Představení konektivismu a jeho možné nevýhody
Teorií konektivismu vyvinuli George Siemens a Stephen Downes. Jak však dále uvádí Bořivoj Brdička, teorie nebyla všeobecně uznávána (alespoň k roku 2008, kdy byl publikován Brdičkův článek).[1]
Konektivismus je v jistém smyslu rozšíření konstruktivistické teorie pojetí výuky.[2] Konstruktivismus ve smyslu pedagogiky lze definovat jako:
„[…] široký proud teorií ve vědách o chování a sociálních vědách, zdůrazňující jak aktivní úlohu subjektu a význam jeho vnitřních předpokladů v pedagogických a psychologických procesech, tak důležitost jeho interakce s prostředím a společností. V tom smyslu je interakční teorií překonávající jednostrannost empirismu a nativismu.“[3]
V rámci konektivismu již kolaborace žáků a studentů neprobíhá ve třídě, ale prostřednictvím kooperace počítačové sítě. Zahrnuty nejsou jen informační systémy, ale například také sociální sítě, či jiné externí služby nebo komunity zaměřené na síťové učení.[4]
Konektivismus se dle Brdičky ztotožňuje s představou neuronů a synapsí, které se dynamicky během lidského života proměňují.[5] Mimo jiné však také: „Překonává individuální přístup vlastní všem dosavadním teoriím a dovoluje pohlížet na vzdělávání jako na vlastnost sítě přesahující rámec jednotlivce.“[6]
Kritika konektivismu
Podle Jiřího Zounka a Petra Sudického konektivsmus jako nový teoretický směr ještě nestihl být podroben výrazné kritice. Jak ovšem dále autorská dvojice popisuje, slabiny této teorie mohou spočívat v nekritické víře k digitálním sítím a roli člověka který se chce vzdělávat.[7]
Osobně vidím problém konektivismu ve větší míře prokrastinace, kdy digitální prostředí může u studentů nebo žáků vyvolat zájem o jiné aktivity než o proces učení. Další problém konektivismu vidím v otázce bezpečnosti pro žáky primárního stupně vzdělávání, kde může nastat problém převážně v oblasti informační bezpečnosti. Nicméně obtíže konektivismu se netýkají jen žáků, ale také pedagogů, kteří mohou mít problémy s nižší mírou digitální a informační gramotnosti.
Závěr
Ačkoli konektivismus je nový směr, který má jistě svůj potenciál, osobně jsem však skeptický. Můj skeptický pohled souvisí převážně s důvody, jako jsou: možná prokrastinace žáků a studentů, nutnosti rozvoje digitálních kompetencí u starších pedagogů a náročnosti na míru informační bezpečnosti.
Poznámky a použitá literatura:
[1] BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus — teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí [online] [26. 4. 2021] Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/KONEKTIVISMUS---TEORIE-VZDELAVANI-V-PROSTREDI-SOCIALNICH-SITI.html
[2] ČERNÝ, Michal. Informační systémy ve vzdělávání: od matrik k sémantickým technologiím a dialogovým systémům pro učení. Brno: Masarykova univerzita, 2016. ISBN 978–80–210–8326–4, Dostupné z: https://munispace.muni.cz/library/catalog/view/1550/4302/1961-1/0#preview s. 31.
[3] PRŮCHA, Jan, Jiří MAREŠ a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80–7178–772–8. cit dle: http://esfmoduly.upol.cz/texty/konstr_m.pdf
[4] ČERNÝ, Michal. Informační systémy ve vzdělávání: od matrik k sémantickým technologiím a dialogovým systémům pro učení. Brno: Masarykova univerzita, 2016. ISBN 978–80–210–8326–4, Dostupné z: https://munispace.muni.cz/library/catalog/view/1550/4302/1961-1/0#preview s. 31.
[5] BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus — teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí [online] [26. 4. 2021] Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/KONEKTIVISMUS---TEORIE-VZDELAVANI-V-PROSTREDI-SOCIALNICH-SITI.html
[6] Tamtéž
[7] ZOUNEK, Jiří a Petr SUDICKÝ. E-learning: učení (se) s online technologiemi. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. ISBN 978–80–7357–903–6., s.54.
