitelné téměř výhradně v rámci celoživotního vzdělávání, případně ve vzdělávání na univerzitách a vysokých školách. Nedovedu si však představit žádné dlouhodobé benefity, které by přineslo zavedení těchto principů na středních a tím méně na základních školách. Tyto subjekty sice reformu formy vzdělávání potřebují, avšak vzhledem k cílové skupině žáků těchto úrovní zde nepovažuji její potenciální konektivistickou formu za vhodnou a to z výše uvedených důvodů. Více bych se tedy zastal původních principů konstruktivismu s možností optimalizace a následného využití dostupných zdrojů směrem k informační gramotnosti s důrazem na kritické myšlení než k zaměření se na gramotnosti digitální.

[1] PRŮCHA a spol., 2013

[2] Tamtéž

[3] Tamtéž

[4] ŠKODA a spol., 2011

[5] SIEMENS, 2005

[6] KLEMENT a spol., 2017

[7] Konektivistická výuka, 2018

[8] DOWNES, 2013

Zdroje

- DOWNES, Stephen. Fairness and Equity in Education In: Huffpost [online]. 2011 [cit. 2020–04–13]. Dostupné z: https://www.huffingtonpost.com/stephen-downes/democratizing-education_b_794925.html

- KLEMENT, Milan, Jiří DOSTÁL, Jan KUBRICKÝ a Květoslav BÁRTEK. ICT nástroje a učitelé: adorace, či rezistence?. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2017. ISBN 978–80–244–5092–6.

- Konektivistická výuka. In: Medium [online]. 2018 [cit. 2020–04–13]. Dostupné z: https://medium.com/edtech-kisk/vyu%C5%BEit%C3%AD-konektivismu-pro-u%C4%8Den%C3%AD-e500a6189c7e

- PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 7., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2013. ISBN 978–80–262–0403–9.

- SIEMENS, George. Connectivism: A Learning Theory for the Digital Age [online]. 2005 [cit. 2020–04–13]. Dostupné z: https://jotamac.typepad.com/jotamacs_weblog/files/Connectivism.pdf

- ŠKODA, Jiří a Pavel DOULÍK. Psychodidaktika: metody efektivního a smysluplného učení a vyučování. Praha: Grada, 2011. Pedagogika (Grada). ISBN ISBN978–80–247–3341–8.