Pařížský a bolognský model středověkých univerzit
Středověk je obdobím, kdy v evropských zemích vznikají první univerzity. Vzdělanost byla do této doby spojena hlavně s církevním prostředím. Součástí života v klášterech bylo také vzdělávání. S rozvojem měst a zvyšováním jejich významu začínají vznikat vedle klášterních škol také první univerzity nezávislé na církvi. Mezi nejstarší tako vzniklé univerzity patří univerzita v Bologni a Paříži. Tyto univerzity vznikly v průběhu druhé poloviny 12. století. Snahou bylo přiblížit vzdělání lidem, kteří nebyli tak majetní jako klerikové či aristokraté.[1]
Obsah výuky nebyl zaměřený jen na náboženský obsah jako tomu bylo do té doby, ale doplňuje se o oblasti světské. Jednalo se například o artistickou fakultu (též nazývaná jako fakulta svobodných umění, později se z ní vyvinula filozofická fakulta[2]), právo a medicínu.
Nauka na artistické fakultě navazovala na filozofy starověkého Řecka a do výuky byl více zařazen dialog. Právo se nevyučovalo pouze kanonické, ale také otázky mimo duchovní oblast a vycházelo z práva antického Říma, což byl komplex s názvem Corpus iuris civilis. V oblasti medicíny byly shromažďovány a vyučovány poznatky tehdejší lékařské vědy. Jednotlivé oblasti byly vyučovány na samostatných fakultách. V tehdejších univerzitách byly celkem čtyři fakulty. Kromě zmíněných oblastí to byla i původní oblast teologická.
Dále budou blíže představeny modely výuky dvou univerzit, které v tehdejší době představovaly nejprestižnější a nejstabilnější střediska pro vzdělávání.
Pařížská univerzita vznikla z biskupské školy a zachovala se v ní církevní hierarchie a byl tedy také kladen vyšší důraz na teologii. Učitelé byli placeni církví a díky tomu bylo na pařížské univerzitě zastoupeno velké množství chudších studentů závislých na nadacích, darech a půjčkách.[3] Vznikají také první univerzitní koleje, které zpočátku slouží jako ubytovny pro chudé studenty, ale postupně se z nich stávají samostatná společenství.[4] Univerzita jako taková byla také samostatná a nezávislá od vlivu církve a města. Členy univerzity tvořili učitelé a studenti a veškerou správu chodu univerzity vykonávají mistři a doktoři. Mistr ve středověku byl titul znamenající dnešní magistr (např. Mistr Jan Hus).[5] Vzdělanost tehdejší doby lze rozdělit do čtyř oblastí.
Mnoho středověkých knih vycházelo z vědomostí antického Řecka a Říma doplněné o tehdejší poznatky.
Oblast práva byla ovlivněna antickým Řeckem, Římem i náboženstvím. Protože byla výuka světského práva na této univerzitě do roku 1219 zakázána, vyučovalo se na fakultě pouze právo kanonické.
Do tehdejší vzdělanosti patřila také oblast zabývající se lidským tělem. Vycházela z tehdejší znalosti lékařů a způsobů léčení. Tyto vědomosti a zkušenosti se vyučovaly na fakultě lékařské.
Nauka o bohu, a souvisejících tématech vycházela z pojetí křesťanství a tato nauka byla vyučována na teologické fakultě.
