Opotřebení elektroniky - opravdu potřebujeme každý rok nový mobilní telefon?
Již v dětství (a poté v pubertě) se naše generace setkala s větami typu: „Nepotřebuješ nový telefon, tenhle máš chvilku!” nebo „Kup si to, až to budeš opravdu potřebovat, teď to ještě funguje”. V takových chvílích jsme si většinou mysleli, že to rodiče dělají z čisté nechuti vyhovět našim požadavkům. Jak šel čas, technologie se vyvíjely, my dospívali a začali si uvědomovat, že neustálé obměňování elektroniky možná není to nejlepší, co můžeme dělat.
Digitální technologie, a vůbec technologie obecně, se přirozeně opotřebovávají. Prvním a nevyhnutelným druhem je fyzické zastarávání. Každý produkt má jistou životnost, kterou když překročí, zpomaluje se, přestávají fungovat některé funkce a po nějaké době přestane fungovat věc samotná. Aby technologie vydržela navenek i uvnitř co nejdéle funkční, je dobré dodržovat doporučené tipy na správnou údržbu. Například čistění mobilního telefonu od každodenních nečistot zabere jen chvíli, ale vyplatí se si na takové věci udělat čas. Díky snaze a správné péči mohou digitální technologie vydržet dlouho, přesto ne navždy. Jak jsem psala výše, fyzické zastarávání je nevyhnutelné. Ještě rychlejší a problematičtější je však morální zastarávání, kterému bych se chtěla blíže věnovat.
„Morální životnost (anglicky Moral Obsolescence) je doba, po kterou daný výrobek ještě spolehlivě funguje, ale už není potřebný nebo není v módě. Morální životnost označuje zastarání produktu z pohledu spotřebitele, jeho vnímání nebo z pohledu vnímání společnosti a módních či designových trendů.”
Morální zastarávání je něco, co se (nám) děje neustále. Na tento fakt lze nahlížet z různých úhlů. Prvním z nich může být ten veskrze pozitivní: člověk si pořizuje nové elektronické zařízení aby se dále rozvíjel, například v oblasti pracovních možností — nejnovější počítače mají nové/vylepšené funkce, které mohou práci na nich značně ulehčit. Vymýšlejí se stále inovativnější postupy, jak spojit do jednoho produktu co nejvíce funkcí různých zařízení, z čehož může uživatel vesele těžit. Výrobci krom jiného dbají také na to, aby zmírnili dopady využívání digitálních technologií na zdraví člověka na minimum. Dalším úhlem pohledu může být ten kritický, který morální zastarávání vidí jako jistou problematiku.
Hlavním problémem, který se spojuje s neustálým nákupem nové elektroniky, je to, co se po vyhození děje se starými zařízeními. Především pak z hlediska ochrany životního prostředí.
Jak se zmiňují zprávy u nás i v zahraničí, objem elektroodpadu roste opravdu rychlým tempem. Díky tomu, že si (nejenom) naše generace pořizuje každou chvíli nové digitální technologie, vznikají například v rozvojových státech Afriky obrovské skládky elektroodpadu, ze kterých se snaží místní obyvatelé získat alespoň nějaké cenné součástky nebo kovy. Často se tak ale vystavují zdravotním rizikům, protože z vysloužilé elektroniky se při nesprávné manipulaci a recyklaci uvolňují toxické látky.
S narůstajícím množstvím elektroodpadu souvisí i takzvané plánované zastarávání. V podstatě jde o to, že výrobci elektroniky záměrně snižují její životnost, aby zákazníky donutili kupovat stále nové zboží. Ač se to může zdát jako idea novodobá, s tímto konceptem se setkáváme už několik desítek let. Mezi prvními „hráči” v oblasti plánovaného snižování životnosti byli výrobci žárovek. Postupem času se tento trend rozšiřoval a byla k němu přidána další, tzv. morální dimenze — zákazník musí být motivován k tomu, aby výrobky sám odložil dříve, než reálně přestanou fungovat. To se může provádět například tak, že výrobce nevydává aktualizace na starší typy mobilních telefonů. což nutí zákazníka koupit si typ nový.
To co občas vidíme nebo slyšíme na veřejnosti, hysterické výrostky, které řevem donutí rodiče ke koupi nových věcí jen ukazují na fakt, který s morálním i plánovaným zastaráváním úzce souvisí. Samotná společnost se zrychluje, materiální i nehmotné věci se neopravují, ale zahazují a valná většina lidí chce toto tempo stíhat. Přestože vědí, co za negativní dopady tenhle konzumní životní styl má. Přestože vědí, kdo, kde a za jakých podmínek šije jejich značkové oblečení. Přestože vědí, že mít každý rok nejnovější mobilní telefon nemá vliv na jejich životní funkce. Neodsuzuji ničí zálibu v nakupování, ale dle mého názoru se dá se ukojit i lepším způsobem.
