Online shaming: bludný kruh nenávisti
Pokud se v dnešní době pohybujete na internetu a jste aktivními uživateli na sociálních médiích, můžete zpozorovat jisté problematické chování. Obecně se jedná o veřejné ponižování, kterého se, na rozdíl od historického pranýřování, může zúčastnit kdokoliv a jeho průběh, výsledek a následky budou už navždy přístupné společnosti. Dříve jste se nemohli ukázat ve své vesnici, v horších případech kraji, pokud se bavíme pouze o přestupcích a ne o trestných činech. Dnes už o Vás může vědět celý svět a i po několika letech si můžete dohledat detaily a zjistit, co se dělo. S novým vnímáním světa přichází i nový styl řešení věcí, vyrůstání a chování. Objevují se i nové slangy, které prosakují i do češtiny. S online shamingem je jich spojeno mnoho. Uživatelé se vyžívají v přestřelkách mezi celebritami i běžnými lidmi. Fráze jako beef, dragging nebo backlash dnes mají svůj vlastní význam a konotaci.
Co je to Online shaming?
Online shaming se vyskytuje na každé stránce, ať jde o video na Youtubu, vyjádření názoru na Twitteru, či svobodné chování mimo online společnost, které je poté převedeno do internetového prostředí. Mezi příklady takového chování patří doxing, sdílení osobního sexuálně explicitního obsahu kyberšikana, pomluva, drby, negativní recenze, call-out a cancelation culture.
V praxi se obecně se jedná o situaci, kdy je uživatel, či skupina uživatelů vystavena obtěžování, zesměšňování nebo šikanování od ostatních uživatelů online. Můžeme se zaměřit na určité situace, kde lze vidět v praktikování online shamingu spásu. V okamžicích, kdy se jedná o reakci na neakceptovatelné chování, přestupky, a v krajních mezích i trestné činy, které se vyhnou právoplatnému soudu. V těchto případech se internetová společnost totiž stává mocným nástrojem pro prosazování práva. Nepřeberné množství webových stránek nyní slouží jako fóra pro nový typ vigilantismu. Provádí zde call-out lidí, kteří špatně parkují, nezdvořile se chovají k druhým a nebo jsou rasističtí.
Všechny tyto postupy tak vyvolávají nejrůznější problematické otázky. Měli by se takové záležitosti brát do vlastních rukou? Obzvláště ve chvílích, kdy se za vigilantstvím skrývá pomstychtivost nebo misinformovanost? V horších případech však jde o pomstu a v tu chvíli přichází i problematika takového chování. Nemůžeme zapomínat, že na internetu se nacházejí čím dál tím více děti, které často nepochopí celou situaci. A uživatelé, kteří jsou i přes svoji dospělost, náchylní pro davovou dramatičnost. Když se každý rozčílí kvůli maličkosti, kolik nenávisti poté dopadne na jednoho člověka, který šlápl vedle?
Je obtížné rozlišit hranice mezi výše zmíněnými typy. Kyberšikana je obvyklá ve všech situacích a dochází při ní k doxingu i šíření dezinformací o oběti. Proto se zde zaměříme pouze na jeden typ a jeho prvky. Vybrala jsem Cancel culture, protože mě jako uživatele zasáhla nejvíce. Nikdy jsem sama nebyla obětí online shamingu nebo alespoň ne ve velké míře, ale byla jsem svědkem několika nesmyslných cancelingů.
