Představení nelineárního učení
Lineární učení je obzvlášť výrazně vidět v online výuce, kde je velmi náročné přenést přirozenou interakci mezi vyučujícím a žákem, která probíhá při osobních interakcích. Lineárnost je také podporována tím, že online výuka často bývá prezentována pomocí stránek, které jsou organizovány dle modelu další stránka/předchozí stránka. Nelineární učení by mělo být naopak interaktivní, mělo by obsahovat aktivní vyučující elementy a být přizpůsobeno pro různé úrovně znalostí i učící styly. To je pro vyučující obzvlášť obtížné zejména proto, že vyučující nemusí vždy být dostatečně zběhlí v pokročilejší práci s počítači, natož v programování. Probíhá zde potom rozpor, jelikož programování stránky má často na starost technická podpora, která ovšem zase nerozumí pedagogické stránce věci.[1]
Pro úspěšnost nelineární výuky je třeba splnit tyto tři body:
1) Interaktivní osnova, které je citlivá na kontext odpovědí od studentů.
2) Nelineární průchod osnovou, takže si studenti mohou určovat sami svou studijní cestu.
3) Aktivně se snaží zapojit studenty s různými úrovněmi znalostí. [2]
Problém, který může nelineární výuka oproti lineární vyřešit, je rovnoměrné rozvržení času na témata skrz celý průběh vyučování. Pro studenty je totiž pochopitelně mnohem snazší projít základními úvodními semináři, než pozdějšími pokročilejšími tématy. V nelineární výuce je možno s tímto problémem počítat a vyhradit si na náročnější témata více času dle toho, jak velký problém mají s tématem studenti. Nelineární výuka může také pomoci s tzv. slepým místem vyučujícího, kdy vyučující nechápe dostatečně studenty, to jak přemýšlí, kde jsou jejich problémová místa a podobně.[3]
Pro učitele může být v nelineárním učení dobré, když bude prezentovat studentům nejprve komplexní problém a potom bude studenty vést svým programem. Vyučující jim pomáhá řešit problém pomocí poskytnutých zdrojů a materiálů. V jiných případech je možné nechat studenty v diskuzi definovat jaký je jejich hlavní problém a potom s nimi řešit, jakým způsobem tento problém vyřešit. Tento způsob výuky vede studenty k větší aktivitě a vzbuzuje v nich větší zájem. Také tento přístup lépe simuluje učení, ke kterému dochází v běžném životě, kdy najdeme nějaký problém a pomocí všech nám dostupných prostředků jej vyřešíme. Učitel je poté jakýmsi facilitátorem.[4]
Existuje několik základních přístupů k nelineárnímu designu vyučování, které zde budou stručně představeny. Tyto příklady jsou vysvětleny na univerzitním prostředí, ale jdou samozřejmě přenést do jakéhokoliv prostředí výuky. V tomto seznamu jsou prezentovány spíše základnější přístupy, je ovšem možné přistoupit k nelineární výuce i s komplikovanějšími modely.
1) Přístup k definicím a zdrojům vysvětlujícím kontext
Téměř vždy se ve skupině studentů najdou lidé, kteří nemají potřebné znalosti a kontext, který se u nich již předpokládá, když začínají studovat kurz. V rámci materiálů mohou být studentům poskytnuty tyto materiály, které si mohou prostudovat, aby pro ně byl snazší průchod kurzem.
2) Přístup k pokročilým materiálům
Studentům, kteří jsou v rámci témat již pokročilejší, nebo o ně mají velký zájem, mohou být poskytnuty rozšiřující materiály, které pro ně nejsou povinné, ale případě zájmu si je mohou sami prostudovat. Zde je ovšem důležité zjistit, co cílovou skupinu nejvíce zajímá a zvolené materiály dobře vybrat, aby se pro ně hodily. Dobré je také zdroje nějak uvést, aby bylo zdůrazněno, proč by je zrovna tento zdroj mohl zajímat.
3) Prezentování paralelních materiálů
Když si vyučující dělá průzkum vyučovaného tématu, je možné, že zjistí, že zatímco nějaká témata jsou hierarchická a je třeba několika z nich projít v daném pořadí, k jiným jde přistupovat i paralelně, kdy si mohou studenti sami vybírat pořadí, kterým takovýmito tématy procházet.
4) Organizace nelineárních témat okolo společného úvodu
Tento přístup je z doposud uvedených přístupů nejpokročilejší a je založen na myšlence jednoho úvodu, který je prerekvizitou pro průchod dalšími tématy, které jsou postaveny okolo tohoto úvodu, ale dá se jimi procházet jakkoliv a studenti si tato témata mohou sami organizovat jak chtějí, což jim poskytuje větší svobodu. Poskytnuté materiály se zde dají rozšířit o externí linky na webové stránky/studie/diskuzní fóra, které ještě prohlubují poznání témat.
5) Vytváření rozvětveného příběhu
Tento přístup je finančně i časově náročnější, je totiž založeny na interaktivním příběhu s několika cestami, kterými student může projít, které mají co nejvíce přiblížit podmínky běžného života. Dle průběžných voleb studenta samotného se mu dále otvírá cesta kurzem.[5]
[1] ROBBERECHT, Ronald. Interactive Nonlinear Learning Environments [online]. USA, 2007 [cit. 2021–04–21]. Dostupné z: https://files.eric.ed.gov/fulltext/EJ1098865.pdf. University of Idaho.
[2] ROBBERECHT, Ronald. Interactive Nonlinear Learning Environments [online]. USA, 2007 [cit. 2021–04–21]. Dostupné z: https://files.eric.ed.gov/fulltext/EJ1098865.pdf. University of Idaho.
[3] Learning is Nonlinear [online]. 2012 [cit. 2021–04–21]. Dostupné z: http://theiblblog.blogspot.com/2012/12/learning-is-nonlinear.html
[4] HASE, Stewart. Learning Is Non-Linear. Why Not Curriculum? [online]. 2014 [cit. 2021–04–21]. Dostupné z: https://www.teachthought.com/learning/learning-non-linear-curriculum/
[5] MALAMED, Connie. Ideas For Designing Non-linear eLearning [online]. [cit. 2021–04–21]. Dostupné z: https://theelearningcoach.com/elearning_design/designing-nonlinear-elearning/