Jedním řešením alarmujícího množství elektroodpadu je upravení legislativy s tím související. Momentální zákony a pravidla totiž spíše firmy podporují v tom, dělat výrobky s kratší životností. Jedním takovým „souborem” pravidel a norem je například daňová politika, kterou obrovské korporace díky své finanční síle ovlivňují v různých zemích k obrazu svému. Legislativa by se tedy měla zaměřovat na rozbití tohoto koloběhu. Měly by se tvořit normy a závazky pro správnou recyklaci elektroodpadu. Nebo například pokutovat a trestat ono plánované opotřebení, jako to před několika lety zavedli ve Francii.
Dalším řešením (avšak ne dokonalým či úplným) by mohla být osvěta společnosti. Pokud by se pozastavil systém neustálého obměňování elektroniky a lidé se sžili s myšlenkou, že věci se dají opravit a ne rovnou vyhazovat, velmi by se snížily negativní dopady nejenom pro životní prostředí. Vzhledem k dynamickému rozvíjení společnosti a čím dál razantnějšímu tlaku na komerci a materiálno se tato možnost jeví spíš jako utopie, než reálně možné řešení. Přesto je to něco, co můžeme mít na paměti, až budeme své znalosti a chápání světa předávat například svým dětem. Naučit je, že člověk nemusí mít za každou cenu všechno nejnovější. V podstatě opakovat učení svých rodičů, kteří se nás ve valné většině případů snažili naučit totéž.
Jak z toho, na první pohled možná začarovaného kruhu, ven? V první řadě by mělo přijít zamyšlení a (v nejlepším případě) uvědomění, že se něco takového děje a do jaké míry do toho přispívá člověk sám. Pokud elektroniku vyměňujeme každý rok jen protože se nám do bytu hodí hezčí počítač nebo že nový mobilní telefon by na fotkách v zrcadle vypadal lépe, je na místě se rozhodnout, zda to opravdu potřebujeme. Nalijme si čistého vína — spíše nepotřebujeme. Po tomto kroku je důležité se naučit jednat podle onoho nového uvědomění. Když se v budoucnu elektronika pokazí (nemyslím teď fatálně), pokusit se ji opravit, než hned pořizovat novou. Jsou samozřejmě situace, kdy je pořízení nového kousku ekonomicky i jinak výhodnější, já se ale snažím poukázat hlavně na problematiku hyperkonzumu.
Dalším zajímavým trendem/řešením je koupě použité elektroniky. V případě že nový výrobek opravdu potřebujeme, ale nemáme desetitisíce na nový, lze na mnoha stránkách využít právě odkup již použitých kousků. Taková elektronika by se správně měla nazývat repasovaná, protože před dalším prodejem prošla odborným servisem a testováním funkčnosti. Názor spousty lidí, že zařízení “z druhé ruky” za nic nestojí, již tak v drtivé většině případů není pravdivý. Hlavní výhodou takového nákupu je tedy především cena, protože ta je oproti koupi nového výrobku opravdu nízká. Dalším pozitivem může být to, že se většinou bude jednat o “prověřenou” techniku — produkt byl již využíván, fungoval a znovu prošel servisem, který shledal že je vhodný k dalšímu používání, což znamená, že něco vydrží. Samozřejmě jsou zde i nevýhody, což může být hlavně vzhledové opotřebení výrobku, vysvícený displej, menší životnost baterie či otlačený touchpad. Někteří prodejci ale repasovanou elektroniku (například mobilní telefony) řadí do několika kategorií, právě podle míry opotřebení. Existují kategorie A, kde jednotlivé kousky vypadají jako nové, stejně tak jako kategorie C, kde jsou vizuální negativa více do očí bijící, ale mobilní telefon stále bez problému funkční.
Problematika opotřebení elektroniky je něco, co uživatel má i nemá šanci změnit. Jak jsem zmínila, fyzickému opotřebení se žádný produkt nevyhne, lze ho však oddálit dobrou péčí a údržbou. S morálním zastaráním to vždy bude složitější a to nejenom u digitálních technologií. Lidi se ze své podstaty nepřestanou hnát za lepšími kousky, mohou však trochu zpomalit a zamyslet se. Zda tu nebo onu věc opravdu potřebujeme nebo třeba opravíme starou. Celosvětovou hromadu elektroodpadu již zpětně nezachráníme, máme ve svých rukou ale to, jak s ním bude zacházeno do budoucna. Mnoho firem se v tomto snaží jít příkladem, pořádají pro veřejnost svozy vyřazené elektroniky zdarma, snaží se do většiny měst implementovat speciální kontejnery na elektroodpad nebo motivují zákazníky k odkupům jejich starých zařízení s jistotou toho, že budou firmou správně recyklována.
Přestože jsme diváky v nejrychlejším průmyslovém a technologickém sprintu a nákup nové elektroniky je pro nás záležitost na tři kliknutí, občas pomysleme na to, že i věci kolem nás mají svůj životní cyklus. A jestli jim ho tak náhodou násilně (a vědomě!) neničíme.