Cancel culture
Pojem Cancel culture v nedávné době musela zaznamenat většina uživatelů sociálních sítí. Čím dál tím více se stává trendem. Cancel culture (kultura zrušení) je pojmenování pro digitální chování, které spočívá v „zrušení“ uživatele. Může se jednat o celebritu, avšak objevuje se i v anonymní prostředí. Obvykle daná osoba provede akci, či vyjádří názor, který není společností přijímán a následuje tak její sociální odstřižení. V určitých situacích se může jednat i o triviální provinění, falešné obvinění, či neobjasněné informace a následky jsou nepřiměřené vůči závažnosti situace. Problematika tedy spočívá v unáhleném nebo nepřiměřeném trestu, který může osobu sociálně poškodit. Pomluva se šíří rychleji než dobrá zpráva, lidé jsou přitahování morbiditou. Negativní obsah je pětkrát až šestkrát častější, než neutrální nebo pozitivní zprávy.[1]
Vývoj internetu má na Cancel culture nepochybný vliv. V roce 2007 většina z nás neměla ani svůj vlastní počítač. Většina vašich přátel a ani vaši rodiče internet nepoužívali. Korporace tomuto prostoru pořád ještě úplně nerozuměly a neuvědomovali si jeho potenciál. Komercializace spočívala téměř výhradně v televizních a billboardových reklamách. Nejoblíbenější sociální médium bylo MySpace. Zde jste se mohli vyjádřit, nejen pomocí textu, ale i personalizováním téměř každého aspektu vašeho blogu. Místo toho, abyste měli účet na jednom sociálním médiu, které všichni používají. Místo toho bylo obvyklé mít více účtů na různých fórech souvisejících s vašimi zájmy a každé z nich mělo své vlastní jedinečné prostředí. YouTube bylo nezmapovaným terénem. Často jej využívali adolescenti, kteří natáčeli, jak se jim zlíbilo. Nesnažili se zavděčit publiku a neuzavírali reklamní partnerství.
V dnešní době, v roce 2020 je doslova každý je online, všichni členové vaší rodiny má účet alespoň na jednom z nejpopulárnějších webů. Dnes už nepřicházíte na místo, kde si můžete dělat, co chcete, a nikdo vás nebude kritizovat. Nyní přichází internet k vám a každé nové oznámení přináší trochu úzkosti. Reklamy a spam jsou všude a je stále těžší rozpoznat rozdíl mezi skutečnými lidmi a marketingovými schématy. Nejoblíbenější sociální média používají jednotné, neutrální barevná uživatelská rozhraní, která nemohou být personalizována nad rámec jediné fotografie a uživatelského jména. Namísto toho, aby byli útočištěm, kde se můžete vyjádřit a odreagovat, je nyní internet místo, kde jste nuceni umět se prezentovat.
To nás vede k tomu, že někteří lidé nejsou schopni pochopit tuto povinnost. Uživatelé nejsou naučeni, jak se chovat v online prostředí a děti nejsou vedeni k jakémukoliv zlepšení, ať už jde o průměrnou osobu nebo o celebritu. Děti především, žijí v iluzi, kdy se od úplného počátku používání internetu dostávají do bubliny sebe lásky a odstraňování toxicity. V žádném případě není správné nechat se utlačovat nebo žít v sebe nenávisti, ale člověk nemůže být sám sebou a přitom být milován všemi. Nikdo na zemi není dokonalý, lidé si nevyhovují a dělají chyby. Východiskem je komunikace a učení se, sebezdokonalování a přiznání svých chyb. Je velice lehké chovat se stejně jak na internetu, tak v reálném světě a nebavit se s někým, kdo vás pobuřuje. Ignorovat jeho prezenci a „zrušit“ ho je jednoduší, než konfrontovat tento problém a vyřešit ho. Děti teď také nevyrůstají s Varováním o internetu, jako nejstarší generace mileniálů.
· Nemluv s cizími lidmi. Nikdy se nescházej s někým, koho jsi potkal na internetu.
· Vyhýbej se stránkám pro dospělé, a když přijdeš na internetu do kontaktu s něčím, co ti nepřijde normální, svěř se dospělému.
