Pedagogická fakulta jako strážce čistoty v pedagogice
V listopadu 2016 přednesl Tomáš Janík na konferenci Škola pro budoucnost — budoucnost pro školu v parlamentu příspěvek s názvem Proměny a směřování učitelské profese. Přednáška se jmenovala Učitelská profese na cestě do neznáma. Janík oddělil pojmy povolání a profese, poukázal na historii vzniku učitelského povolání jako jednoho z nejstarších spolu s povoláními kněží, lékařů a právníků. Dále vysvětlil, že profesionalizace je „…vnímání odpovědnosti za svěřenou oblast „péče“ i za kvalitu jejího výkonu (profesionalita). … Profese jsou znalostně založená povolání — předpokládají příslušné vzdělání, k němuž vede vzdělávání, a to přípravné (iniciace) i další (udržení, aktualizace, prohloubení) fázi. Profese jsou společenství, vstup do nich předpokládá „licenci“ (diplom osvědčující vzdělání), jejich výkon podléhá supervizi/kontrole, jeho kvalita se rozvíjí na základě sdílení profesních znalostí a postupů a kolegiální podpory.
Z důvodu své silné vázanosti na hierarchický, byrokraticky regulovaný aparát státního školství není učitelství volnou profesí.“
Z popisu různých scénářů dalšího vývoje pozice školy vidí scénář oslabování funkce školy jako negativní. Uplatňování tržních mechanismů ve vzdělávání (tržní model školy), Sítě učících se v podmínkách společnosti sítí (učební sítě). Jako hybnou silu k naplnění tohoto scénáře vidí Janík řízený útok na současnou školu („znevažování školy a učitelů, …deformace učitelské přípravy). Naopak pléduje za posilování školského systému.
„Škola je nakonec možná jednou z mála institucí, které dávají naději, že zvládneme i ty nejnáročnější výzvy jako jsou informační exploze, zvyšující se heterogenita žáků, migrace apod. Společnost nedisponuje jiným srovnatelným systémem, který by se týkal všech (nejen dětí, ale i jejich rodin a širších komunit), v případě, že mají školy dostatek sil a expertnosti, může se s nimi v tomto ohledu počítat (naopak: necháme-li školy padnout na kolena, stanou se samy problémem nás všech).“
Jako riziko vidí změny ve struktuře přípravy učitelů na pedagogických fakultách a také nově připravovaný systém vnitřních akreditací vysokoškolského vzdělání.
Je velmi problematické, do jaké míry by měl takový příspěvek být považovaný za „vědecké“ či „odborné“ stanovisko, nebo za politicko profesní postoj, už jen vzhledem k jasnému konfliktu zájmu. Ve vztahu ke kritice vstupu soukromého sektoru do vzdělávání je pikantní fakt, že dvě Janíkovy děti navštěvují brněnskou ScioŠkolu.
Varování před rozvolněním učitelské profese a „dekvalifikací“ však není ojedinělý ani omezeno na poskytovatele „toho správného vzdělání. Tlak na větší utužení a zpřísnění formálních kvalifikačních požadavků je patrný například i ze vzniku tzv. Pedagogické komory. Zatím spolek má ambici stát se uzákoněným profesním sdružením s povinným členstvím a rozsáhlými pravomocemi.
Pokud odhlédneme od pochopitelných osobních zájmů jednotlivých účastníků diskuse o (de)kvalifikaci, pak se zdá, že zrovna v učitelském povolání by vstup nové pedagogickou fakultou neformované krve nemusel být problematický. Už jen proto, že podle všeho neexistuje v pedagogice na rozdíl například od lékařství či advokacie jediný správný postup — lege artis (blíže například zde).
