OpenUniversity: jejich vize a smysl
Na Wikipedii zjistíme, že projekt s názvem OpenUniversity byl spuštěn ve Velké Británii, koncem 60. let minulého století, a že smyslem tohoto projektu mělo být zpřístupnění špičkového vzdělávání i lidem, kteří nemají možnost se vzdělávat prezenčně. Pro pořádek v terminologii je nutné zmínit, že nejsou OpenUniversity jako Open university. OpenUniversity jsou jednou konkrétní skupinou univerzit, s původem právě ve Velké Británii, které podporují a fungují na principu tzv. otevřeného vzdělávání. Nejedná se však o jediné zástupce tohoto přístupu — podrobněji o tom pojednává například článek Ondřeje Neumajera.
Zajímavým podnětem pro vznik OpenUniversit bylo to, že tzv. dálkové (kombinované) vzdělávání nebylo považováno za dostatečně kontrastní alternativu k prezenčnímu studiu, protože i zde je stále nějaký podíl prezenční výuky. Postupem let si OpenUniversity vybudovaly pevnou pozici, čemuž velmi výrazně napomohl rozvoj internetu. Už z filozofie OpenUniversit je tedy čitelné, že se řadí k tzv. distančnímu vzdělávání. Jak distanční vzdělávání funguje? V podstatě je zde možné studovat libovolný obor bez fyzické účasti, důležitou a majoritní roli zde hraje e-learning, například tzv. otevřené studijní materiály nebo MOOC kurzy. Všechny tyto materiály jsou pak strukturovány v tzv. VLE (Virtual Learning Environment) — virtuální učící prostředí.
Tuto tematiku ve svém článku řeší Daniel Tocháček — zajímavým faktem je, že na OpenUniversity existuje osoba na pozici zvané programový manažer VLE, který rozhoduje o tom, jak bude virtuální prostředí OpenUniversity vypadat a jak bude strukturováno. V současnosti je využíván LMS Moodle a jedná se o nejrozsáhlější implementaci Moodlu na světě, což si zaslouží pozornost.
V souvislosti s OpenUniversitami tak vyvstává logická otázka, podobná jako u problematiky MOOC kurzů a e-learningu obecně— může vzdělání získané na OpenUniversitě konkurovat tomu, co nabízí tradiční university v prezenční výuce? To lze jen těžce soudit — na OpenUniversity lze studovat velmi pestrou nabídku oborů (kromě medicíny) a jako určité měřítko kvality můžeme chápat i to, že jsou tu regulérně akreditované studijní programy, na základě kterých se udělují akademické tituly (seznam bakalářských a magisterských programů).
V případě OpenUniversit se tedy jedná o pozoruhodný koncept. Nedovolím si tvrdit, zda tento typ vzdělání může plně konkurovat tradičním universitám, ale nebojím se říct, že tato vize má smysl, hlavně v zemích, kde tradiční vzdělávání není úplně přístupné či kvalitní — a nebo naopak v takových zemích, které jsou pokrokové, inovativní a nebojí se změn.