· Nesdílej své fotky a osobní informace.[2]
Tyto pravidla byla brána tak vážně jako pravidlo: Nenasedej do auta s cizím člověkem. Dnes už jsou tato pravidla jen historií, děti na veřejnosti natáčejí videa a sdílejí, co je napadne bez konceptu soukromí a bez mentorské figury, která na ně bude dohlížet. A přitom nejčastější forma calling-outu, která poté vede ke cancelingu je kritizování minulosti uživatele, i přes to, že byl v té době ještě dítětem.
Jak můžeme tedy tuto problematiku řešit? Co dělat ve chvíli, kdy se v online prostředí setkáte s člověkem, který je jasně deviantní v názorech a jste si jistí, že jeho přesvědčení je problematické? Váš úkol není stát se jeho mentorem, nesnažte se ho přesvědčit. Dejte mu prostor bez odsuzování a nechte jej, aby se zamyslel, poučil a vyrostl. A smiřte se s tím, že ne všichni jsou schopni takové změny, a že se vždy najdou lidé, kteří budou mít jiné názory než vy.
Na konec k zamyšlení
Idylika Cancel culture je lákavá a myšlenka přestat podporovat osobu, která se provinila, dokud se neponaučí ze svých chyb, je v zásadě korektní. Avšak přestat koukat na videa, reblogovat posty, kupovat merch a spamovat jakýkoliv pokus o socializaci připomínkami prohřešku hraničí s kyberšikanou. Nemluvě o lidech, kteří se Cancelingu natolik děsí, že si nejprve pojistí, že je jejich názor „správný“ a odpovídá přesvědčení ostatních. Podvědomě tak vytváří „ovčí“ mentalitu, která utvoří úzce semknutou společnost. Ta vyčlení kohokoliv, kdo je jiný. Náhle se pak z každého stane osoba s perfektní etikou a dokonalou kritikou. Každý, kdo se nepodmaní tomuto proudu je velmi rychle vyřazen a stává se z něj lehký terč, na který zaútočí každý kolemjdoucí. Všichni se zlobí a myšlenka vzteku samotného je pohlcuje a sžírá. Apatie vůči další lidské bytosti a zlomyslnost jsou na denním pořádku. Uživatelé sociálních sítí se stávají otupělí vůči nenávisti a znecitlivují svoji mysl vůči výhrůžkám, zlobě a nadávkám. Samotné tíživé problémy jsou však přehlíženy a uživatelská společnost se zabývá pouze životem celebrit, online hádkami, hoaxy a zaměřuje se na problémy, které jen stěží může vyřešit. Zloby se však nijak nemůžeme zbavit, je to lidská přirozenost. Vztek je důležitý a přímo esenciální. Všechny revoluce vznikly z nespokojení a snahy vymanit se apatii. Tento radikální koncept je krutý a problematický a i přesto se proti němu nedá efektivně bránit. Chyby by se neměli držet nad hlavami obětí do jejich smrti. Lidské bytosti jsou schopny se změnit a to co někomu může přijít jako bezvýznamný komentář, může někomu na druhé straně změnit život.
Zdroje:
[1] ACERBI, Alberto. Cognitive attraction and online misinformation. Palgrave communications [online]. Berlin: Springer Nature, 2019, 1.12. 2019, 5(1) [cit. 2019–11–11]. ISSN 2055–1045. Dostupné z: https://www.nature.com/articles/s41599-019-0224-y
[2] Internet Safety Tips for Teens. In: Youtube [online]. 23. 08. 2012 [cit.2020–06–14]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=Cnc4LaevRBw. Kanál uživatele Teen Expert Josh Shipp.
SOLOVE, Daniel J. The Future of Reputation: Gossip, Rumor, and Privacy on the Internet. USA: Vail-Ballou Press, 2007. ISBN 978–0–300–12498–9.
LAIDLAW, Emily. Online Shaming and the Right to Privacy. Laws [online]. 2017, 6(1), x [cit. 2020–06–15]. DOI: 10.3390/laws6010003. ISSN 2075–471X. Dostupné z: http://www.mdpi.com/2075-471X/6/1/3