Všechny tři dosud uvedené fakulty odpovídaly vyšší úrovni vzdělávání. Čtvrtou a zároveň nejpočetnější fakultou byla fakulta artistická, která odpovídala nižšímu stupni vzdělání, kterou bylo nutné absolvovat před studiem na některé z dalších tří fakult. Kurikulum na této fakultě zahrnulo výuku tzv. sedmi svobodných umění — gramatika, rétorika, logika (také nazývané jako dialektika), aritmetika, geometrie, astronomie a hudba.[6]
Hlavou univerzity byl rektor vzešlý z národů artistické fakulty. Jeho pravomoci však nebyly rozsáhlé, protože byl volený na dobu 3 měsíců. Fakulty organizovaly studium a dohlížely na správné vyučování, univerzita dohlížela na kázeň učitelů i studentů, chránila je před vnější mocí, kterou tvořil král, biskup nebo papež. Fakulta také vyjednávala udělování privilegií, mezi něž patřily právní a daňové úlevy či úřední stanovení cen nájemného, které univerzitě zajišťovaly autonomii.[7]
Bolognská univerzita byla návaznou univerzitou pro absolventy artistické školy z jiných univerzit a zaměřovala se na výuku práva, konkrétně na římské právo. Vznik této univerzity souvisí s profesorem jménem Guarnerius, také zvaným Irnerius, který začal v Bologni roce 1087 vyučovat římské právo. Jeho známost byla natolik velká, že za ním přijížděli studenti z celé Evropy. Tato tradice se zachovala i po jeho smrti. Na základě toho, jak studenti přicházeli na univerzitu se začali vytvářet dle národností a regionů skupiny, které se vzájemně podporovaly ve studiu. Těmto spolkům se začalo říkat „universitas“. Tento termín dle římského práva má spojitost s právní subjektivitou — či v dnešní terminologií — korporací. Název „univerzita“ byl dále používán pro všechny univerzity zakládané v pozdějších letech.[8]
Spolky byly chápané jako právně autonomní svaz univerzit, kdo nebyl členem spolku, nebyl účastníkem univerzity. Spolky hrály významnou roli v chodu univerzity, mezi jejich pravomoce patřila například imatrikulace nových studentů, volba zástupců do studentské rady či spolufinancování univerzity. V čele univerzity stál rektor, kterého si volila studentská rada na období jednoho roku. Rektorem univerzity mohl být pouze student. Za svůj úřad nedostával finanční náhradu a veškeré náklady spojené s výkonem funkce platil z vlastních prostředků. Rektor odpovídal za průběh vyučování a kontroloval veškerý styk mezi studenty a obchodními partnery univerzity (profesoři, knihkupci a pronajímatelé bytů).[9]
Jako první univerzitě v Evropě bylo uděleno univerzitní privilegium, které zajišťovalo samostatnost. Výuka byla realizována v budovách vlastněných městem nebo místními obchodníky.[10] Bylo v zájmu města, podporovat chod univerzity, protože při hromadném odchodu studentů by se snadno dostalo do ekonomických problémů.
Existovaly dvě možnosti profesorského platu — sbírka (collecta) a salár (stálý plat určité výše).
Sbírka představovala peníze, které studenti platili přímo při účasti na přednášce. Výše tohoto platu byla kolísavá také proto, že byl závislý na počtu přítomných studentů, pro něž přednášky nebyly povinné. Takto placený učitel byl ustanovený doktorským kolegiem, jehož byl součástí.
Salár byl stálý platu určité výše placený příslušným městem nebo jinou institucí, ale volbu takového profesora prováděli studenti na univerzitě. Volení profesoři byli většinou čerství absolventi univerzity. Volba byla prováděna každoročně a málokdy byl profesor volen vícekrát.
Univerzity bolognského typu v období středověku převažovaly v Itálii a ve Španělsku. Částečně tento model ovlivnil i vývoj Pražské univerzity.[11]
Zdroje:
[1] LE GOFF, Jacques, Jean-Claude SCHMITT a Franco ALESSIO. Encyklopedie středověku. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978–80–7021–917–1.
[2] Artistický. Internetová jazyková příručka [online] (2008–2021). Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. [cit. 24. 2. 2022]. Dostupné z: https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=artistická
[3] LE GOFF, Jacques. Intelektuálové ve středověku. V Praze: Karolinum, 1999. ISBN 80–718–4256–7.
[4] LE GOFF, Jacques, Jean-Claude SCHMITT a Franco ALESSIO. Encyklopedie středověku. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978–80–7021–917–1.
[5] Mistr. Internetová jazyková příručka [online] (2008–2021). Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. [cit. 24. 2. 2022]. Dostupné z: https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=mistr
[6] BERMAN, Harold Joseph. Law and revolution: The Formation of the Western Legal Tradition. Cambridge: Harvard University Press, 1995. ISBN 0–674–51776–8.
[7] LE GOFF, Jacques, Jean-Claude SCHMITT a Franco ALESSIO. Encyklopedie středověku. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978–80–7021–917–1.
[8] BERMAN, Harold Joseph. Law and revolution: The Formation of the Western Legal Tradition. Cambridge: Harvard University Press, 1995. ISBN 0–674–51776–8.
[9] STOČES, Jiří. Když školu řídili studenti: boloňský univerzitní model a jeho ozvěny ve střední Evropě. Dějiny a současnost: kulturně historická revue. Praha: Orbis, 2003, 25(3), 36–40. ISSN 0418–5129.
[10] BERMAN, Harold Joseph. Law and revolution: The Formation of the Western Legal Tradition. Cambridge: Harvard University Press, 1995. ISBN 0–674–51776–8.
[11] STOČES, Jiří. Když školu řídili studenti: boloňský univerzitní model a jeho ozvěny ve střední Evropě. Dějiny a současnost: kulturně historická revue. Praha: Orbis, 2003, 25(3), 36–40. ISSN 0418–5129.
